Foodblogerku Moniku Menky lidé z online světa znají spíše jako Celiaxmoni. Její pseudonym je naprosto výstižný a upřímný, jelikož popisuje Moniččin život s celiakií. Co ale celiakie vlastně je? Jak se s ní tato sympatická mladá dáma naučila žít? A dá se život bez lepku doporučit všem?
Úplně na úvod pro ty neznalé – co přesně je celiakie?
Název celiakie je odvozen od latinského slova coeliacus, jež pochází z řeckého κοιλιακός (koiliakόs), což v překladu znamená “břišní”.
Celiakie je onemocněním autoimunitním, přičemž „spouštěčem“ autoimunitní reakce je lepek. Je to nemoc chronická s onemocněním sliznice tenkého střeva způsobená nesnášenlivostí lepku neboli glutenu, což je označení pro směs bílkovin obsaženou v pšenici, žitu, ječmeni a ovsu. Nesnášenlivost přetrvává celoživotně a je částečně geneticky determinována.
Jak se celiakie začala projevovat u vás? Začala jste si všímat sama, že něco s vámi není v nepořádku, nebo vás na váš stav upozornil i někdo z okolí?
V posledních letech, před diagnózou, mě trápily zdravotní problémy. Za rok jsem dostala neuvěřitelných 7 antibiotik. Měla jsem oslabenou imunitu, byla jsem stále unavená, nic mě nebavilo a nebyla jsem ve své kůži. Vitamíny nepomáhaly a nikdo nevěděl, co mi je. Po různých testech jsem šla na alergologii, kde nic nezjistili. Únava nepřestávala, a k tomu se mi začalo abnormálně nadýmat břicho. Stav byl takový, že jsem vypadala jako před porodem. Cokoliv jsem pozřela, způsobilo křeče a bolesti, a i když jsem vždy byla největší milovnicí jídla na světě, bála jsem se jíst i salát. Samozřejmě, že vášeň k jídlu byla silnější a jedla jsem vše jako do té doby, ale problémy nepřestávaly, naopak se zhoršovaly. Byly stavy, kdy jsem nebyla schopná ani vstát nebo mě odváželi v bolestech z práce domů.
Můj obvodní lékař mě i tak odmítal poslat na gastroskopii – údajně byly moje problémy psychosomatické, a tak jsem šla na vlastní náklady. Přestože jsem pojištěná a platím si zdravotní pojištění. Zjistili mi celiakii. Na jednu stranu úleva, že konečně vím, co mi je, na druhou stranu obava z toho, co vlastně největší milovnice jídla bude jíst.
V rodině alergii nemá nikdo, a navíc alergie byla pro mě vždy výjimečná choroba, kterou měl v mém okolí opravdu málokdo. Vzhledem k tomu, že mi byla diagnostikována celiakie a byla jsem vždy velkou bojovnicí, rozhodla jsem se, že z nevýhody udělám výhodu.
Začala jsem hledat na internetu bezlepkové recepty a zjistila jsem, že toho moc není, a hlavně je všechno nudné, bez chuti a nápadu. Tak jsem si řekla, že si zpestřím svůj jídelníček a zároveň se o recepty podělím s ostatními.
Když jsem v roce 2016 nasadila bezlepkovou dietu, cítila jsem výrazné zlepšení. Na doporučení jsem také musela držet rok bezlaktózovou dietu, aby mi „splaskl“ zánět, který jsem měla kvůli lepku ve střevech. Byla jsem tedy odkázána žít rok na bezlepkové a bezlaktózové dietě. Zpětně si dovolím tvrdit, že přejít na plně bezlepkovou stravu bylo mnohem jednodušší než opustit laktózu. Sýry, mléko, jogurty… byl to vážně těžký rok! Ale vždy, když si vzpomenu, jak špatně mi předtím bývalo… Pocit plochého břicha jsem už roky neznala. S lepkem jsem se cítila jako unavený balvan, a proto jsem po zjištěné diagnóze dodržovala vše na 100 % a ani jednou jsem nezhřešila.
Po roce jsem začala laktózu navracet do svého jídelníčku a proběhlo to bez problémů. Únava ani bolesti se nedostavily a pocit, že mám ráno po probuzení opět ploché břicho, byl nenahraditelný. A protože nemám jen „obyčejnou” intoleranci na lepek, ale mám celiakii, která je doživotní, a reaguji na všechny obiloviny, držím dietu opravdu poctivě, protože jejím nedržením dochází k opravdu velkým problémům, které za to nestojí.
Jak u vás probíhala změna stravy na bezlepkovou?
Dnes, v roce 2023, je to snadné. Navíc žiju v Praze, kde je prakticky skoro všude k dostání něco bezlepkového. Když jsem ale v roce 2016 nasazovala bezlepkovou dietu, tak byly obchody se zdravou výživou teprve v plenkách. E-shopy s bezlepkovými potravinami nebyly a ve velkých obchodech ještě nebylo skoro nic k sehnání. Proto jsem začala se svými bezlepkovými recepty, abych uspokojila svoje chuťové pohárky.
Moje strava je tedy od počátku pestrá, ale co si budeme povídat, nejhorší je pro mě pocit jít ráno do práce okolo pekárny, odkud zavání čerstvě upečené lepkové pečivo!
Najdou se nějaké bezlepkové produkty, které nesnášíte, a naopak nějaké, které jsou naopak vaším „guilty pleasure“?
Spoustu bezlepkových produktů, co koupíte v obchodě, mi vážně nechutná. Cítím z nich umělotinu, škroby a různá dochucovadla. Nechci jmenovat, ale je jich většina. Zato jsou některé pro mě překvapením a ty kupuji pravidelně – sušenky a těstoviny především.
Co přesně vás přivedlo k vaření a pečení? Může za to jen celiakie, nebo se gastronomii věnujete i z nějakých jiných důvodů?
Vařím a peču odmala. Mamka nás zapojovala do kuchyně od útlého věku. Ale přestože to bylo v dětství vždy nucené, našla jsem si ve vaření a pečení opravdu lásku. Neskutečně u toho relaxuji – mám pocit, že tvořím něco plnohodnotného, a hlavně mám ráda, když vařím ostatním a chutná jim.
Sladké versus slané – spor, který tak trochu připomíná populární scénku z filmu Slavnosti sněženek, kde je pře o přílohu, která bude k divočákovi lepší. Co vy sama preferujete? Raději sladký dezert, nebo naopak?
Jsem přesně v tom sporu. Dám si slané a musím ho zajíst sladkým. (smích) Obdivuji ty, co mají rádi jen to, nebo to.
Když nastane období svátků, máte nějaký oblíbený pokrm, který ráda připravujete?
Na svátky vždy volím klasiku v bezlepkové formě. Když už tvořím něco unikátního, je to většinou náhodou, nejlépe ze sezónních surovin. Ale svátky vždy držím v bezlepkové klasice.
Vaši fanoušci už měli čest si přečíst knihu “Můj život bez lepku”. Plánujete do budoucna vydání nějaké nové knihy?
Plánuji ji už několik let… První vydání bylo úspěšné, ale dnes bych vše udělala jinak. Vděčím ale za tu příležitost a budu se těšit, jestli najdu čas na další vydání. Mám na novou knihu dotazy skoro každý den.
Vraťme se zpátky k vaření a pečení – máte nějakou oblíbenou ingredienci, na kterou nedáte dopustit? Popřípadě proč na ni nedáte dopustit?
Olivový olej. Pokud bych pominula všechny moje milované suroviny jako máslo, pepř a vývar, tak prostě miluji olivový olej. Ale musí být vážně kvalitní, nejlépe řecký. To si vážně pošmáknu. Dokážu ho konzumovat samostatně. (smích)
Jste jednou z nejlepších foodblogerek u nás, jak ale probíhaly vaše začátky s blogem?
Tak bych se rozhodně nenazvala, ale moc děkuji. Začátky byly „jednoduché“. V mém oboru „glutenfree“ jsem byla první, jediná, a tak to bylo rozhodně jednodušší než začít dnes. Celiaxmoni vznikla náhodou díky mé diagnóze, jinak bych nikdy neblogovala. Nejsem ten typ člověka, co se rád vystavuje, což je z mého profilu vidět a často je mi to vytýkáno, ale protože byly moje recepty úspěšné, rozhodla jsem se tvořit dál a dál. Dovolím si tvrdit, že kdybych se blogu v jeden okamžik, kvůli jedné nepříjemné životní události, nepřestala věnovat jako tomu bylo, dnes by byla Celiaxmoni úplně jinde. Měla jsem velké plány, a třeba se mi je ještě někdy podaří zrealizovat.
Jak už jste zmínila shánění bezlepkových potravin může být těžké, obzvlášť když člověk například žije na vesnici. A především je to drahé. Jak vnímáte současný sortiment? Podle nás je ho totiž v supermarketech stále nedostatek, což je obrovská škoda…
Dovolím si tvrdit, že je dnešní výběr opravdu velký. Nemusíte doma péct pečivo, dělat vlastní těstoviny, péct bábovky nebo nechat děti bez sladkostí. V roce 2016, kdy mi byla diagnostikovaná celiakie, byl výběr menší, ale stále byl. Nedovedu si ale představit, jak těžké to bylo třeba před 20 lety, když nebyly žádné supermarkety, e-shopy…
Cenově se bezlepkový sortiment drží stále stejně už od dob, kdy jsem celiačkou. Ceny se nezvyšují. Co jediné mi chybí, je podpora od pojišťoven – příspěvek na celiakii je jen pro děti do 18 let. Chápu, že my dospělí vyděláváme peníze, ale pořád je to neplánovaná nemoc, která rozhodně zatíží peněženku. Dnes si všichni stěžují, že jsou potraviny drahé, ale my tak žijeme každý den a nemáme na výběr. Bezlepkový chléb okolo 100 Kč není jiná galaxie, ale realita celiakových dní.
Jaký je vlastně život s bezlepkovou dietou? Cítíte se lépe?
Protože jsem opravdu „trpěla“ dlouhodobě, je to pro mě vysvobození. Jiní vás můžou litovat, já jsem šťastná za diagnózu – že vím, co mi je, a je mi lépe.
Stalo se někdy, že jste bezlepkovou dietu porušila? Hádáme, že je asi těžké najednou opustit svá oblíbená jídla a už nikdy si je nemoci dopřát…
Za dobu mé diagnózy se mi to stalo tak dvakrát nevědomky a párkrát vědomě.
Vědomě jsem věděla, že si ublížím sama, nevědomky to bylo horší, když jsem žila s domněním, že si objednávám jídlo bezlepkové, a pak jsem zjistila, že bylo celé lepkové.
Doporučila byste bezlepkovou stravu lidem, kteří se s celiakií nepotýkají, ale přesto by lepek chtěli ze svého jídelníčku vyřadit?
Jednoznačně ne. Byla jsem součástí spousty konferencí s předními gastroeneterology a nikdo to nedoporučuje. Když v práci nebo někde jinde vidím, jak nediagnostikovaní drží bezlepkovou dietu, mám osypky. Nejen proto, že si říkám, proč a co já bych za to dala, kdybych mohla jíst vše jako vy, ale díky konferencím a kontaktu s odbornými lékaři vím, že je to pro nediagnostikované tělo škodlivé.
Co byste vzkázala ostatním celiakům, kteří se o své diagnóze dozvěděli teprve čerstvě?
Ať nezoufají a radují se z toho, že vědí, co jim je, a že žijou v 21. století, kdy máme všeho dostatek.
$content$