„Bez pomoci okolí to je nezvladatelná situace,“ říká Magdaléna Krátká o poruchách příjmu potravy
Magdaléna Krátká – slečna, která zvládla poruchy příjmu potravy a dnes sdílí svůj příběh, aby pomohla ostatním dívkám, které na tom jsou stejně. Kdy a proč si uvědomila, že má problémy s jídlem? Jak probíhala její cesta k uzdravení těla a jak moc ji její problémy ovlivnily ve výběru vysoké školy a následného povolání? A co jí píší slečny, které se potýkají s něčím podobným?
Majdi, ty jsi trpěla poruchami příjmu potravy. Jaké PPP jsi měla konkrétně?
Ano, trpěla. Několik let mentální anorexií, následovalo záchvatovité přejídání a okrajově i bulimie.
Kterou poruchou jsi trpěla jako první a jak šly postupně za sebou?
Mentální anorexie, orthorexie, záchvatovité přejídání a jen částečně bulimie.
Umíš říct, kvůli čemu u tebe poruchy příjmu potravy nastaly?
Ty, jo těžko říct. I když jsem teď několik let zdravá, stále nad tím přemýšlím. Nejspíš to bylo v době dospívání, kdy jsem ztratila nad svým tělem kontrolu. To se mi nelíbilo a já nechtěla tak moc rychle dospět. Také to bylo kvůli sportovnímu trenérovi. Nejspíš by se našlo mnoho dalších osobních impulzů.
Všímalo si tvé okolí, že je u tebe něco v nepořádku? A pokud ano, jak reagovalo?
Pravdou je, že mamka si toho všimla jako poslední, protože mě viděla každý den a ty změny nebyly tak výrazné. Ale spolužáci, učitelé, trenéři a i maminky mých spoluhráček si toho všímali. Spolužáci chodili za učiteli, trenéři a maminky z basketu se chodili ptát mojí mamky, zda je všechno v pořádku.
Kdy a díky čemu sis ty poprvé uvědomila, že máš problém s jídlem?
Když jsem si oblékla kalhoty, které jsem si kupovala dva měsíce předtím, a byly mi extrémně velké.
Sportovala jsi v té době? A pokud ano, jak si sport vnímala? Jako něco, co děláš ráda, nebo jako „trest“ pro tvé tělo?
Extrémně jsem cvičila, byla jsem sportem posedlá. Sportem jsem pálila to, co jsem snědla. Později byl pro mě sport cestou, jak nabrat svaly. Připadala jsem si svalnatá, namakaná, ale byla to jen iluze v mých očích. Ostatní mě viděli stále jako vyhublou malou nešťastnou holčičku, a měli pravdu.
Vyhledala jsi odbornou pomoc, nebo ses s těmi problémy „poprala“ sama s podporou blízkých lidí?
Odborná pomoc tu se mnou byla i před anorexií – moje psycholožka. Ta mě potom v době nejhorší fáze poslala k psychiatričce. Měla následovat hospitalizace, ale odmítla jsem ji, s čímž mamka samozřejmě nesouhlasila, ale “slíbila” jsem jí, že to zvládnu sama. Upřímně, bez pomoci okolí to je nezvladatelná situace.
Jak probíhala tvoje cesta k uzdravení těla? A máš pocit, že nyní už jsi naprosto v pořádku?
Po psychické stránce je to běh na dlouhou trať. Ale vzhledem k tomu, že moje hlavní disciplína v atletice byla vytrvalost, řekla bych, že už mi zbývá jen cílová rovinka. (smích)
Mamka přišla s nápadem jet spolu na ozdravný pobyt do Egypta. Byla jsem v jiném prostředí, ochutnávala nová jídla. Oslavila jsem tam i svoje šestnácté narozeniny. V tom extrémním horku se mi nechtělo ani cvičit a váha šla tím pádem nahoru. Co si budeme, výčitky mě užíraly. Hlavně jsem se tam ale po psychické stránce uklidnila, a to je nejdůležitější. Bohužel tím se mi rozjelo záchvatové přejídání.
Teď si myslím, že jsem naprosto v pořádku. Nemám žádné “fear food” – užívám si jídla, života a přítomnosti kamarádů, které jsem dřív kvůli anorexii neměla.
Jak nyní vnímáš samu sebe? Jsi spokojená s tím, kdo jsi teď a jak nyní vypadáš?
Momentálně jsem se sebou spokojená. To je nejdůležitější. Jsem zdravá, šťastná, plná energie a spokojená. Přiznám se ale, občas mě i dnes malé výčitky doženou.
Na svém Instagramu sdílíš spoustu tipů a rad ohledně zdravého životního stylu, a zároveň právě i svou cestu. Není pro tebe někdy těžké sdílet fotky z doby, která pro tebe nebyla úplně šťastnou?
Když jsem přidala svůj první příspěvek, kde jsem si přiznala anorexii, byla jsem z toho taková nesvá. Nevěděla jsem, jak na to bude reagovat okolí, Instagram, a hlavně jsem “něco osobního” sdílela na sociální síť.
Dnes vím, že moje tvorba pomáhá, inspiruje a motivuje. A to je to, co mě baví a dělá šťastnou. Takže teď už mi to vůbec nevadí. Naopak mě vždy potěší feedback od holek, co bojují, že jsem jim třeba nějak pomohla.
Takže ti někdy píšou slečny, které řeší stejné problémy? Jaké z toho máš pocity? Jsi ráda, že jim můžeš pomoct svými zkušenostmi?
Ano, dělám to pro ně. Nechci, aby to bylo tabu, a celkově nechci, aby další holčina v pořadí zažila to, co já kdysi. Občas v tom chatu stačí napsat něco pozitivního, motivujícího. Občas mi napíšou holky, které jako by se nechtěly z té nemoci dostat. Někdy mi přijde jen zpráva s jejich příběhem. Jindy otázky, jak se z toho dostat, co udělat, aby se dostaly ze začarovaného kruhu. Jo, je to náročné, ale snažím se udělat maximum, abych pomohla.
Co bys vzkázala všem lidem, kteří mají stejný problém, jako nejdůležitější radu v boji s těmito nepříjemnostmi?
Všechno začíná v hlavě. Důležité je si problém uvědomit a pak s ním pracovat – vyhledat pomoc, nebo se někomu svěřit, protože by na to člověk neměl být sám.
Nyní se zaměříme spíše na tvou přítomnost. Momentálně jsi na vysoké škole. Ovlivnila tě tvá zkušenost s PPP při výběru vysoké školy a následného budoucího povolání?
Ano, na vysokou školu jsem se dostala bez přijímaček díky středoškolské odborné činnosti v oblasti psychologie na téma “Anorexie a její roční výzkum u mladých dívek”. Já nikdy být psychologem neplánovala, ale po prvním semestru, který mi opravdu dal zabrat, jsem pochopila, že to je ta cesta, kterou chci jít.
Co nyní vlastně přesně studuješ? Jsi spokojená se svým výběrem, nebo přemýšlíš o změně?
Studuji v Brně na Fakultě sociálních studii obor psychologie. Obor je velmi zajímavý a baví mě, ale kvůli současné covidové situaci a náročnosti oboru zkouším přijímačky na psychologii do Olomouce. Tak snad mi vyjde vše, co bych si přála.
