Za svou misi považuje pomoci lidem, aby se uvolnili, získali vnitřní stabilitu a větší sebevědomí a naučili se vnímat pohyb a tanec jako základ psychohygieny a něco naprosto přirozeného. Anděla Kubátová je tanečně-pohybová terapeutka, která si pro svou praxi zvolila v České republice nepříliš známý obor. Proč se o něm tolik neví a v čem spočívá? Má tanečně-pohybová terapie potenciál snížit procento lidí, kteří užívají antidepresiva? A jsou na tom lidé bez pohybového nadání psychicky hůře?
Jak souvisí pohyb s psychikou?
Já ráda říkám, že existují dva pohyby – pohyb těla a pohyb duše. A tyhle dva pohyby spolu úzce souvisí. Pohyb těla je přesně to, když si jdeme zacvičit, když se jdeme projít, nebo jen když se zvedáme ze židle. Pohyb duše jsou všechny naše emoce, vnitřní prožitky a pocity. To, co prožíváme uvnitř, se odrazí na těle – na postoji, hlase, dynamice pohybů, ale třeba i jen na ztuhlých svalech. A naopak, když pracujeme s tělem skrze pohyb, pomáháme tím uvolnit a protáhnout nejen ztuhlé svaly, ale i naši duši. O tom, že se při pohybu vyplavují endorfiny – hormony štěstí, a naopak se redukuje hladina stresových hormonů, ani nemluvě.
Znamená to, že lidé, kteří nejsou pohybově nadaní, více bojují také se svou psychickou stránkou?
Rozhodně tu nejde o pohybové nadání. To je právě častý strach – nebudu se hýbat, protože to neumím, budu to určitě dělat špatně, nebo nebudu tančit, protože jsem hrozný dřevo. Ale o tom to není. Jde o proces – ať už taneční, nebo pohybový. O to se vůbec do pohybu dostat, i kdyby to měla být jen procházka. Takže bych to spíš přeformulovala – lidé, kteří se méně hýbou nebo nehýbou, mohou více bojovat i se svou psychickou stránkou.
V čem spočívá princip tanečně-pohybové terapie?
Těžko se to popisuje, ale v podstatě jde o druh umělecké terapie, která využívá tanec a pohyb jako léčebný prostředek. Jde o taneční a pohybové techniky, které mají konkrétní záměr, a ten může být různý. Od práce se stresem, s úzkostí, přes podporu paměti, až po rozpohybování klientů, kteří utrpěli nějaké zranění nebo mají nějaký vrozený tělesný handicap.
Zároveň je ale pohyb a tanec skvělým prostředkem pro otevření nějakých podvědomých témat. Naše tělo nelže a jako tanečně-pohybový terapeut mohu pozorovat pohyby, analyzovat, a pak dodatečně pokládat konkrétní otázky a pomocí cílených tanečně-pohybových technik s konkrétními tématy pracovat.
Případně i člověk sám během tance nebo pohybu může přijít na něco nového, když si náhle všimne nějakých pohybových vzorců, které se opakují, ale nikdy jim nevěnoval pozornost, protože nevěnoval pozornost svému tělu.
A jak taková terapie v praxi probíhá?
Jde buď o individuální, nebo skupinovou spolupráci. Řešíme téma, se kterým ke mně klient přijde, já podle toho vybírám konkrétní tanečně-pohybové techniky a následně mluvíme o prožitcích, které v průběhu nich přišly. To je zásadní. Projít si cvičením, ale následně projít i zpětnou vazbou a rozklíčovat, co se vlastně během něj dělo.
Jak se člověk vlastně stane tanečně-pohybovým terapeutem? Jsou potřeba i nějaké vrozené předpoklady?
Je třeba projít několikaletým sebezkušenostním výcvikem. Já jsem studovala tanečně-pohybovou terapii na Akademii Alternativa v Olomouci v rámci tříletého výcviku, kde jsem získala titul DT. – diplomovaný terapeut. První rok jsme vše zkoušeli sami na sobě a řešili převážně naše témata. Druhý rok se přidala teorie – ať už přímo z tanečně-pohybové terapie, nebo informace o psychopatologiích, či práci s klientem. A třetí rok už přibyla praxe.
A vrozené předpoklady… Podle mého je důležitý hlavně zápal, nadšení a chuť pracovat s lidmi a pomáhat. Velkým benefitem je určitě také psychologické know-how.
Podle dat Ministerstva zdravotnictví je více než 80 % lidí nad 30 let s diagnostikovanou depresí léčeno pomocí antidepresiv. Má tanečně-pohybová terapie potenciál toto procento snížit?
Tanečně-pohybová terapie je spíše doplňková terapie. Může podpořit, může fungovat jako prevence, ale není určitě jedinou cestou. Je vždy důležité fungovat v kooperaci s dalšími odborníky. Takže potenciál tu je, ale především ve formě toho, že nabídne danému člověku techniky, jak své duševní zdraví podpořit v průběhu běžného dne. Případně pak v rámci spolupráce s terapeutem nabízí novou cestu k vlastnímu sebepoznání a bezpečný prostor pro vlastní projev. Někdy je těžké o věcech mluvit. Ale tancem, nebo jiným uměleckým směrem, je možné vyjádřit vše.
Jak moc je tanečně-pohybová terapie v České republice aktuálně známá a proč tomu tak je?
Upřímně, moc ne. Ono obecně umělecké terapie si u nás stále hledají své „místo na výsluní”. Arteterapie je na tom dle mého lépe, ale tanečně-pohybová terapie se bohužel hodně pohybuje na hraně. Oproti ní tu jsou věci jako ecstatic dance, o kterých se možná víc ví, ale nejsou terapií v pravém slova smyslu. Bohužel, osvěta ohledně uměleckých terapií je stále malá. Ale věřím, že se to zlepší. Třeba i díky působení organizací, jako je např. Mezinárodní asociace uměleckých terapií, jíž jsem také členkou. Čím víc nás bude, a čím více se o uměleckých terapiích bude mluvit, tím větší šance na přijetí společností tu je.
Důležitost pohybu nebývá ve společnosti zpochybňována, rozhodně ne tak jako důležitost duševního zdraví. Setkáváš se i ty někdy s lidmi, kteří duševními zdraví nepřikládají váhu?
Ano, setkávám. Jsou dva tábory – jedni už vědí, že duševní zdraví je k celkovému zdraví také třeba řešit a pro druhé je duševní zdraví stále tabu. Takové to „nejsem přeci blázen” je u nás tak hluboce zakořeněné, že chodit na jakýkoliv druh terapie je prostě téměř nepřípustné. Protože v tu chvíli budu automaticky stigmatizovaný jako duševně nemocný. Přitom je duševní zdraví a základní psychohygiena tak potřeba pro udržení celkové životní rovnováhy.
Jak bys s někým takovým pracovala?
To je těžké. Dokud se člověk sám nerozhodne, že pro své duševní zdraví něco udělá, pak se s takovým člověkem pracuje těžko, protože pravděpodobně ani pomoc nevyhledá. Každopádně cestou je myslím opět ona osvěta. Mluvit o tom, detabuizovat tematiku duševního zdraví. Na preventivní prohlídky také chodíme, tedy snad. A duševnímu zdraví by měla být přikládána v tomto ohledu stejná váha.
Abys povědomí o léčebné síle tance a pohybu předávat dál, rozhodla ses uspořádat online kongres Pohyb těla, pohyb duše. Kdy proběhne a kdo na něm vystoupí?
Proběhne na konci srpna, od 26.8. do 30.8. Pozvala jsem si odborníky z řad pohybových lektorů – od jógy, pilates, přes přirozený pohyb, až po další taneční lektory a umělecké terapeuty. Všechny spojuje láska k pohybu, láska k tanci a umění a přesah, který v těchto oborech vidí. Tedy ten, že pohyb a tanec léčí i duši.
Mezi hosty jsou především odborníci na pohyb. Znamená to, že tanečně-pohybová terapie je podporována spíše jimi než psychology? Co na tanečně-pohybovou terapii obecně říkají odborníci na duševní zdraví?
Jak už jsem zmiňovala, problém je spíše v tom, že se o uměleckých terapiích, stejně jako o tanečně-pohybové terapii, příliš neví. A stejně tak málokterý psycholog, psychiatr o existenci má tušení nebo s ní nemají dostatečnou zkušenost, proto ji ani nenabízí. Jde to ruku v ruce. Není poptávka, není nabídka. Odborníci na pohyb často tyhle přesahy do duševního zdraví vidí sami a jsou schopni s nimi i pracovat.
Může si na pohyb najít čas opravdu každý?
Bezpochyby. Pohyb je všude kolem nás a jeden z mýtů, který také budeme bourat v nejednom rozhovoru v rámci kongresu, je, že na cvičení je třeba si vyhradit hodinu času. Není. I deset minut, které věnujeme protažení, nebo jakémukoliv jinému druhu pohybu, je pro tělo balzám. Stejně tak je to všechno o malých rozhodnutích – jít po schodech, místo jet výtahem. Když pojedu MHD, zaměřit se chvíli na svůj dech, nebo se prostě jen při čištění zubů chvíli postavit na jednu nohu. I malé záležitosti dělají velké věci.
Zdroj: Autorský rozhovor, Národní zdravotnický informační portál
$content$