Jsou dvě, mají podcast a loni vydaly knihu. Karolína Peruth a Tereza Jirotka Beníčková jsou známé spíše jako Psycholožky v županu a svým přístupem tak trochu mění pohled na oblast duševního zdraví. Podléhá i psychologie trendům? Jak se Karolína s Terezou staví k tématu genderové identity? A co z hlediska své odbornosti říkají na fenomén influencerů?
Proč zrovna Psycholožky v županu? Trávíte v něm čas nejradši?
Karolína: No upřímně, teď v zimě vlastně ano. (smích) Nicméně, když jsme vytvářely název podcastu, udělaly jsme s Terkou klasický brainstorming. Cílem bylo, aby název značil určitou neformalitu a aby na druhou stranu bylo jasné, že půjde o psychologický podcast. Nejdříve jsme si na schůzce četly ty seriózní názvy a žádný nám nesedl. A pak říkám Terce, že už mám jenom takové ty praštěné, které asi nepoužijeme. A byly mezi nimi právě Psycholožky v županu. Ten župan má symbolizovat nějakou pohodu, neformalitu – žádné sako, ale prostě „podcast and chill”. A vlastně je to chytlavé, splňuje to, co název splňovat měl, a zároveň se to strašně snadno uchytilo. Máme zatím dobré ohlasy a lidé si to pamatují.
Tereza: Ještě k tomu županu… Na křestu naší knížky jsme dostaly krásné župany s logem podcastu, takže teď jsme doma občas psycholožky v županu v županech Psycholožky v županu. (smích)
Župan a další domácí oděvy zažily své nejvytíženější období během koronavirové pandemie. Právě během ní se také začalo více mluvit o tématech spojených s duševním zdravím. Co říkají data a statistiky o tom, jak jsme se za pět let, které od začátku této krize v těchto dnech uplynuly, v této oblasti posunuli?
Karolína: Abych mohla přesně odpovědět na tuto otázku, museli bychom mít zpracovaná data za roky 2019-2024. Určité statistiky máme, ale to zejména z období začátku a pak průběhu pandemie. Na velkou analýzu dat si určitě ještě počkáme. Podle údajů od NUDZ se výskyt deprese a riziko sebevražd v období pandemie ztrojnásobily ve srovnání s obdobím před pandemií a úzkostné poruchy se objevují dvakrát častěji. V České republice se jako důležitý ukazuje nedostatek potřebné péče o duševní zdraví.
Zajímavá je statistika, která se zaměřuje na zájem o služby center duševního zdraví, který je stále větší, což potvrzuje jednoznačně i rostoucí počet klientů. Podle údajů NKÚ měla centra v roce 2018, kdy začínala, jen 302 unikátních klientů. O pět let později, v roce 2023, už jich bylo 6257. Poptávka tedy stále stoupá. Do roku 2023 bylo cílem vybudovat po České republice 100 těchto center, ale do posledních dat z října 2024 to bylo stále jen 29.
Dá se vyzdvihnout něco pozitivního, co nám pandemie, pokud jde o duševní zdraví zanechala?
Karolína: Vedle těch mnoha negativ máme naštěstí i nějaká pozitiva. Ukázalo se, jak je důležitá flexibilita péče i stran odborníka, třeba péče na dálku – ať už online či telefonicky. Určitě i v České republice vznikly nové nebo se rozvíjely stávající digitální služby. A za sebe bych asi zdůraznila zvýšenou pozornost věnovanou péči o duševní zdraví, včetně destigmatizace využívání služeb jako psychiatrická péče, psychoterapie, psycholog apod.
Tereza: Díky pandemii a nutnosti fungovat na dálku se skutečně ukázalo, že i tak osobní věci jako individuální psychoterapie nebo skupinové kurzy a terapie jsou efektivní online, což potvrzují i výzkumy, ale řada lidí i odborníků k tomu byla bez pozitivní osobní zkušenosti skeptická. Online varianty jsou nicméně pro řadu lidí dostupnější, a tak se stala dostupnější i kvalitní péče o duševní zdraví, a to mi přijde moc fajn.
A nějaká negativa?
Tereza: Nelze nezmínit negativní dopad na duševní zdraví a vztahy, hlavně mladších generací. Během lockdownů, kdy jsme v České republice měli uzavřené školy nejdéle ze všech zemí EU, patřily děti a adolescenti přirozeně k nejohroženějším skupinám. Nejenže mělo uzavření škol negativní vliv na jejich vzdělanost, ale i na duševní zdraví a psychosociální vývoj. Na vině byla samozřejmě sociální izolace, nejistota a strach z dalšího vývoje, ale například i rozpad režimu.
Existují v psychologii nějaké trendy? Jak se k nim stavíte?
Tereza: Už byly zmíněny online psychologické intervence, které fungují a řada lidí je začala využívat. Nejsou to jen online terapeutická sezení s živým člověkem, ale i různé nástroje, a především aplikace, které mají klienti kdykoliv po ruce. Důležité je, že skutečně pomáhají, a to jak preventivně, tak v situacích nějakého akutního stresu či úzkosti. Doporučit mohu například krásnou aplikaci Nepanikař, která sestává z několika modulů a podle toho, zda člověk zrovna cítí úzkost, nebo je naopak smutný až depresivní, nabídne jednoduchá cvičení a aktivity. To jsou trendy, kterým jednoznačně fandíme.
Karolína: Psychologie se neustále vyvíjí, stejně tak psychoterapie, a je to moc dobře. Jedním z mých oblíbených trendů je větší důraz na pozitivní psychologii, tedy celkově odstup od patologie ke zdraví a odolnosti, silným stránkám, ctnostem apod. Do psychoterapie, ale řekla bych pak i do klinické praxe, se to dostává formou pozitivně psychologických intervencí. Tempo dnešní doby se často popisuje jako opravdu rychlé, a k tomu tu máme přemíru informací, takže se do popředí stále více dostávají strategie, které pomáhají lidem se zaměřit na přítomný okamžik. Rozvíjí se mnoho druhů relaxací, také všímavost, známá jako mindfulness. Tento přístup se ukazuje jako účinný nejen u lidí, kteří mají psychické obtíže, ale také u lidí, kteří chtějí zlepšit svoji psychickou pohodu.
Loni jste vydaly knihu Psycholožky v županu: 10x neformálně o duševním zdraví. Jak moc se liší od vašeho stejnojmenného podcastu?
Karolína: Zejména v ní nejsou přepisy podcastů, ale jedná se o 10 originálních témat, která nejsou zpracována jako podcastové díly. Je tedy užitečná i pro ty, kteří podcasty neposlouchají nebo rádi střídají formu knižní a poslechovou. Podobnost je v tom, že v každé kapitole se nachází odděleně text nás obou, jako bychom se doplňovaly. Zároveň je výhodou knihy to, že jsou v ní QR kódy s různými cvičeními nebo třeba pracovními listy. A vlastně mě napadá, že v knize máme i některá ukázková cvičení, aby byla kromě teorie nabytá i nějakou tou praxí.
Komu je kniha určená a s jakou vizí jste ji psaly?
Tereza: Chtěly jsme, aby vznikla kniha, která by srozumitelným, a snad i trochu zábavným způsobem přiblížila širší veřejnosti aktuální psychologická témata, jako je například vyhoření, stigmatizace, perfekcionismus, toxická pozitivita a genderová identita. Vnímáme, že se o těchto tématech mluví, jsou to termíny, které se používají, ale někdy ne úplně správně. Takže se je snažíme vysvětlit a vždycky přidáme i nějaké zajímavosti či popkulturní referenci, protože někdy se termín toxická pozitivita prostě nejlépe vysvětlí scénou ze seriálu Přátelé. Knížka je určená každému, kdo se zajímá o své duševní zdraví, ale i o psychologii obecně. A má sice růžový přebal, ale je stejnou měrou psaná pro ženy i pro muže.
Jak bylo zmíněno, v knize se zabýváte také genderovou identitou. Dokážete vysvětlit, kde se v lidech bere vůči jiným s odlišnou identitou nenávist?
Tereza: Anti LGBTQ+ téma je bohužel součástí politického diskurzu v mnoha zemích – v některých více, v jiných méně. Nejsem politolog, takže tady odpovídám více za sebe a laicky, nicméně vytváření tzv. vnitřních nepřátel je starou politickou taktikou, která bohužel stále funguje. A minority jsou samozřejmě perfektním obětním beránkem. Myslím, že část nenávisti pochází právě odtud a formuje se kvůli veřejným výrokům politiků typu „hovězí je hovězí” nebo „máme 70 pohlaví”. Druhým důvodem je určitě prostá neznalost. Téma genderu je velmi komplexní, přináší s sebou nová slova a názvy, které člověk slyší, ale nezná a neumí je používat. To vytváří určitou nejistotu, která se velmi snadno překlopí v nevraživost.
Kolik genderů ve skutečnosti existuje?
Karolína: Přesně tuto odpověď máme vlastně v knížce, tak bych asi doporučila si tu kapitolu přečíst. Tahle otázka a odpovídání na ni přináší vždycky hodně kontroverze, že? Přitom kolikrát zjišťuji, že ani dotazující neví, na co se přesně ptá a z odpovědi se pak dělá zbytečný chaos. Gender je totiž spíše o tom, jak se člověk identifikuje a jak se cítí v souvislosti s tím, jak svoji roli plní ve společnosti. Na druhé straně pohlavní identita se vztahuje k biologickým faktorům, s nimiž se člověk již narodí. A tyhle dvě kategorie se velmi často zaměňují. Odpovědí není konkrétní počet genderů, protože každý může svoji pohlavní roli vnímat různorodě. Vlastně je to také ovlivněno sociokulturními a historickými odlišnostmi, a k tomu mluvíme i o rovině individuální.
Může se jedinec s krizí genderové identity potýkat celý život?
Karolína: Ano, může. Se stále dostupnější péčí a destigmatizací ale věřím, že se to naštěstí zlepšuje a zlepšovat bude. Někteří mohou najít stabilitu plynule, přirozeně a někteří až později. Každý jednotlivec je unikátní a záleží na mnoha faktorech, jako je osobnost, zkušenosti, rodina a další prostředí, v němž vyrůstá, a řekla bych, že i doba a další sociopolitické aspekty. Pokud je v nějaké zemi nebo i konkrétním prostředí potlačována určitá lidská přirozenost, třeba nějaká forma sebeprezentace, je pro člověka tím pádem obtížné být autentický, a tak se komplikuje i možnost sám sobě porozumět. Těch faktorů, zejména pak ještě individuálních, může být nicméně mnoho, a pokud to člověka trápí, nebo mu to nějak narušuje život, je určitě užitečné využít třeba právě psychoterapie nebo specialisty jako psycholog či sexuolog, dle individuálních potřeb. V České republice máme Národní linku pro sexuální a genderové zdraví dostupnou na čísle +420 314 004 002.
Jak vůbec být v dnešní době sám sebou?
Karolína: A bylo to v nějaké době snadné? Já si tedy nejsem jistá, jestli v minulém století, ve kterém proběhly dvě světové války a pak dlouhotrvající komunistický režim, to bylo jednoduché. Každá doba vyžaduje určité nároky, a tím také vznikají nové individuální potřeby. Dnes máme velký informační boom – již se informace nedozvídáme zejména od lidí ze svého okolí a pár z televize či novin, ale ze sociálních sítí, kde můžeme vidět stovky až desetitisíce profilů. Může tak vznikat určitá srovnávací úzkost, kdy člověk pochybuje o své autenticitě a jedinečnosti. Doporučuje se proto určitý odstup a zaměření zejména na to, co vás osobně přibližuje ke spokojenosti. Třeba když si něco pořídíte, řídíte se tím, jak to bude vypadat před ostatními, na sítích, nebo podle toho, jakou radost to udělá vám? Je fajn si tohle odlišovat. Přijmout vlastní jedinečnost a to, že každý člověk může být jiný. Neexistuje jedna norma a jeden ideál.
Ve svém podcastu probíráte i další třaskavá témata – například OnlyFans či fenomén influencerů. Proč je podstatné o nich mluvit z psychologického hlediska?
Tereza: Když s Karol přemýšlíme nad tématy podcastu, líbí se nám inspirovat se aktuálním děním a dívat se na něj právě očima psycholožek, potažmo psychoterapeutek. Jednak proto, že jiné oči ani nemáme, dále proto, že právě ten psychologický pohled občas ve veřejném obrázku chybí a je to škoda. Sice mám pocit, že se to v poslední době velmi zlepšuje, že psychologové jsou více přizýváni do diskuzí, dokonce jsem zaregistrovala, že spolupracují při tvorbě reality shows, ale vždycky to může být lepší. A zrovna OnlyFans nebo i obecně sociální sítě mají tolik dopadů na naši psychiku, ať už je to téma závislosti nebo formování body image, že je zkrátka potřeba se jimi zabývat.
Na sociálních sítích působí i bizarní influenceři. Může být pro někoho jejich sledování nebezpečné?
Karolína: Jde asi o to, koho myslíte tím bizarním influencerem a jaké aktivity na internetu máte na mysli. Nerada bych někoho nálepkovala. Osobně nemám ráda postoj, kdy někoho označíme za „bizár“ nebo „bizarního influencera“, protože tím toho člověka spíše degradujeme, než abychom mu nabídli pomoc nebo adekvátní kritickou zpětnou vazbu ohledně jeho chování. Mluvila bych místo v nálepkách spíše o chování, které někdy působí tak, že některým lidem nedochází jejich určité působení na sledující. Nemají přímou zodpovědnost za emoce a chování svých sledujících, ale zase mají zodpovědnost za to, zda je jejich obsah škodlivý či zraňující pro určitou skupinu osob. Za škodlivé a dost alarmující nyní třeba považuji streamování gamblingu, které způsobuje brzkou expozici, a tedy snadnou dostupnost sledování hazardních her i dětí a dospívajících.
Tereza: Já jako psychoterapeutka pracuji s lidmi s nadváhou a obezitou, takže se pohybuji v oblasti životního stylu a hubnutí. A v této oblasti se bohužel dá najít na sociálních sítích spousta příkladů bizarních doporučení či diet, které mohou být v extrému zdraví škodlivé. Jsou to například doporučení na různé půsty, démonizace některých živin či kategorií potravin (např. sacharidů), doplňky stravy apod. Existuje kauza, kdy jedna influencerka doporučovala doplněk stravy nevhodný pro těhotné ženy svým těhotným sledujícím. Toto vnímám osobně jako rizikové – když výživová doporučení dávají neodborníci.
Je možné, aby se sledování „bizárů” stalo dokonce návykové? Dá se proti tomu případně bojovat
Karolína: Upřímně, v tomto ohledu není internet ničím novým. Kolikrát do popředí vyvstane nějaká bizarnost, je to přece jen i historický trend, že lidé byli přitahováni něčím šokujícím. Dříve třeba chodili na veřejné popravy nebo sledovali různé zábavy v cirkusech, které zahrnovaly zesměšňování znevýhodněných či nemocných lidí, místo aby se jim poskytla pomoc. Někdy se tvrdí, že lidé sledují třeba současné bizarní pořady, jako je například Výměna manželek, aby se ujistili, že jejich vlastní životní situace není tak špatná jako u jiných. Rozdíl v dnešní digitální době je, že spousta věcí je snadněji dostupná. Proti tomu se dá bojovat hlavně omezením času stráveného právě sledováním těchto aktivit, a ideálně vědomým záměrným vyhledáním alternativního obsahu. Když si člověk na takové podněty zvykne, samozřejmě je pak může spíše více vyhledávat či kvůli algoritmu mu mohou být taky více nabízeny.
Zdroj: Autorský rozhovor, NUDZ, NKÚ
$content$