Komentáře, články, vlastní blog, série knih, předloha pro scénář… Dominik Landsman oficiálně vstoupil do světa textu během rodičovské dovolené a psaní je dodnes jeho potřebou a neodmyslitelnou součástí. Jaké byly jeho začátky? Co ho překvapilo jako muže v domácnosti nebo během domácí výuky? Bude syn, literárně známý jako Čeněk, po tatínkovi? A proč začal kromě své „fotrovské“ série i s tvorbou pro děti?
Dominiku, stále pracuješ na nové knize o karanténě? Jak se ti píše?
Necítím nějak rozdíl od psaní jiných knih. Jak jsem se ze začátku trochu obával, aby to nebylo pořád to samé, tak zjišťuju, že co se týče covidu a všeho kolem toho, tak se těch témat za rok urodilo opravdu hodně.
Co byla pro tebe osobně během pandemie doposud největší výzva?
Já na výzvy moc nehraju. Nemám rád výzvy, protože jakákoliv výzva znamená vystoupit ze stávajícího stavu a udělat něco, co jsem třeba ještě nedělal nebo dělat nechci.
Tvoje prvotina Deníček moderního fotra byla nedávno zfilmována. Váhal jsi zprvu, zda si přeješ knihu i na plátně, nebo to byl spíš splněný sen?
Sen to nebyl, protože mě to ani nikdy nenapadlo, že by ta kniha šla zfilmovat. Když přišla nabídka, neváhal jsem.
Nakolik ses na přípravě a natáčení filmu podílel, kromě „zlomové“ role taxikáře? Co říkáš na výběr herců? Představoval sis někdy sám sebe jako Jirku Mádla a „Natašu“ jako Terezu Ramba?
Na filmu jsem se kromě předlohy nijak autorsky nepodílel. Jenom jsem schválil scénář a tím pro mě vývoj filmu skončil. Co se týče výběru herců, tak s Jirkou Mádlem se operovalo úplně od začátku, takže jsem si v té roli ani nikoho jiného nepředstavoval. A Tereza, to je prostě rajda (v dobrém slova smyslu), a navíc děsně dobrá herečka, takže i s ní jsem spokojený. Nikoho jsem si v roli své manželky nepředstavoval. Žena mi zakázala představovat si v roli svojí ženy jiný ženský.
Přemýšlíš po této zkušenosti o nově vznikajícím textu jinak? Napadá tě například, že by i tato kniha mohla jednou sloužit jako filmová předloha a bereš na to při psaní ohledy?
Vůbec. Při psaní se fakt neohlížím na film. Já se vlastně při psaní neohlížím na nic. Ani na čtenáře. Prostě píšu, aby mi to přišlo vtipný, a kdyby s tím byl nějaký problém, tak mě na to upozorní můj redaktor, že jsem asi zešílel, že tohle nemůže jít mezi lidi.
Nyní bychom se rádi vrátili více do minulosti. Na začátku, tedy před filmem i knihou, stál úspěšný blog, který jsi začal tvořit na „mateřské“. Jednalo se tenkrát skutečně o tvoje spisovatelské začátky, nebo jsi psal už dříve, tzv. „do šuplíku“?
Já jsem psal dřív nějaký články do časopisů a sem tam jsem si “do šuplíku” napsal nějakou kratší povídku, takže jsem psal už před blogem, akorát jsem to nikde nezveřejňoval.
Pamatuješ si přesně na ten okamžik, kdy ses rozhodl blog založit? Stála za ním nějaká nezapomenutelná situace, z níž ses potřeboval „vypsat“? Nebo tě inspiroval či motivoval někdo zvenčí?
Ani ne. Já jsem dával fotku syna (byl ještě mimino) na Facebook a k tomu jsem dal nějaký děsně super komentář. Kamarád mi k tomu napsal, že bych si měl založit blog, tak jsem si založil blog.
Jaká byla prvotní reakce tvé ženy na tvoje částečně autobiografické psaní a jak k němu přistupuje dnes? Dáváš jí někdy texty číst ještě před zveřejněním? Podílela se nějak na ženských pasážích Deníčku moderního páru?
Deníček moderního páru jsem psal spolu se spisovatelkou Zuzanou Hubeňákovou. To není moje manželka. To jen na okraj. Úplně ze začátku jsem dával ženě články přečíst, aby mi opravila hrubky a řekla mi svůj názor. To je ale fakt už dávno. Teď už ode mě nic nečte. Bere to jako moji práci. Já taky od ní nevyžaduju, aby mi ukazovala ty šílený tabulky, co dělá v práci.
Vnímal jsi nějaké předsudky nebo stereotypy vůči otcům v domácnosti ještě dříve, než ses v této situaci sám ocitl? Pokud ano, naplnily se v praxi, nebo spíš vyvrátily?
Než jsem naklusal na mateřskou, tak jsem vůbec nesledoval otce a rodiče jako takové. Bylo mi to jedno. Když se to potom týkalo mě, nijak jsem si moc předsudků nevšímal. Ale zase mě překvapilo, jak jsem byl děsně zajímavej, že jsem s dítětem doma, i když mně to přišlo zaprvý nezajímavý a zadruhý úplně normální, že se o dítě musí někdo starat.
Tvůj syn „Čeněk“ už je teď školák. Nezačínají se u něj také projevovat tendence ke vtipnému glosování okolního dění?
Spíš nevtipně glosuje mě. Mám pocit, že na něho leze puberta, na klacka jednoho. Občas řekne něco vtipnýho, ale pořád je to takový ten dětský humor, který je možná někdy roztomilý, ale vtipný není.
Domácí výuka asi nebyla úplně jednoduchá… Našel bys přesto něco, co tě tenkrát mile překvapilo nebo obzvlášť pobavilo?
Nic mě na domácí výuce nepobavilo. Vůbec nic. Pokud by byla otázka, co mě na ní sralo, tak potom můžu říct, že všechno. Překvapilo mě, jaký jsem lempl na technologie, protože jsem nebyl schopen zprovoznit videopřenos přes počítač, takže to musela dělat manželka.
Co tě inspirovalo k napsání dvou dětských knížek ze Sedmimoří, které jsou v rámci tvé tvorby výjimečné? Čteš je někdy „Čeňkovi“? Jak se mu případně líbí?
Člověka časem omrzí psát jenom o dítěti a chce se někam posunout. Už dlouho jsem si říkal, že bych měl na chvíli vykročit z moderního fotra a napsat něco úplně jinýho. Knížka pro děti se nabízela, protože jsem v té době dost četl synovi před spaním a všechny dětské knihy, co se mi dostaly do rukou, mi přišly nudný. Nezábavný. Nevtipný a braly se moc vážně. Napadlo mě, že bych napsal mnohem lepší. Tak jsem si k tomu sednul a napsal mnohem lepší. Čeněk byl z Adorabla nadšený a já vlastně taky. Knihy ze Sedmimoří jsou podle mě moje nejlepší knihy.
Potřebuješ si někdy od psaní odpočinout? Máš nějakou oblíbenou činnost, u níž si vždy vyčistíš hlavu?
Chodím na ryby. Od psaní si asi nikdy neodpočinu, protože mě to zaprvé živí a zadruhé když si třeba řeknu, že tenhle týden nic psát nebudu, najednou mě něco napadne nebo se něco vtipnýho stane a já to nevydržím a musím o tom napsat.
Závěrečnou otázku bychom rádi věnovali našemu projektu BloggersRE propojujícímu všechny tvůrce bez rozdílu. Všiml sis nás již dříve, nebo až nyní? Uvítal bys podobnou iniciativu například v době, kdy jsi sám zakládal vlastní blog?
Abych se přiznal, tak jsem si projektu nevšiml. To ale není nic osobního. Já si nevšímám ničeho. Jsem sebestřednej a do sebe zahleděnej. V době, kdy jsem si zakládal vlastní blog jsem byl i tehdy sebestřednej a do sebe zahleděnej, takže by mi to asi ani tehdy moc nepomohlo.
$content$