„Děti jsou taky lidi, ale nejsou to malí dospělí,“ říká Zdeňka Šíp Staňková

Zdeňka Šíp Staňková se stala nejpřednější propagátorkou informovanosti v oblasti práv dětí a rodičů ve vzdělávání. Je si vědoma, že naše prožitky z dětství mají vliv na to, jací jsme v dospělosti. Pomocí videí na sociálních sítích představuje situace, do nichž se rodiče mohou při výchově svých potomků dostat, a objasňuje způsoby, jakými se k nim co nejefektivněji postavit. Kromě své aktivity na sociálních sítích, kde vystupuje pod názvem Děti jsou taky lidi, vydala stejnojmennou knihu s autentickými příběhy a pořádá edukativní přednášky. Jaké jsou její další plány? Je vhodné nastavovat dítěti hranice a řád? A jak se vypořádat s rozdílnými názory na výchovu?

V minulém roce jsi vydala knihu s autentickými příběhy s názvem Děti jsou taky lidi. Plánuješ napsat další?

Ano. Mám v hlavě několik témat, která bych ráda zpracovala do knih. V současnosti začínám pracovat na druhé knize, která se bude věnovat jednomu konkrétnímu a velmi častému utrpení, které zažívá mnoho dětí.

Je vhodné s dětmi jednat jako s dospělými?

Často říkám, že děti jsou taky lidi, ale nejsou to malí dospělí. Jejich mozek není dostatečně vyvinutý na to, abychom od nich mohli očekávat třeba zdravou regulaci emocí nebo rozvinutou empatii. To vše přichází postupně, začíná se to objevovat, jak víme z vývojové psychologie, až mezi 5. a 8. rokem věku. Očekávat od dětí něco z toho před dosažením tohoto věku nebo to od nich vyžadovat je naivní, ale i škodlivé. Můžeme dětem postupně pomoci chápat svět a lidi okolo nich, ale pokud se snažíme dítě cvičit jako psa nebo od něj bez vysvětlení vyžadujeme věci, kterým nerozumí, je to vyloženě škodlivé pro vývoj mozku a duševní i emocionální zdraví nejen v dětství, ale i později v dospělosti.

V čem podle tvého názoru spočívá nejzřetelnější změna ve výchově dětí nyní a v minulosti?

Dnes máme na pár kliků dostupné jakékoli informace, které jsme ochotni hledat. To vnímám jako skvělou věc. V kombinaci s nejnovějšími výzkumy o fungování mozku nebo z vývojové psychologie to podle mě vysvětluje, že víc a víc rodičů se začíná zajímat o to, jak jejich vlastní dětství formovalo to, kým jsou dnes, a snaží se k dětem chovat jinak. Přetrhnout generační trauma.

Jak přistupovat k výchově efektivně?

Otázka je, čeho chceme dosáhnout. Pokud je mým cílem poslušné dítě, které vždy udělá to, co chci já (ale později také to, co chtějí cizí lidé), ale bude mít v dospělosti duševní a emocionální potíže, pak je asi “dobrou” cestou křik, zastrašování, násilí, bagatelizace prožívání dítěte, manipulace, podmiňování lásky, tresty a odměny. Pokud je mým cílem žít s dětmi tak, aby měly možnost rozvinout svůj potenciál a vyrostli z nich fyzicky, duševně i emocionálně zdraví dospělí, pak je nejlepší cestou práce na sobě, na svých vnitřních zraněních, která si z dětství nese každý z nás, brát dítě a vše, co nám sděluje slovy i jinak, vážně s úctou, respektem a bezpodmínečným přijetím. Nejdůležitější z toho je ale právě ta práce na sobě. Když budeme sami tou nejlepší verzí sebe sama, pak se dítě tohle všechno od nás naučí. Děti jsou zrcadlem dospělých – dělají jen to, co vidí okolo sebe, a chovají se stejně. Jak by to taky mohlo být jinak?

Skutečně není potřeba dítěti nastavovat žádné hranice a řád?

Hranice vnímám jako něco, co si především musí ujasnit každý sám v sobě. Když budeme mít všichni jasno v tom, kde leží naše hranice (a to se může měnit nejen v řádu let, ale klidně i hodin nebo minut), pak není vůbec potřeba nastavovat hranice komukoli jinému, ani dítěti. Stačí si hlídat ty své. Mnoho z toho, co naše děti dělají, je nevědomé volání o pomoc a ochranu. Když nás nějaké chování dítěte tzv. vytáčí, vždy je to dobrá příležitost podívat se do sebe – proč to tak je, co je za tím. Děti mají úžasnou schopnost vycítit přesně to, na čem potřebujeme pracovat, a neustále nám do toho místa šťouchají. Říkají tím, samozřejmě na nevědomé úrovni: „Tohle si zpracuj, abych se s tebou mohl/a cítit v bezpečí. Postav se sama za sebe! Poznej se! Řekni už, že ti to vadí, ale přitom mě nezraňuj.”

Pokud jde o řád, věřím, že ten si tvoříme každý sám. Naopak je potřeba, aby si ho děti vytvořily samy, pokud ho potřebují, protože jinak se to budou muset v dospělosti těžko učit. My doma žádný řád nevedeme, respektive si každý určuje sám pro sebe. Mým dětem je 21 let, 15 let a 4 roky. Když od dětí něco potřebuji, řeknu jim to, a ony ochotně pomohou s čímkoli, o co je požádám. Právě proto, že vědí, že nemusejí.

Rodiče se mohou setkávat s nepochopením své výchovy dětí u prarodičů. Jakým způsobem vysvětlit volnější přístup k výchově generaci, která preferovala zcela odlišné metody?

Důležité je poznat, jestli ten, kdo se nás na něco ptá, chce skutečně slyšet odpověď, vnímat ji a přemýšlet o ní. Mnohdy je to spíš tak, že se nás ptají nebo na nás přímo útočí proto, že nám chtějí “vysvětlit”, že “to děláme blbě” a měli bychom to dělat jinak. S lidmi druhého typu nemá moc smysl diskutovat, alespoň pro mě. Ráda jim třeba doporučím zdroje k pročtení, ale pokud nejsou ochotni sami si informace hledat, je to pro mě známka toho, že bych jen zbytečně marnila energii a čas. S lidmi prvního typu si naopak ráda popovídám a vysvětlím, proč považuji svůj přístup k dětem a lidem obecně za správný. Dělám to koneckonců už léta na svých besedách a ve všem, na čem pracuji. Pro základní orientaci v oblasti svobodného vzdělávání jsme třeba natočili dokumentární film Svobodné děti, který je zdarma dostupný online.

Co když prarodiče výchovu rodičů i přesto nerespektují? Jak vysvětlit dítěti, proč k němu přistupují rodiče a prarodiče odlišně, například mu dovolují a zakazují jiné věci?

Děti jsou v tomto velmi chápavé, celkem brzy rozumějí tomu, že doma se něco dělá nějak a jinde jinak. Já osobně bych ale určitě dítě nikdy nenechala samotné s nikým, o kom si nejsem jistá, že se k němu bude chovat alespoň se základním respektem. O tom, proč se jiní lidé chovají jinak než já, s dětmi velmi často mluvíme. Vnímám roli rodiče mimo jiné jako zprostředkovatele pochopení světa a chování lidí dítěti. Úměrně věku komunikuji s dětmi co nejvíc, hádám, proč někdo vypadá, že se cítí nějakým způsobem apod. Je to důležité pro to, aby dítě rozumělo samo sobě i ostatním a dokázalo postupně slovy komunikovat to, co dříve umělo jen chováním.

Jsme jen lidé, a proto se někdy může stát, že se neudržíme a zvedneme na dítě hlas nebo se třeba v jeho přítomnosti pohádáme s jiným dospělým. Jakým způsobem mu vysvětlit, že jsme to tak nemysleli a chyba není na jeho straně?

V podstatě přesně tak, jak jste to teď řekli. Samozřejmě opět úměrně věku a tomu, co je dítě schopné pochopit. To, jestli dítě naše sdělení pochopilo, je fajn ověřit otázkami, pokud je dítě ochotné o tom mluvit. Je dobré taky sdělovat skutečné důvody našeho chování, tedy ne: „Křičela jsem, protože mě tatínek naštval (nebo protože ty jsi mě naštval).”. Takto: „Křičela jsem, protože jsem cítila vztek.” Je taky fajn se upřímně omluvit a vyjádřit přání, že už tohle chování nechci opakovat. Dítě se učí zejména nápodobou, takže bude opakovat přesně takové chování, které vidí okolo sebe. To je dobré mít stále na paměti.

Jsou restaurace a kavárny vhodným prostředím pro děti? Je na místě, aby si vedení takových podniků určovalo, zda je mohou navštěvovat děti, či ne?

Věřím, že by si to měl každý majitel restaurace nebo kavárny rozhodnout sám, ovšem s respektem a úctou k dětem. V posledních letech jsme trávili vždy velkou část roku v zemích jižní Evropy a tam je cítit obrovský rozdíl v přístupu společnosti k dětem. Děti jsou tam budoucnost, radost, jsou většinou všude vítány. V Česku jako by děti nebyly akceptovány jako součást společnosti, ale spíš jsou často vnímány jako obtížný hmyz. Dokonce mám někdy dojem, že zvířata jsou vítána v některých restauracích víc než děti. Já sama si raději vyberu restauraci či kavárnu, o níž vím, že jsou tam děti vítány.

Kde se v dětech bere agrese vůči ostatním vrstevníkům? Souvisí to také nějak s výchovou?

Agrese jako taková je samozřejmě přirozená věc, zachraňuje nás, když ji potřebujeme použít na obranu. Ale jak už jsem říkala, děti prostě opakují chování, které vidí okolo sebe, nic jiného neumí, takto jsou přírodou stvořeny. Vídají-li kolem sebe řešení konfliktů silou, budou je tak řešit také. Vídají-li spíše komunikaci a snahu o domluvu, budou to dělat stejně. Takto jednoduché to je. Samostatnou věcí k debatě jsou ovšem školky, školy a jiné instituce, kde jsou děti v nepřirozeném prostředí oddělené od rodičů, s málo dospělými, s nimiž by se cítily v bezpečí, a vzniká tam tak spousta toxických mechanismů chování, protože děti s každou věcí nepoběží za dospělým, nebo to dospělý prostě nechce řešit, a dítě není vývojově schopno situaci řešit jinak, než třeba strčením nebo jinou agresí. Proto je tak důležité, aby děti byly co nejdéle v prostředí, které jim pomůže kdykoli to budou potřebovat a kde se cítí naprosto v bezpečí.

Měli by se dospělí do konfliktů mezi dětmi vměšovat, nebo by je děti měly řešit mezi sebou samy?

To záleží na mnoha faktorech. Na typu situace, na věku dítěte, na jeho schopnostech, stupni vývoje a tak dále. V principu se vždy snažím být spíše v roli mediátora nebo facilitátora, zprostředkovatele pochopení druhé strany. Samozřejmě až po tom, co ideálně v klidu a bez vlastních nezpracovaných emocí zabráním fyzickému násilí.

Na otázku výchovy dětí má každý svůj názor. S jakým nejvíce konfrontačním názorem jste se prozatím setkala a jak jste reagovala?

Setkávám se denně s velkou mírou agresivity pod mými příspěvky na sociálních sítích. Už jsem ale dávno pochopila, že zranění lidé zraňují, a že cokoli, co o vás někdo řekne, vypovídá hlavně o něm. Protože jsou komentářů stovky denně, nemám ani kapacitu je všechny číst, ale pokud na mě nějaký vyskočí, většinou necítím potřebu nijak reagovat. Jen mi často bývá líto dětí lidí, kteří obhajují výchovu s tresty. Každý ale holt máme svou cestu.

---

Web | Instagram | Facebook | YouTube