Pojem cenzura se zdá být na první pohled reliktem minulosti. Jenže realita 21. století ukazuje, že fenomén cenzury a autocenzury je stále živý a přítomný. Své o tom ví J. K. Rowling, ale i čeští autoři a autorky. Otázkou je, jestli to může být jinak.
Cenzura a autocenzura jako fenomény, které přetrvávají
Pojem cenzura může v některých lidech evokovat propojení s dobami, kdy byla tvorba a šíření informací přísně kontrolována. Současnost však ukazuje, že otázky cenzury i autocenzury jsou stále aktuální. Tvůrci, instituce i vydavatelé se potýkají s různými formami tlaku, které nemusí mít podobu oficiálních zákazů, ale mohou být stejně účinné. V českém prostředí navíc téma získává specifický rozměr kvůli historické zkušenosti s omezením umělecké svobody, která zanechala hlubokou stopu v kulturním povědomí.
Cenzura je tradičně chápána jako zásah zvenčí. V minulosti rozhodovaly o tom, zda může být dílo zveřejněno, uvedeno či vystaveno, instituce. Dnes má cenzura často podobu nepřímého tlaku, jako například stažení výstavy, neudělení finanční podpory nebo doporučení změnit obsah tak, aby byl „přijatelnější“.
Autocenzura je naproti tomu proces vnitřní. Autor či autorka sami upravují svá díla, aby předešli konfliktům. Rozdíl tedy tkví ve zdroji omezení, ale výsledek bývá podobný – některá témata do veřejného prostoru nedostanou.
O cenzuře ví své i J. K. Rowling
V některých částech světa je cenzura stále tvrdá a nekompromisní. Co to znamená? Knihy nebo představení jsou zakazovány a autoři vězněni. Jinde, zejména v kulturně otevřenějších regionech, se objevují tzv. měkké formy cenzury, o čemž se před pár lety rozpovídal také literární historik Michael Wögerbauer pro Novinky.cz. To se týká především Evropy a USA.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: BYLI VÝJIMEČNÍ A PAK SE NA NĚ SKORO ZAPOMNĚLO: ČEŠTÍ MALÍŘI A SOCHAŘI 20. STOLETÍ, NA KTERÉ V GALERIÍCH JEN TAK NENARAZÍTE
V případě měkké cenzury jsou umělecká díla stahována ze školních knihoven, granty nejsou uděleny projektům, které se zdají být „příliš citlivé“, a instituce se snaží vyhýbat kontroverzním tématům. V době digitalizace hrají významnou roli také sociální sítě, kde se rychle šíří výzvy k odmítnutí určitého díla nebo autora. V tomto případě se mnohým lidem možná vybaví i spisovatelka J. K. Rowling. Tato forma cenzury spadá do fenoménu cancel culture. Je ale třeba si uvědomit, že ne vždy jde o vědomou snahu umlčet někoho jiného – je to často snaha chránit určité skupiny.
Cenzura v České republice má svá specifika
V českém prostředí má debata o cenzuře a autocenzuře své zvláštnosti. Minulé generace si ještě pamatují, co znamenalo tvořit v podmínkách, kdy existoval silný dohled nad obsahem. Tato zkušenost vedla k hlubšímu vnímání hodnoty svobody. Po roce 1989 oficiální zákazy zmizely, avšak objevily se nové formy tlaku – především ekonomického charakteru. Kulturní instituce jsou do značné míry závislé na financování, a právě tato závislost často ovlivňuje, co se uskuteční nebo publikuje a co nikoli.
A co autocenzura? Mnozí čeští autoři a autorky otevřeně hovoří o autocenzuře jako o „tichém jevu”. Nejde vždy o strach z oficiálních zásahů, spíše o obavy z reakcí médií, čtenářů či diváků. Někteří přiznávají, že vynechávají určité pasáže, aby se vyhnuli kontroverzním. Jiní uvádějí, že přizpůsobují svou tvorbu ekonomickým podmínkám, protože chtějí získat podporu institucí či nakladatelů.
Cenzurou a autocenzurou se zabýval také třetí ročník Festivalu umění, literatury a vzdělávání 2025 „Fall 2025 Opening“, který se konal od 2. do 5. října 2025 v pražské galerii DOX. Na otázky, co znamená myslet nebezpečně ve 20. letech 21. století, myslet kriticky, subverzivně, riskovat nebo nebát se vymezit, tam odpovídali například spisovatelka Radka Denemarková, spisovatel Daniel Kehlmann, vizuální umělec a aktivista Badiucao nebo spisovatelka Sofija Andruchovyč.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: KDYŽ UMĚNÍ MLUVÍ O KLIMATU: EKOLOGICKÁ TÉMATA NA ČESKÉ SCÉNĚ
Jazyk, forma a umělecké strategie
Autocenzura se neprojevuje jen tím, co není řečeno, ale také tím, jakým způsobem je to vyjádřeno. Čeští tvůrci mají tradici využívání metafor, alegorií a symboliky. Místo přímých výpovědí se objevuje ironie, nadsázka nebo absurdní humor. Taková díla mohou ve výsledku sice působit sofistikovaněji, ale zároveň je poměrně náročné jim porozumět.
Je třeba si také uvědomit, že v tomto směru české instituce stojí v těžké pozici. Na jedné straně mají povinnost chránit uměleckou svobodu, na druhé straně čelí tlaku politiků, veřejnosti i donorů. Muzea, galerie či divadla někdy volí cestu doprovodných programů – výstav či diskusí, které k dílu dodají kontext namísto jeho zrušení. Tento model se může stát inspirací i do budoucna.
Když končí svoboda a začíná odpovědnost
Debata o svobodě projevu je vždy spojena i s otázkou odpovědnosti. Má autor právo říci vše, i když to může být vnímáno jako urážlivé? Kde leží odvaha mezi tvůrčí odvahou a provokací? A kdo o ní rozhoduje?
Historie české kultury je plná příkladů toho, jak umění mělo moc ovlivňovat politiku i veřejnou debatu. Minulost ale ukázala, že svoboda musí být bráněna za každou cenu. I když současná česká kultura už není ohrožena přímými zákazy, existují jemnější formy omezení. Řešením není umlčet sporná témata, ale umožnit o nich otevřeně diskutovat. Umění tak může i nadále plnit svou klíčovou funkci – být zrcadlem společnosti.
Zdroje: Fakescape, Novinky.cz, PEN America, 20something, tiskové materiály
$content$