20. století českého umění není jen o jménech, která se objevují v učebnicích a expozicích galerií. Vedle Muchy nebo Kupky existovala celá generace malířů i sochařů, kteří z různých důvodů upadli v zapomnění, byť jejich díla stojí za povšimnutí. Někteří z nich odešli do zahraničí, jiní zůstali v regionálním prostředí, které vlivem doby přišlo o kontinuitu kulturní paměti.
Proč se na některé umělce zapomíná?
Zapomnění není synonymem bezvýznamnosti. V dějinách umění se často zapomíná ne proto, že by něčí tvorba byla špatná, ale proto, že se objevily nepříznivé okolnosti. Například shořel archiv, rodina emigrovala, díla skončila v soukromých sbírkách anebo byla během války zabavena. Také změny režimu vedly k tomu, že se mnohé osobnosti ztratily z odborných textů i veřejného prostoru.
V posledních letech se situace mění. Badatelé i kurátoři znovu objevují zaprášené archivy, lokální galerie pořádají výstavy zapomenutých tvůrců a díky digitalizaci se rozšiřují databáze uměleckých děl. Fenomén „znovuobjevování“ však není módou, ale nezbytným doplněním dějin, které bývaly často psány jednostranně a převážně mužskou, pražskou či akademickou perspektivou.
Růžena Zátková – česká futuristka, kterou objevila až Itálie
Růžena Zátková (1885-1923) je jméno, které dnes zná každý, kdo sleduje evropskou avantgardu. Paradoxem je, že o ní dlouhá desetiletí v Česku nevěděl téměř nikdo. Zátková studovala v Praze, ale brzy odešla do Itálie, kde se stala součástí kruhů kolem F. T. Marinettiho, zakladatele futurismu. Zatímco mužští představitelé futurismu vyzdvihovali rychlost, stroje a válku, Zátková přinášela do hnutí ženskou senzitivitu, spiritualitu a hledání harmonie v pohybu. Experimentovala s kinetickými objekty, které se dají považovat za předchůdce dnešního konceptuálního umění. Její celý příběh zmapoval v cyklu Osudové ženy Český rozhlas Dvojka.
Život Zátkové skončil předčasně, když v pouhých 38 letech zemřela na tuberkulózu. Po její smrti se většina děl rozptýlila mezi Itálií a Švýcarskem, a tak na ni české dějiny umění zapomněly. Teprve pozdější výzkum znovu zařadil Zátkovou mezi nejvýznamnější ženy avantgardy. Například studie Güntera Berghause z University of Bristol zveřejněná na ResearchGate pochází z roku 2012. Dnes je jméno Růženy Zátkové zmiňováno po boku Sonji Delaunay nebo Natalie Gončarovové – a oprávněně.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: ŽENY A SOUČASNÉ UMĚNÍ: TOTO JE 5 OBLÍBENÝCH PŘEDSTAVITELEK, KTERÉ BYSTE NEMĚLI PŘEHLÉDNOUT ANI VY
Georges Kars – exil, Paříž a tragédie jednoho malíře
Georges Kars (1880-1945), vlastním jménem Georg Karpeles, pocházel z východočeských Kralup, ale většinu života prožil ve Francii. Jak uvádí Hospodářské noviny, byl přítelem Maxe Jacoba, Guillauma Apollinaira či Marca Chagalla a patřil k té generaci českých umělců, která prožila velkou část života v Paříži a do českých učebnic se nikdy nedostala. Jeho malby – zpočátku kubistické, později lyricky realistické – nesou melancholii exilu i hledání identity v cizině.
Karsův život skončil tragicky, když v roce 1945, po útěku před nacisty do Švýcarska, spáchal sebevraždu. Zanechal po sobě stovky obrazů, které se dnes objevují na aukcích v Paříži, Londýně i New Yorku. V českých galeriích je však jeho jméno zastoupeno jen okrajově. Zájmem o jeho tvorbu se v posledních letech zabývá několik historiků umění, kteří se snaží jeho pozici rehabilitovat. Georges Kars ukazuje, jak krutě může emigrační osud přerušit vztah umělce se zemí, ze které pocházel.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: NEOTŘELÉ TIPY, MODERNÍ UMĚNÍ I ETIKETA 21. STOLETÍ: 3 YOUTUBE KANÁLY, U KTERÝCH MŮŽETE TRÁVIT DLOUHÉ ZIMNÍ VEČERY
Julius Pelikán – sochař, jehož díla zarostla trávou
Sochař Julius Pelikán (1887-1969) tvořil především v Olomouci a jinde na Moravě. Byl žákem Josefa Václava Myslbeka, ale jeho styl se vyvíjel směrem k civilnímu realismu a jemné monumentalitě. Podle článku Renaty Skřebské pro časopis Historica vytvořil desítky bust, reliéfů a pomníků padlých, z nichž mnohé dnes stojí zapomenuty v parcích nebo chátrají hřbitovech. Pelikán byl typickým představitelem regionálního sochařství první poloviny 20. století – poctivý, řemeslně precizní, ale nikdy mediálně viditelný.
Po roce 1948 se o Julia Pelikána přestala zajímat i odborná scéna. Jeho ateliér v Olomouci zanikl, část děl byla rozkradena či zničena. Až v posledních 10 letech začali historici mapovat jeho práci a vydali katalog s fotografiemi zachovaných soch. Pelikánův příběh je symbolický a připomíná, že paměť umění není jen o galeriích, ale i o krajině, která díla fyzicky nese – a může je stejně snadno pohltit.
Ferdinand Engelmüller – malíř, který se vrátil z archivů
Ferdinand Engelmüller (1867-1924) byl krajinář, který se řadí k pozdním impresionistům. Vystavoval s Mikolášem Alšem, měl vlastní školu malby a jeho díla se objevovala i v zahraničí. Po své smrti však zmizel z povědomí – částečně proto, že jeho rodina odešla z Prahy a obrazy se rozptýlily mezi sběratele.
Engelmüller se věnoval světlu a atmosféře, často maloval motivy české krajiny, ale i romantické pohledy na Prahu a Paříž. Jeho práce dokládají, že český impresionismus měl svébytný charakter. Dnes jeho plátna znovu objevují regionální galerie a aukční domy. Engelmüller se tak tak pomalu vrací na mapu českého umění.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: KDYŽ UMĚNÍ MLUVÍ O KLIMATU: EKOLOGICKÁ TÉMATA NA ČESKÉ SCÉNĚ
Artur Fischer – příběh regionálního génia z Vysočiny
Zatímco velká města měla své akademiky, regiony měly své zapomenuté talenty. A jak připomíná portál Holocaust, Artur Fischer (1884-1943; některé prameny uvádějí rok narození 1886), malíř z Lomnice nad Popelkou, byl jedním z nich. Přestože na přání otce vystudoval tkalcovskou školu, jeho srdce od mládí patřilo malířství. Po povinné školní docházce si proto splnil svůj sen a nastoupil na Akademii výtvarných umění v Drážďanech, kde se seznámil s básníkem Františkem Gellnerem, s nímž nějaký čas i bydlel.
Fischerův výtvarný rukopis byl hluboce introspektivní. Jeho krajiny i portréty vynikají melancholickou náladou a střídmou barevností, často laděnou do šedí, hnědí a ztlumených modrých tónů. Portréty, například Podobizna chlapce nebo Portrét matky, dokazují jeho cit pro detail a schopnost zachytit tichou hloubku lidského výrazu. Jeho díla vyprávějí příběh člověka, který v sobě spojoval citlivého pozorovatele i tvůrce poznamenaného dobou.
Eva Kmentová – žena, která vtiskla sochám lidskou důstojnost
Eva Kmentová (1928-1980) byla česká sochařka, jejíž dílo se silně profilovalo zejména v 50. až 70. letech 20. století. Narodila se roku 1928 a po válce vystudovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze v ateliéru profesora Josefa Wagnera. Její práce se pohybovaly od realistické sochařské figury přes modernistické zpracování až po poetický nový realismus.
Typické byly pro Kmentovou motivy lidského těla – ruce, rty či prsty – často vyjádřené v reliéfech nebo drobných plastikách. ČT24 uvádí, že přestože byla sochařka respektovaná mezi odborníky, její jméno a díla nebyla tak často vidět v širší veřejnosti, a to částečně kvůli cenzuře či ideologickému nátlaku. Teprve v posledních letech dochází k opětovnému zájmu o její život, společně s deníkovými zápisky, které přibližují její osobní i tvůrčí kontext.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: MĚSTA JAKO ŽIVÉ GALERIE: STREET ART NENÍ JEN KONTROVERZNÍ DRUH UMĚNÍ
Ivan Theimer – umělec, který stále žije v emigraci
Ivan Theimer je sochař, malíř, grafik a plastický umělec, který se narodil 18. září 1944 v Olomouci. Studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti a později pokračoval na École nationale supérieure des beaux-arts v Paříži. V roce 1968 se rozhodl do Francie emigrovat – tato změna země mu otevřela nové možnosti, ale také jej oddělila od české kulturní scény v době, kdy komunikace ještě byla obtížná. Jeho příběhu se věnuje také Paměť národa.
Theimerova tvorba je výrazná a často pracuje se silnými poetickými motivy, světlem, prostorem a tvarovou strukturou, ale také s kombinací materiálů. Příklady jeho děl jsou skupina obelisků pro Elysejský palác v Paříži, pomník Jana Amose Komenského v Uherském Brodě či Arionova kašna v Olomouci. Ačkoli je Theimer uznávaným umělcem, jeho díla nejsou mimo Francii či velké umělecké instituce veřejnosti vždy dobře známá. V posledních desetiletích však některé jeho práce, výstavy i dokumenty pomáhají tento dluh připomenout a ukazují, jak jeho tvorba spojuje evropské umění s českým původem.
Znovuobjevování jako kulturní terapie
Vrátit zapomenuté umělce do povědomí veřejnosti není jen otázkou kurátorského zájmu, je to i způsob, jak se společnost vyrovnává s vlastní minulostí. Každé znovu nalezené plátno, každá opravená socha i každá digitalizovaná fotografie rozšiřuje kolektivní vědomí o generacích, které tvořily navzdory válkám, okupacím a ideologickým tlakům. Dnes už víme, že dějiny umění nejsou přímkou, ale sítí, v níž každý zapomenutý uzel může znovu ožít.
Zdroje: ČRo Dvojka, ResearchGate, Hospodářské noviny, OSU, Holocaust, ČT24, Paměť národa, Wikipedia
$content$