Zuzana Lipová vystudovala všeobecné lékařství a dnes jako certifikovaná vztahová koučka a mentorka pomáhá především ženám se vztahovými problémy. Je zakladatelkou největší vzdělávací platformy o randění “Svet randenia” a její vtipně-realistická videa sleduje na Instagramu více než 30 tisíc lidí. Jak se charismatická a inteligentní Zuzka k této práci dostala? S jakými nejčastějšími problémy se její klientky setkávají? A jak správně randit?
Jak ses k této práci dostala a jak dlouho se věnuješ poradenství?
Koučink mě velmi mě oslovil, když jsem si ho sama vyzkoušela jako klientka. Přišlo to ze strany kouče jako nabídka, jestli nechci i já koučovat, protože vidí, že na to mám potenciál. Protože jsem viděla, jak mi to pomohlo, a v koutku duše mě to táhlo tímto směrem, udělala jsem si v roce 2019 půlroční výcvik a brala jsem to jen jako vedlejší práci při škole. V té době by mě ani nenapadlo, že kvůli této práci nenastoupím na atestaci z psychiatrie, jak jsem původně zamýšlela. Dnes jsou to tedy 4 roky a já jsem se od mentálního koučinku přesunula k mentoringu v randění.
Ve svých videích hovoříš o “vztahové vazbě”. Co to znamená a co všechno si pod tímto pojmem můžeme představit?
Ano, tato teorie vztahových vazeb mě dostala a fascinuje doteď. Říká, že v prvním roce si dítě vytváří vztahovou vazbu prostřednictvím interakce s matkou a učí se, nakolik mu nejbližší osoba dokáže uspokojit jeho citové potřeby. Tedy ne fyzické jako nakrmit, přebalit nebo obléknout, ale zda mu dokáže poskytnout blízkost, pohlazení, oční kontakt nebo ujištění. Protože jde o první vztah a mozek dítěte je tehdy nesmírně plastický, vytváří si jakousi šablonu pro blízký vztah – jak by měl vypadat. Pokud maminka vhodně a dostatečně často reagovala, když například plakalo, ale také mu dokázala nechat prostor, když už se nechtělo zapojit do interakce, dítě se naučí, že blízkost je v pořádku a že i vzdálení lidé jsou v pořádku. Pokud to tak nebylo, může se to v dospělosti projevit jako přehnaná žárlivost, majetnictví, nebo naopak přehnaná nezávislost a strach z blízkosti.
Jsi zakladatelkou platformy “Svet randenia”. Co tě přivedlo k jejímu založení?
Frustrace. (smích) Frustrace z toho, že nemohu pomáhat více ženám, odpovídat na více zpráv, které mi denně přicházely… Měla jsem příliš mnoho koučovacích sezení za den a už nestíhala jiné důležité věci. Zároveň jsem měla pocit, že spousta otázek je podobných, takže jsem chtěla pracovat efektivněji. Místo toho, abych strávila hodinu pomáháním jedné osobě, rozhodla jsem se nahrát hodinové video na dané téma a vložit ho do klubu. Cena je rozumnější než u koučování, takže pro spoustu žen, které si koučování nemohly dovolit, byl najednou klub cenově dostupný.
Zájemci mají na výběr 3 typy členství – jaký je mezi nimi rozdíl a co od nich mohou očekávat?
V cenově nejdostupnějším členství Basic mají možnost položit otázku a získat videoanalýzu své situace. Mají také přístup k archivu všech Q&A videí za poslední rok. Je to velmi oblíbená sekce.
Střední členství Wow má také Q&A videa a možnost klást otázky, ale navíc má kolem 50 hodin obsahu ve formě videí, takže lze sledovat různé analýzy, tipy, videa o vztahových vazbách, rozebrané metody svádění jako například Marilyn, ale i dalších hereček z filmů.
A nejvyšší VIP členství má to všechno, ale navíc má jednou měsíčně živý online webinář se mnou, kde se bavíme o všem, co členy zajímá. A také mají jako bonus každý měsíc rozhovor s odborníkem – ty si zvu opravdu kvalitní a dávají neskutečné tipy. Kromě toho všechna členství nabízejí také podpůrnou skupinu, kde si píšeme, sdílíme věci, podporujeme se navzájem…
Jaká byla zpětná vazba od těch, kteří využili tvé služby?
Čekala jsem všechno, vždyť jsme různí lidé a každému může sednut něco jiného, ale mám velmi pozitivní zpětné vazby. Chtěla bych ale zdůraznit, že je to hlavně zásluha klientek – pracovaly na sobě a rozhodly se pro změnu. Nejčastější zpětná vazba je následující: “Kdybych to věděla dřív.”
V komunikaci se věnuješ převážně ženám. S jakými nejčastějšími problémy za tebou klientky chodí?
Nejčastěji kvůli tomu, že uvízly v bodě ani ve vztah ani nevztah. Randily, čekaly, kdy to přeroste v něco vážnějšího, až si všimly, že uplynul rok a vždy je to jen o tom, že občas napíše, jestli se uvidí, dají si vínko, výlet, dlouhé rozhovory, vyznání lásky a opě se po něm na pár dní nebo týdnů slehne zem. A takto dokola. V podstatě by tomu seděla název “situationship”.
Vztahy se výrazně změnily – máme homosexuální manželství, ženy rodí děti později než kdykoliv dřív, technologie se staly obrovským faktorem v tom, jak hledáme partnery, a potom v tom, jak s nimi udržujeme kontakt… Proč je i přes tyto možnosti pro nás těžké najít si partnera, případně vést dlouhodobý vztah? Jsou naše očekávání vysoká?
Možná právě kvůli tomu množství možností si nevybereme hned někoho odvedle jako kdysi naše babičky a maminky, ale jdeme dál, jestli za rohem nebude přeci jen něco lepšího.
A ach, ta očekávání, trefili jste se! Řekla bych, že v některých věcech je máme často vysoká. Někdy si neuvědomujeme, že to, co vidíme například na Instagramu, je jen iluze. Pak také chceme, aby náš partner byl vysportovaný, úspěšný, a zároveň rodinný typ, který je doma ve čtyři hodiny a věnuje se nám, dokud neusneme, a ještě nám ke každému svátku nosí ty obrovské kytice. Málokdy potkáme člověka, který má všechno. A i kdybychom potkali, je dobrá otázka, zda máme takovému muži co nabídnout. Nevybral by si v tomhle ohledu sobě rovnou? Případně, pokud nehledá rovnocennost, ale spíše podvědomě vyměňuje své postavení za její krásu a mládí, nevybral by si mladou, sportovně založenou, reprezentativní a krásnou ženu?
Pokud aktivně hledám a dlouhé roky nemohu najít partnera, je většinou dobré v něčem ustoupit. Ne v důležitých věcech, ty si nechte. Dejte si tři věci, které musí zůstat. Například ať je věrný, rodinně orientovaný a zábavný – to si nechte. Ale ty ostatní, méně důležité, jako například zcestovalý, vysokoškolsky vzdělaný, s břišáky si dejte do závorky – ty jestli nebude mít, ale bude mít ty tři hlavní, dejte mu alespoň šanci. Uvidíte, jak se vám najednou otevřou příležitosti, které jste léta přehlížely.
Jakých nejčastějších chyb se ve vztazích dopouštíme? Všimla sis nějakých typických vzorců u mladých lidí?
Všimla. Na začátku přeceňujeme úspěch našeho vztahu. Myslíme si, že nám to vydrží navždy a že budeme jiní než ostatní páry. Což je i fajn, díky tomu se tomu můžeme poddat. Ale z mého pohledu by v tu chvíli pomohlo připomenout si, že vztahy a manželství nejsou zrovna nejúspěšnější instituce a máme asi 40-50% šanci, že to vydrží. Ne proto, abychom rezignovali a už nevěřili v lásku. Ale z toho důvodu, abychom ji brali vážně, a ne jako něco, co půjde samo a tak snadno jako na začátku.
V prvních letech nám pomáhají hormony zamilovanosti, takže si uděláme čas, i když nám to ne vždy vyhovuje. Proto pávneme rukou na tím, že je trochu bordelář. Proto ustoupíme v nesmyslné výměně názorů a soustředíme se na to, co nám na něm vyhovuje. Jenže to všechno se hormony vyplaví pryč, protože evolučně vzato nám tohle období, 2-4 roky, má dát růžové brýle, než zplodíme potomka. Jenže pak je ten evoluční mechanismus nenávratně pryč a my nechápeme, jak jsme se s tímhle bordelářem vůbec mohli mluvit, proč bychom měly věnovat čas tomuhle jeho nápadu, když už toho děláme dost, proč bychom měly ustupovat, když pro nás minule nedokázal udělat to či ono… A už to jede.
Je třeba si uvědomovat, že to bude chtít velkou práci, každodenní pozornost, ústupky a těžké rozhovory.
A co vztahy na dálku? Mohou fungovat?
Určitě mohou. Je to bezpochyby náročnější a není to určitě pro každého. Pokud si to dobře nastavíme, sladíme se a věříme si, dá se budovat i vztah na dálku. Je ale dobré si říct, že vyžaduje mít určitý plán a cíl, kdy toto období skončí a budeme fungovat spolu.
Existuje recept na šťastný a zdravý vztah?
Určité zásady platí a lze je aplikovat na jakýkoli vztah. Úplně prvním a nejdůležitějším krokem je výběr partnera. Nemusí mít všechna naše očekávání, ale neměli bychom slevit ze svých nároků, pokud jde o to, zda je pro nás dobrý. Ženy jsou často kvůli mužově atraktivitě schopny slevit z nároků na jeho chování vůči nim. Řeknou, že ví, že si takové chování nezaslouží, ale že mezi nimi funguje taková chemie a on vypadá přesně jako muž, kterého vždy chtěly. Důležité je umět číst tzv. red flags – znamení, která říkají, že s tímto mužem budou problémy.
Dalším krokem je komunikace. Mluvte co nejupřímněji a zároveň empaticky o tom, co cítíte a co ve vztahu potřebujete. Není nic horšího než nosit masku i doma s nejbližší osobou.
Kromě toho je důležitý seberozvoj, protože čím víc na sobě pracujete, tím lepšími partnery budete. Vím, že všichni chceme, aby se změnili druzí, ne my, ale změna u druhých často začíná u nás.
Nesmím zapomenout na to, abychom druhému věnovali svůj čas, zájem o jeho svět, naslouchali mu, aniž bychom ho soudili, každý den se mu alespoň 20 minut aktivně věnovali, aniž bychom uklízeli, byli na mobilu, křičeli z vedlejší místnosti při vytírání podlahy a podobně.
A nejlepší je, když si každý pár vytvoří svůj vlastní recept, který mu vyhovuje a který ne. Sousedům může dělat radost něco úplně jiného než nám. Řiďme se tím, co vyhovuje nám, ne tím, co se od nás očekává.
V poslední době se často setkáváme s novým fenoménem, kterým je tzv. situationship – i ty už jsi ho zmínila. Jaký máš názor na takové fungování lidí?
Trefili jste se, v dnešní době je to velmi častý jev. Podle mě je to v pořádku, pokud to oba chtějí a nevadí jim to. Někomu to může vyhovovat – například žena po těžkém rozvodu, která byla dlouhá léta jen v dávajícím vztahu, nemusí mít chuť být znovu ve vztahu, chce se už věnovat sobě, dětem a kamarádkám a vztah není to, co hledá, ale zároveň jí budou vyhovovat občasné vycházky s milým mužem, který se jí líbí. Nebo studenti, kteří se na Erasmu zamilovali a vědí, že poté se jejich cesty rozejdou, protože každý z nich má jiné ambice do budoucna, mohou být rádi, že takto překlenou společný čas, když jsou mimo své domovy.
Ale není pro mě v pořádku, když v něm jeden člověk zůstává, protože doufá, že si to druhý rozmyslí. Nebo když jeden z nich toho druhého „natahuje“ a dává mu falešnou naději, že z toho možná jednou bude normální vztah, i když dobře ví, že nebude. Takový člověk prostě čeká, až potká někoho lepšího, s kým zabije nudu, a sobecky si udržuje alespoň toho člověka, i když s ním vůbec neplánuje zůstat. Často si ubližujeme tím, že zůstáváme s tím, o čem víme, že nám nedává to, co skutečně chceme.
Svět randění ovládl i jiný trend – “ghosting”, což znamená, že dotyčná osoba najednou úplně přestane komunikovat a tváří se, že přestala existovat. Jak se s takovou situací vypořádat?
To je pravda. Ukazuje se, že většina mladých lidí (71 % příslušníků generace Z a 72 % mileniálů) se buď setkala s ghostingem z druhé strany, nebo sama ukončila setkání ghostingem.
Když se nám to stane, může to být velmi bolestivé a člověk se musí vyrovnat jednak se ztrátou, ale také s odmítnutím sebe sama jako člověka. Je důležité si uvědomit, že skutečnost, že nás druhý dokázal takto opustit, svědčí o jeho nezralosti, nikoli o naší nedostatečnosti. I když to může na čas otřást naší sebeúctou, je důležité si připomenout, že nejsme pro každého a že to, že si nás někdo nevybral, absolutně nesnižuje naši hodnotu. A pokud nás někdo nechce, pak to nebyl ten pravý, jen nám udělal laskavost a našel si vhodnějšího partnera.
Jaké chyby dělá většina lidí během prvních pár rande a jak se jim vyhnout?
Tzv. „oversharing“ – nadměrné sdílení informací o sobě, o svém životě, dětství, nemocech, traumatech, vztazích. Je to jedna z nejčastějších chyb. Po prvním rande má člověk někdy pocit, že je zároveň psychologem, alergologem, gynekologem, účetním a já nevím čím vším. Ztrácí se tajemství a člověk už pak nemá na tom druhém co zkoumat.
Další chybou je výslech. Ačkoli ho častěji provádějí muži, jde o stejné otázky. Nejlepší je položit otázku, reagovat na odpověď, zeptat se také na něco a počkat na jeho otázku. Je to až alchymie, ale to nevadí, i když se rande nevyvíjí dobře, pokud není úplně špatně, dejte mu šanci, protože ne každý je komunikačně zdatný a stres z prvního rande také udělá své. A to je další chyba – děláme ukvapené závěry dřív, než toho člověka dostatečně poznáme.
Jak tedy správně randit a jak by mělo vypadat ideální rande?
Zvolit vhodné místo, čas a otevřenou mysl.
Tedy místo, kde není hluk nebo kde je nutné ticho, abychom si mohli povídat a poznávat se navzájem. Například kavárna, restaurace nebo procházka v přírodě jsou docela fajn. Po takovém společném kině sice víme, jestli dává přednost popcornu před nachos, ale jinak se toho asi moc nedozvíme.
Je dobré zvolit čas dříve během dne nebo v podvečer, než si v deset hodin dát víno dole v baru pod bytem. Mohlo by to v druhé osobě evokovat, že právě tam se pak přesuneme.
A otevřenou mysl, protože i když z toho možná nebude partner, můžeme se dozvědět něco nového nebo se zasmát. Prostě jít prozkoumat, jak ten druhý vidí svět, aniž bychom ho soudili. Soustředit se na proces, ne na výsledek. Nelpět na tom, že to musí pokračovat. Jít na to, jako bychom šli poznat nového přítele, ne životní lásku. To nám pomůže být uvolněnější a také si více užít daný okamžik.
Čeho by si žena měla na prvním rande všímat jako prvního a na jaké “red flags” by si měla dávat pozor?
První rande bych brala s rezervou vzhledem k tomu, že tam může sehrávat svou roli i stres.
Ale všímat si, jestli se mě i on na něco zeptá, jestli máme podobné životní priority a cíle. Právě na prvních schůzkách jsou otázky typu „Jaký je tvůj největší sen?“, „Co je pro tebe v životě nejdůležitější?“ a „Chceš žít tady, nebo v zahraničí?“ docela na místě. To je jen příklad, ale můžeme se ptát na věci, které mohou ukázat, zda je mezi námi určitá kompatibilita, nebo zda máme o životě zcela odlišné představy.
Jaký je tvůj názor na seznamování přes internet a různé aplikace jako Hinge, Bumble nebo Tinder?
Seznamovací aplikace jsou fajn, jen bychom o nich měli přemýšlet jako o seznamovacích aplikacích, ne jako o nástroji pro budování vztahu. Vždyť pokud si měsíce jen píšeme a vůbec jsme se nesetkali, tak se to míjí účinkem. Místo toho, abychom poznali potenciální kompatibilní partnery, upneme se na jednoho a osobně si neověříme, jestli je opravdu vhodný. Problémem také často bývá, že kvůli tomu, že kontakt omezíme jen na psaní, si dotyčného ve svých představách idealizujeme a zamilujeme se dřív, než zjistíme, jestli si sedíme kvůli důležitějším věcem, a ztrácíme tak čas s naprosto nevhodnou osobou. To, že se nám spolu dobře píše, ještě neznamená kompatibilitu v našich hodnotách a cílech.
Máš nějaká doporučení na knihy, podcasty a podobně?
Skvělá otázka!
O trápení ve vztazích doporučuji knihu Toxické vztahy, kterou napsala Bronislava Švrčková. O tématu svádění napsala Sherry Argovová knihu Proč muži milují potvory. Vztahové vazby rozebírá v knize Citové pouto A. Levine a o formování v dětství, které jsem v tomto rozhovoru zmínila i já, je kniha Keď detstvo bolí od Lindsay C. Gibson.
Dobrý podcast o vztazích neznám, ale na seberozvoj jednoznačně doporučuji podcast Inspirace Baťa od Gabriely Končitíkové.
$content$