Český film dlouho vyprávěl mužským hlasem. Hrdinové bojovali s osudem, s režimem nebo alespoň s vlastním egem – a ženy stály bokem, často jako trpělivé partnerky, pečovatelky či tiché svědkyně. Až s příchodem výrazných autorek jako Alice Nellis nebo díky mezinárodní spolupráci s režisérkami typu Agnieszka Holland se ženská hrdinka začala posouvat z okraje děje do jeho středu. Teprve tehdy se kamera naučila dívat jinak – citlivěji, hlouběji a s větším pochopením.
Svět mužů podle Smoljaka a Svěráka
Filmy Ladislava Smoljaka a Zdeňka Svěráka tvoří jeden z pilířů české filmové tradice. Jejich komedie ze 70. a 80. let – Jáchyme, hoď ho do stroje!, Marečku, podejte mi pero! nebo Kulový blesk – jsou sice plné laskavého humoru, ale i v nich je vidět, že ženský svět zůstával spíše kulisou.
Postavy mužů tu zápasí se svými slabostmi, s autoritami, s vlastní neschopností a směšností. Ženy jsou naopak těmi, kdo drží domácnost pohromadě, žehlí průšvihy a vrací dění zpět do reality. Paní Kroupová v Marečku, podejte mi pero! nebo paní Vránová z Vrchní, prchni! ztělesňují typické ženské role tehdejší doby – obětavé, praktické, spolehlivé, ale ve výsledku neviditelné.
Tyto postavy nejsou bezcenné – naopak. Přinášejí lidskost a jistý typ moudrosti. Jenže jsou to především archetypy: manželky, učitelky, sekretářky, ženy „vedle“, které nemají vlastní příběh. Tento pohled odpovídal společenské realitě normalizačního Československa, kde sice režim formálně podporoval rovnost pohlaví, ale skutečné společenské uplatnění žen zůstávalo omezené. Jak ostatně ukazuje i dobový obraz „ideální socialistické ženy“ – pracovité, ale stále ukotvené doma – české filmy té doby jen odrážely to, co společnost považovala za normu, což připomíná i 100+1.
Mezi nostalgií a svobodou
Po roce 1989 se český film osvobodil od ideologických omezení, ale přechod k novému pojetí ženské postavy nebyl nijak rychlý. Na plátnech se objevila vlna nostalgie, která se vracela k „bezpečným“ jistotám minulosti – třeba ve filmu Pelíšky (1999), kde jsou ženy opět oporou rodiny, nositelkami tradice i zdravého rozumu. Jenže tentokrát už nejsou pasivní: mají vlastní názor, ironii, a někdy i skrytou vzpouru.
Současně přišly „devadesátky” se svými kontrasty. Otevřená společnost umožnila nová témata včetně sexuality, nezávislosti a kariéry, ale film si s nimi dlouho nevěděl rady. Mnoho snímků zacházelo se ženami buď jako se symbolem nově nabyté svobody, nebo jako s obětí světa, který se teprve učí žít bez hranic. Feminismus se tehdy v českém kontextu ještě nečetl jako přirozená součást společenské debaty, spíš jako kuriozita.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: CO SPOJUJE AUDREY HEPBURN A BOLKA POLÍVKU? IKONICKÝ FILMOVÝ KOSTÝM, KTERÝ NEBYL JEN ODĚVEM
Alice Nellis: když ženy začaly mluvit samy
Zlom přinesla Alice Nellis. Scenáristka a režisérka, která dokázala ženský svět zachytit zevnitř – ne sentimentálně, ne heroicky, ale s opravdovostí, jakou český film do té doby neznal. Už jejím debutem Výlet (2002) se do české kinematografie dostal jiný tón – klidnější, civilní, založený na pozorování, nikoliv na karikatuře.
Nellis se dívá na ženské postavy ne jako na doprovod mužů, ale jako na hlavní nositelky příběhu. V Tajnostech (2007) sledujeme hrdinku, která prochází krizí identity a snaží se pochopit samu sebe v čase, kdy se jí život rozpadá pod rukama. V Perfect Days – I ženy mají své dny (2011) pak ukazuje emancipovanou ženu, která se ve čtyřiceti rozhodne mít dítě, i když to odporuje očekáváním okolí.
Její filmy jsou o ženách, které nejsou dokonalé, ale skutečné. Chybují, pochybují, smějí se, padají a zase vstávají. Nellis přitom nehlásá žádné ideologické poselství – spíš vytváří prostor, kde se ženská zkušenost může odehrávat bez filtru.
Jak umělkyně prozradila v rozhovoru pro Český rozhlas, zlomit staré tradice je velmi obtížné, byť nezbytné.
Agnieszka Holland: síla, která trvá
Na opačné straně stojí Agnieszka Holland – polská režisérka, která má k českému prostředí dlouhodobě blízko. Její tvorba ukazuje ženu v roli, kterou český film dlouho neuměl napsat: jako nositelku morální síly, paměti a odvahy.
Ve Hořícím keři (2013) sledujeme právničku Dagmar Burešovou, která se po Palachově oběti postaví státní moci. Holland tu vytváří portrét ženy, která není ani obětí, ani „superhrdinkou“. Je jednoduše člověkem, který obstojí ve zkoušce charakteru. Její ženskost není překážkou, ale zdrojem trpělivosti a neústupnosti.
Holland díky své mezinárodní zkušenosti přinesla do českého prostředí perspektivu, která ženský příběh staví do centra historických i politických dějů. Její hrdinky nejsou pasivní – jsou to ženy, které formují dějiny, i když často tiše. A právě v tom spočívá jejich síla.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: „MNOHÉ ŽENY SI MYSLÍ, ŽE JEJICH PŘÍBĚH NENÍ NIC VÝJIMEČNÉHO, NEJLEPŠÍ PŘÍBĚHY ALE NEJSOU O ÚSPĚCHU ČI SLÁVĚ,” ŘÍKÁ HEREČKA A AUTORKA PROGRAMU PRO HLAVNÍ HRDINKY
Nová generace: když ženy píší vlastní scénář
Na práci Alice Nellis a Agnieszky Holland navazuje nová generace českých filmařek, které do svých filmů přinášejí autenticitu, rozmanitost a osobní hlas. Beata Parkanová (Chvilky, Slovo) se nebojí ukazovat křehkost i ticho, Andrea Sedláčková (Fair Play, Oběti a vrazi) zkoumá ženské postavy v napětí mezi osobní a společenskou odpovědností.
Kameramanka Marika Pěcháčková či režisérky Lucie Kajánková, Tereza Nvotová nebo Kristina Nedvědová posouvají hranice filmového vyprávění o další krok. Jejich hrdinky nejsou jen „protipólem“ mužských postav – jsou to samostatné bytosti s vlastním světem, touhami i chybami.
Současná česká kinematografie tak přestává být výhradně mužským světem. Ženské příběhy se stávají plnohodnotnou součástí filmové krajiny a přinášejí témata, která dříve stála stranou: mateřství, stárnutí, touha, psychické zdraví, ale i společenská nerovnost či otázka sebepřijetí.
Od kulisy k protagonistce
Proměna obrazu ženy v českém filmu je dlouhodobý proces – od dob, kdy ženy fungovaly jako tiché pozadí mužských příběhů, až po současnost, kdy samy vyprávějí o sobě. Smoljak a Svěrák vytvořili laskavý a ikonický svět, ale ženské postavy v něm zůstaly především doma – doslova i symbolicky. Alice Nellis, Agnieszka Holland a jejich následovnice tento prostor otevřely.
Dnes už žena v českém filmu není jen „ta druhá“. Není jen manželkou, matkou nebo objektem touhy. Může být vším z toho – a přitom hlavní hrdinkou svého příběhu. A to je možná největší proměna, jakou český film za poslední dvě dekády zažil.
Nejde přitom o módní vlnu, ale o hlubší posun – o to, aby film zrcadlil svět takový, jaký skutečně je. Protože společnost, která se dívá jen jedním okem, nikdy neuvidí celý obraz. A česká kinematografie, zdá se, konečně začíná vidět oběma.
Zdroje: ČSFD, 100+1, Český rozhlas, Instagram
$content$