Bára Koubková je autorkou knihy Bojuj, sračičko! a říká o sobě, že prostě ráda píše a tančí. I z jejích textů na sociálních sítích sálá energie a jsou tak upřímné, že se u nich nejen zasmějete, ale i zamyslíte. Píše otevřeně o tématech, o kterých se jiní stydí mluvit. Práce v marketingové agentuře a hon za kariérou Báru přivedl na pokraj sil, a tak se vydala na ozdravnou cestu do Indie. To ale zdaleka nebylo její jediné dobrodružství. Jaká komplikace ji potkala při vydání knihy? Jaké je otevřeně mluvit o klystýrech, zácpě, menstruaci a dalších intimních tématech? A proč si Bára zamilovala hodiny tance na podpatcích?
Ve své knize Bojuj, sračičko! popisuješ svůj dvouměsíční pobyt v Indii a cestu sama k sobě. Proč je zrovna Indie námětem tvé první knihy?
Když jsem odjížděla do Indie, věděla jsem, že o tom budu chtít napsat. Byla jsem tam už jednou, rok předtím, a asi jsem tušila, že mě čeká cesta života a budu o tom chtít psát. Poprvé jsem v Indii byla jen na měsíc a řekněme, že jsem se potřebovala rozkoukat. V té zemi i sama v sobě.
A proč jsem začala Indií, a ne dříve? Vždycky jsem chtěla napsat knížku, asi jen nastal ten správný čas.
V knize se věnuješ i tématům, o kterých se lidé stydí mluvit. Jaké pro tebe bylo se otevřít a psát například o klystýrech, problémech se zácpou nebo o menstruaci?
Psát o menstruaci, klystýrech a zácpě mi asi nepřišlo tak těžké. Prdění, o tom se mi pořád píše i mluví těžko. To je hrozný tabu, i ve mně, zatím. Ale něco jsem o tom taky napsala, asi na zkoušku. Jak daleko sama sebe dokážu pustit, aniž bych ten text smazala. Hodně čtenářek mi pak ale napsalo, že jsou rády, že jsem třeba o té menstruaci psala.
Knihu sis vydala sama. V čem je to lepší než vydání přes nakladatelství? Byly s tím spojeny nějaké komplikace?
Knížku jsem původně chtěla vydat přes nakladatelství. Jedno si tu knihu dokonce vybralo, ale nakonec to neklaplo. Měla jsem prý málo folllowers na Instagramu, a tak to prodejní oddělení nevzalo. To byla pro mě na zhruba rok a půl stopka. Nějak mi to vzalo chuť cokoliv publikovat. Řekla jsem si, že to asi holt nevydám. Ale pak jsem jeden víkend onemocněla a přestalo dávat smysl mít hotovou knížku v šuplíku. Během pár dnů už jsem měla schůzku s tiskárnou a asi do tří týdnů jsme tiskli.
Komplikace s vydáváním sama na sebe přišla ve chvíli, kdy se první várka vytiskla s malým množstvím lepidla. Mým prvním čtenářům se začala knížka rozpadat v rukách. Bylo to vlastně dost komický, ale taky jsem se bála, že mi to nějak ublíží. Té knížce tedy… Ale vzhledem k tomu, že se knížka jmenuje Bojuj, sračičko!, musela jsem zabojovat. Jinak bych si lhala do kapsy, ne? Tiskárna vytiskla opravné kousky a já těch 100 knížek, co byly „špatně” darovala na jednu charitativní akci. Nakonec to tedy dopadlo, jak nejlíp mohlo.
V Indii jsi podstoupila ajurvédskou ozdravnou kúru panchakarmu. V čem ti tato procedura pomohla? Podstoupila bys ji znovu?
Panchakarma je takovou očistou těla. Má několik fází a ajurvéda, ze které panchakarma vychází, v to prostě věří. Pomohlo mi to? Asi ne moc fyzicky. Nebo ne nějak viditelně. Zhubla jsem, to ano. Ale spíš to pro mě byla taková očista mysli. Poznala jsem sama sebe jak nikdy.
Já jsem to podstoupila pak ještě jednou, o dva roky později. Takže jsem v Indii byla všehovšudy třikrát. Bydlela jsem tou dobou v Ománu a měla jsem takové zvláštní neurologické a urologické potíže, se kterými mi tam nikdo nedokázal pomoci, a v Evropě začala tou dobou válka, tak tam se mi nechtělo. No a najednou to bylo jasné. Indie. Panchakarma číslo dva. Jet zkusit, jestli mi Indové pomůžou. A musím říct, že to opět bylo spíše o cestě sama k sobě než o tom, že bychom něco fyzicky vyřešili. Zastavila jsem se, nepracovala, byla sama se sebou. Potkala super lidi a hodně meditovala.
Znovu bych do panchakarmy asi nešla. Prostě bych si odjela zameditovat a asi by to mělo stejný efekt. Ale kdo ví, zeptejte se mě za pár let.
Panchakarmu jsi podstoupila kvůli opakovaným zdravotním potížím. Předtím jsi kromě západní medicíny zkoušela také medicínu čínskou. Jaká ze všech léčebných metod ti pomohla nejvíc? Zlepšil se tvůj zdravotní stav po pobytu v ašrámu?
Asi žádná z metod mi nepomohla nějak víc než ta druhá. Já si tak nějak čím dál tím víc myslím, že je to o tom, jak to máte v hlavě, a o tom, že se držíte jedné věci a neskáčete z jedné metody na druhou. Já jsem vždycky něčemu dala tak půl roku, a když to nefungovalo, zkusila jsem něco jiného. Všichni kolem mě totiž měli vždy názor na to, co bych měla dělat, abych už konečně byla zdravá. A překvapivě, každý mi radil něco jiného. A pak všechny ty rady online. Vyznejte se v tom!
Můj stav je teď určitě lepší. Ale je to kombinace více věcí. Terapie, nějaká vnitřní práce sama se sebou, lidé kolem mě. Více spánku. To tam určitě taky patří.
V Indii jsi absolvovala také kurz učitelky jógy. Byla jsi už předtím na podobném kurzu? Praktikovala jsi jógu často?
Ano, ano. Ještě než jsem dala výpověď v agentuře a odjela do Indie, chodila jsem pravidelně cvičit hatha jógu a cvičila jsem si doma. Nikdy ale učitelování jógy nebylo na mém wishlistu. Asi jsem spíše propadla tomu trendu udělat si kurz a cvičit a učit a nemuset sedět za počítačem. Učila jsem asi rok, úplně minimálně, a nějak ta energie do učení jógy zmizela. Tak to asi s těmi trendy vždycky bude. V žádném případě bych to ale nechtěla jinak. Na kurzu jsem se naučila spoustu o filozofii jógy a tyhle vědomosti si nesu v sobě každý den. Je to mnohem krásnější, když rozumíte tomu, co děláte, odkud to pochází, proč je to pro vás dobré. Asi k tomu máte pak i větší respekt.
Ajurvédských procedur či kurzů učitele jógy je teď plno po celém světě. Proč jsi zvolila právě Indii?
V ašramu, který jsem zvolila pro panchakarma proceduru, jsem byla na pár dnů už rok předtím a pochopila jsem, že to nebude moje naposledy. Kurz učitelky jógy, který jsem absolvovala poté, jsem měla spíš jako hezký přídavek. A přišlo mi to tak efektivnější. Zpětně se sama sobě za to hodně směju. Ale mám takové tendence pořád. Ze všeho vytřískat, co jde.
Do Indie ses poprvé vydala o rok dříve na meditační kurz. Byla tehdy pro tebe meditace nová zkušenost? Je podle tebe rozdíl mezi meditováním sama a meditací v takovémto kurzu?
Moje indické poprvé byl takový mix. Desetidenní pobyt v tichu, kde jsme nonstop meditovali, a potom takové turistické objevování jihu Indie. Ale všechno to vzniklo právě kvůli té meditaci. Meditovala jsem si doma, s YouTube, a bylo to pro mě spíš takové utíkání z reality. V pracovním světě jsem prožívala hroznou krizi, a tak ta meditace hodně pomáhala. Když jsem pochopila, že už v práci v tomhle módu nemůžu jet, přišlo to hned. Musíš jet meditovat, Báro. A kam jinam než do Indie. Co nejdál od všeho toho spěchu života.
Rozdíl v meditování doma a na kurzu určitě je. Připodobnila bych to tréninku s trenérem, nebo sám doma. Prostě je tam někdo s vámi a hůř se z toho člověku vykecává. Když kolem vás sedí 40 žen a všechny meditují, asi najednou nepůjdete dělat něco jiného. Prostě držíte partu. Ale kromě téhle skupinové „peer pressure” to je určitě uspokojující i jinak. Děláte nějakou věc společně s dalšími lidmi, je to takový komunitní pocit, a to nám podle mě v tomhle individualistickém světě chybí. A tak je to prostě taková lázeň pro vaše po-komunitě-dychtící já.
Před cestami do Indie ses dostala kvůli velkému pracovnímu nasazení v marketingové agentuře na pokraj svých sil. Změnily tyto pobyty tvůj přístup k práci?
Určitě změnily, ale asi jsem čekala, že ta změna bude rychlejší, stálejší a velkolepější. Zrovna včera jsem si četla starý deník, z doby první Indie, a píšu tam o tom, jak je možné, že mě práce tak stresuje, a zda to lidi v agentuře mají jinak. Smála jsem se, protože se stresuju pořád. Ale nepracuju o víkendech a obecně prostě vnímám celý ten pracovní svět jinak. Je to hrozně pomalý proces změny, ale děje se. Přestala jsem třeba obdivovat ženy, co v práci tráví spoustu času a dělají z toho přednost. Pokud je to baví a je to jejich opravdová vášeň, tak to žeru, jinak mi to je ale líto. Protože vím, jak jsem v tom kruhu perfekcionismu byla chycená já a jak jsem si na tom pokazila zdraví.
Při pobytu v Indii jsi poznala spoustu zajímavých lidí, se kterými jsi vedla hluboké rozhovory. Píšeš, že na rozdíl od Indie máš s kamarádkami v Česku pocit, že při konverzaci nejsou na 100 % přítomné. Čím si myslíš, že to je?
Jednu věc bych ráda poznamenala, než odpovím, prosím. Tu knížku jsem psala před čtyřmi lety, je to přece jen už dlouho. Taky jsem se od té doby nějak, jinam, posunula, a spoustu věcí bych napsala jinak, nebo třeba nenapsala vůbec. Ale ven to ze mě prostě tenkrát muselo jít.
Ale k těm českým kamarádkám… Není to jen česká rarita. Aby vám dnes dal někdo svojí plnou pozornost, to je prostě vzácnost. Kdekoliv. Holky už tenkrát hodně textovaly s někým jiným, během toho, když jsme spolu někde seděly, a to se za ta léta nezměnilo. Jen to teď méně kritizuju a umím si o tu pozornost říct.
Máš blízko také k arabským zemím – díky svému nevlastnímu tátovi jsi studovala v Saudské Arábii. Jezdíš tam za svou rodinou často?
Od doby studií jsem tam byla jen párkrát. Ale rodina tam je pořád. Spíše se všichni potkáváme v Česku, kam přijíždějí na letní a zimní prázdniny.
Delší dobu jsi pobývala také v Ománu. Co tě tam zavedlo?
Díky Saudské Arábii máme blízko i k Ománu – rodiče tam jezdívají na dovolenou. A tak jsem se tam taky dostala. Přijela jsem na měsíc, a nakonec se rozhodla tam rok zůstat. Ti lidi, co jsem tam potkala, ta příroda, tomu se nedalo odolat. Chtěla jsem Omán zažít ve všech jeho sezónách, a tak jsem ten rok prostě musela zůstat.
Byla to ale dost divoká akce. Napsala jsem pár kamarádům a požádala je o pomoc s vystěhováním pražského bytu, zatímco já jsem byla stále v Ománu. Šest lidí se jedno dopoledne potkalo u mě na bytě a všechno zabalili. Někteří se předtím nikdy neviděli, takže to byla taková poznávací party. Druhý den přijeli pro věci stěhováci a uložili vše do skladu. A tam ty věci rok zůstaly. Díky bohu za ty lidi, co mám kolem sebe!
Většinou cestuješ sama. Co se ti na sólo cestování líbí? Je nějaká destinace, kam by ses sama nevydala?
Když člověk cestuje sám, celé si to koordinuje sám. Kam se pojede, jak dlouho se tam zůstane. Všechno je pak podle mě. Je to vlastně hrozně pohodlné. Znám ale spoustu lidí, které tenhle set-up děsí. Někde být sám a sám rozhodovat, jaký bude zítra program. Já to miluju. Ale mám pár lidí kolem sebe, se kterými tohle taky umím, takže nejsem úplně proti cestování v partě. Minulý rok jsem třeba vyrazila do Santiaga a chtěla jsem to jít celé sama. Popovídat si sama se sebou. Hned první den jsem ale potkala kluka a celé jsme to vyšlápli společně. Člověk míní, život mění. Tak nějak se to říká, ne?
Sama bych nejela do destinací, kam se nedoporučuje turistům vyjíždět. Jinak tam asi žádný jiný „no-go” zatím není. Ale abych nedělala jenom frajerku, čím jsem starší, asi se víc bojím. Nebo si spíš už nepotřebuju nic takového dokazovat.
Ve které zemi jsi zažila největší kulturní šok? Co se ti třeba v Indii nelíbilo?
V Saudii jsem byla poprvé v 16 nebo 17 letech. Šokem byl hned první den, když jsem poprvé slyšela svolávání k modlitbě. Plavala jsem zrovna v bazénu. Trvalo chvilku si na to zvyknout. Můj pokoj byl kousek od mešity, měla jsem najednou k tomu světu dost blízko a pro jistotu jsem měla často zatažené okno, ať nikoho nijak neprovokuju. Šokem byl ale celý ten začátek pobytu tam. Chodit na veřejnosti v černé abáje nebo potkávat ženy, co se modlí v nákupním centru před obchody na zemi, protože v obchoďácích do „modlící sekce” směli v té době pouze muži.
V Indii se mi nelíbilo, jak se někteří muži chovali k ženám ze západu. Párkrát se potvrdilo to, co někdy slýcháváte. Vypadá to na kamarádství, ale do pár dnů jsou to opilecké zprávy a snaha vás dostat do postele. Jsme holky ze západu, tam je sex přeci mnohem dostupnější, jednodušší, samozřejmější… Pro některé jsme prostě turistky a lehký holky v jednom. Můj blízký kamarád z Ománu mi to vysvětloval tak, že čím dříve muži holka „dá”, tím méně respektu k ní bude mít. A tak asi holt ten respekt k té naší evropské volnosti v sexu v těchto zemích chybí a je zaměňován za něco jiného.
Jaká další destinace tě láká? Chystáš se na podobné dobrodružství, jakým byla Indie?
Já už bych na další dobrodružství chtěla jet s mužem. Vlastně se s někým usadit a splnit si tuhle životní část, to bych brala jako to další dobrodružství na seznamu. To ale neznamená, že už nikdy nikam nepojedu. Já bez toho neumím být, jen asi už tyhle věci nechci podnikat sama.
Prozradila jsi nám, že bys ráda napsala druhou knihu. Máš představu, jakému tématu se chceš tentokrát věnovat?
V tom mám hrozné dilema. (smích) Mám tam nějaké lechtivější kousky k rozepsání a taky bych psala ráda pohádky pro děti. Kam mě to ale nakonec zavede, to uvidíme. Jsem momentálně zaseklá a postupně se odsekávám. Držte mi palce!
Z tvých sociálních sítí víme, že od malička tancuješ. Jakému stylu se věnuješ?
Vždycky jsem milovala tančit hip hop, ale teď o svoje taneční já pečuju tancem na podpatcích. Momentálně pod vedením Ginger. Já nejsem žádná podpatková holka, a tak je naprosto uspokojující se jednou týdně obléct do sexy oblečení a stoupnout si na podpatky. Úplně to nahradilo mou potřebu chodit tančit do klubu. Tady se neopiju, a ještě tančím s lidmi, co je baví to samé. A ještě u toho vypadáme všichni dobře. Je to hodně erotický zážitek, upřímně. Takhle to sama sobě dopřát. Mít se ráda a tancovat. Miluju to.
$content$