Originálnost tkvící v kombinaci prvků geometrie, organiky a osobního vyjádření. Tak lze popsat kousky talentované české umělkyně Antonie Lecher, která vnáší do světa šperkařství symbiózu umění a funkčnosti. Zkušenosti získávala jak v Plzni, tak například v Barceloně. Momentálně má za sebou úspěšné výstavy nejen v Česku, ale i v Londýně a Mnichově. Jakým způsobem by popsala svůj tvůrčí proces? Jak důležité je podle ní nepodlehnout inovacím a udržet tradičnost řemesla? A jaké šperky dokáže sama nejvíce ocenit?
Prozradila bys více o své cestě ke šperkařství? Co tě na začátku přivedlo k tomuto umění?
Odmala jsem tak nějak vnitřně věděla, že se chci věnovat umění. Od střední školy jsem se věnovala fotografii a chtěla, aby se stala mou profesí. Osud tomu nechtěl, za což jsem v dnešní době ráda. Ke šperku mě přivedla tak trochu náhoda a štěstí. Pro své fotografické projekty jsem si často vyráběla různé objekty – „šperky”. Vzhledem k tomu, že jsem často vystupovala z 2D prostředí do 3D formou inscenované fotografie, rozhodla jsem se v roce 2012 zkusit štěstí a podat si přihlášku na vysokou školu zaměřenou na konceptuální šperk. Sen se stal skutečností a ve svých 25 letech jsem konečně mohla začít oficiálně studovat umění. Jsem moc vděčná za tuto zkušenost a prostředí plné inspirativních lidí, dalo mi to mnoho nových znalostí a přátelství.
Po škole jsem již jasně věděla, že se tomuto oboru chci věnovat naplno. Mezi roky 2017 a 2018 jsem založila svou značku Antonie Lecher, v rámci které se snažím aplikovat své znalosti ze světa umění. Cesta to byla nelehká, protože jsem se takřka bez podpory musela naučit mnoho nových věcí, například jak se prodat, kde se prezentovat, marketing, jak to celé financovat… Až do roku 2021 jsem měla stabilní práci a po té jsem každý den zasedla za šperkařský stůl a věnovala jsem se svému snu.
Většinu peněz, které jsem vydělala, jsem dala do šperku. Díky tomu jsem mohla růst a rozvíjet své podnikání. Byla to obrovská životní zkouška, neustále jít vpřed i přesto, že někdy nebylo co jíst, zákazníci se neozývali a hlavou se neustále zmítaly myšlenky, jestli jsem na správné cestě. Každým rokem to šlo více a více nahoru, a tak jsem si řekla, že tady je naděje, že se šperk stane mým zaměstnáním. Na konci roku 2021 se to najednou zničehonic zlomilo a začala jsem mít každý měsíc objednávky, zákazníci se začali vracet a byli nadšeni z mé práce. Mám z toho obrovskou radost, a zároveň cítím obrovskou vděčnost.
Studovala jsi konceptuální šperkařství a nová média v Plzni i Barceloně. Jak tyto zkušenosti ovlivnily tvou práci? Co ti přinesla zkušenost v zahraničí?
Na plzeňské „Sutnarce” jsem studovala jako hlavní obor konceptuální šperk. Obor byl rozšířen také o sochařské modelování, fotografii, grafiku, figurální kresbu, 3D programy, dějiny umění atd. Všechny tyto znalosti se mi velmi hodí v praxi. Jako začínající autor na volné noze si nemůžete dovolit dát cca 30 tisíc korun za dobrého fotografa a stejnou částku za grafika. Tak jsem si ze začátku dělala vše sama.
Ještě na škole jsem se snažila kombinovat například fotografii a šperk dohromady. Pro jeden školní projekt jsem ve fotokomoře natírala různé objekty světlo citlivou emulzí a následně na ty předměty zvětšovala fotky. Výsledkem byl náhrdelník s názvem Reborn. V tomto projektu jsem se zabývala reinkarnací.
V akademickém roce 2015/2016 v bakalářském ročníku jsem odjela na Erasmus do Barcelony, kde jsem kromě šperkařských technik studovala také obor, který mě vždy přitahoval – nová média. Rozšířilo mi to obzory, jak pracovat s konceptem, tématem, slovy, emocemi, rešerší, materiály… Jednoduše spojit to vše dohromady tak, abyste se závalu informací dopracovali zdárného výsledku v podobě uměleckého díla. Výstupem byly malé sochy a objekty.
Jaké osobnosti, názory nebo myšlenky mají největší vliv na tvou tvorbu?
Nemohu říci, že bych měla na piedestalu postavenou jednu osobnost. Aktuálně mě hodně oslovuje práce experimentálního architekta Ferdy Kolatana, nesmrtelná práce sochaře Constantina Brancusiho nebo představitele čínské nové tužové malby Chen Jialinga. Ve šperku mě velmi oslovují historické šperky z období starého Egypta, Řecka, Říma a také zbožňuji renesanci. Z moderních tvůrců rozhodně stojí za zmínku otec moderního šperku Andrew Grima. Blízké je mi také heslo Louise Sullivana: „Forma následuje funkci.”
Popsala bys tvůj tvůrčí proces od návrhu po výrobu nového šperku?
Na začátku vždy stojí myšlenka nebo vize. Některé nápady na šperky jsou jako vnuknutí. Jakmile se to stane, nápad si hned napíšu a nakreslím do skicáku, který nosím stále s sebou. Postupně z těchto vizí čerpám a snažím se je pomalu realizovat.
Na začátku stojí rešerše. Je vždy dobré vědět, jestli už někdo podobné šperky ve světě nebo v České republice dělá, a tak se vyhnout podobnosti. Potom si sednete za stůl a hodiny kreslíte, píšete si poznámky, přemýšlíte o technologii, která se pro daný šperk či kolekci hodí. Při výrobě šperků na míru konzultuji celý tvůrčí proces s klientem, který před samotnou realizací přesně ví, jaký šperk se mu dostane do rukou. Tvorba kolekcí je něco jiného – nikdy nevíte, jak společnost zareaguje, a vždy je to tak trochu risk spojený s velkým adrenalinem.
Celý proces je poměrně náročný, protože musíte hledat harmonii mezi materiálem, tvarem, funkcí, cenou a zákazníkem. U šperků je vždy důležité, aby byly pohodlné na nošení, a to obnáší testování různých variant řešení, tak aby funkce nebyla na úkor formy a naopak.
Jakmile se mi podaří dát všem myšlenkám a pocitům ucelený formát, je vyhráno. Konečně nastává vytoužený okamžik, kdy se moje myšlenky zhmotní v prototyp, na kterém se snažím vychytat poslední mouchy. Výsledkem celého procesu je zlatý nebo stříbrný šperk, který se ještě před zabalením musí nechat opuncovat na puncovním úřadě, který deklaruje jeho ryzost. Nakonec přichází ten vytoužený okamžik, kdy šperk předám klientovi a jsem zvědavá na jeho reakci a spokojenost.
K hlavním technologiím výroby tvých šperků patří 3D návrhy a tisk, které kombinuješ s klasickým zlatnictvím. Jak důležité je podle tebe ve šperkařství nepodlehnout pouze inovacím a udržet tradičnost tohoto řemesla?
Mnoho komerčních zlatnických dílen zaměstnává lidi, kteří se věnují jen 3D podle zadání a nemají zlatnické vzdělání. Zde se jedná často pouze o profit. Lidé si moc neuvědomují, že například nekvalitní trendy bižuterie, která je tvořena v obřích manufakturách v Číně se stává odpadem, který dnes ve velkém zatěžuje planetu. V tomto případě může mít 3D technologie velmi negativní impakt.
Já si dělám vše sama, a tak je pro mě důležité znám tento obor co nejvíce do hloubky. Tvorba šperků se stejně jako cokoliv jiného vyvíjí a vnímám, že historie se krásně prolíná s dnešní dobou. Dnes používáme například techniku lití do ztraceného vosku z dob starého Egypta. Představte si, že použijete místo zlatnického vosku materiál, který jste si vytiskli na 3D tiskárně. Technologie tisku a následného lití do ztraceného vosku vám dovolí tvořit design neomezených možností. Tvorba šperků je velmi komplexní obor a pro mě i mou tvorbu je důležité znát co nejvíce technik – to otevírá tvůrčí obzory. Aktuálně připravuji novou kolekci, která bude vytvořena 3 tisíce let starou japonskou technikou. Myslím si, že pokud má šperk svou kvalitu a výtvarnou hodnotu, je úplně jedno, jakou technikou je vytvořen. Moderní a historické techniky bez sebe vzájemně neexistují.
Jaké materiály považuješ za nejzajímavější při práci a čím tě oslnily?
Jednoznačně zlato, stříbro, perly a drahé kamení. Oslnily mě svou exkluzivitou a nadčasovostí.
Jak dlouho jsi musela experimentovat s různými materiály a technikami, než jsi našla svůj vlastní styl?
Ještě na studiích jsem pracovala s různými materiály jako plast, pakfong, mosaz nebo textil. Netrvalo to moc dlouho, protože jsem vnímala jejich neudržitelnost, zejména plastu, a vždy mě lákalo pracovat s luxusními materiály. Moje práce je hodně intuitivní a nemůžu říci, že bych se držela nějakého jasného vlastního stylu. Prostě se to tak nějak samo děje.
Usiluješ nejen o hezký vzhled každého šperku, ale především o to, aby rezonoval s osobností nositele. Jakým způsobem se toho snažíš docílit? Co je klíčové k naplnění této podstaty?
To platí zejména pro zakázkovou výrobu. V klientovi, který se rozhodne mě oslovit, zarezonuje má tvorba a rozhodne se přijít na osobní schůzku. Na té si vyslechnu veškeré jeho představy a požadavky. Ne každý má jasnou představu, a tak se ho snažím ptát na mnoho různých otázek, hledám symboly, příběhové linky… Je pro mě důležité se naladit na klienta a na to, jaký má charakter, vkus nebo potřeby. Chci, aby moje šperky s klientem „srostly”. Vnímám, že každý šperkař díky své osobnosti a stylu přitahuje určité lidi. Stejné je to také u mě. Jsem velmi vděčná za všechny své klienty, protože se většinou jedná o velmi inteligentní, sympatické a vnímavé lidi, kteří chtějí něco výjimečného.
Přiblížila bys nějaký konkrétní kousek, který pro tebe má obzvláště osobní význam?
Největší význam pro mě mají šperky, které jsem dostala od svých přátel a rodiny. Jedná se o umělecké kousky nebo i bižuterní šmuky za 15 korun. Mám toho plnou šperkovnici a nejsem schopna se toho zbavit. Nedávno jsem našla v kabelce zakoupené v bazaru zlaté srdíčko. To mi teď dělá obrovskou radost a stále ho nosím.
Jaký je tvůj názor na roli šperků v dnešní moderní společnosti?
Myslím, si že role šperků se za tisíce let moc nezměnila. Stále se jedná o symbol statusu, náboženství, módy, rodinného stavu, společenského postavení, sebevyjádření, zabezpečení majetku, přechodových rituálů, dědictví, vztahů, ochrany, štěstí a prosperity.
Tvé šperky se staly součástí mezinárodních výstav v Londýně a Mnichově. Čím se z tvého pohledu odlišují reakce mezinárodního publika od českého?
Zmíněné výstavy byly zaměřeny na publikum moderního konceptuálního šperku, který má ve světě obecně větší publikum než v České republice. Tady se tato komunita skládá pouze z lidí z oboru – umělců zabývajících se konceptuálním šperkem, historiků a malé hrstky sběratelů. Konceptuální šperk je poměrně mladé médium, jehož jeden z hlavních představitelů byl Anton Cepka. Ten patřil k zakladatelským osobnostem moderního šperku v 60. letech.
Co se týče šperků na běžné nošení, tak v zahraničí jsou lidé odvážnější a nebojí se výraznějších věcí. Občas narážím na to, že moje šperky jsou na českou klientelu příliš výrazné. Češi mají rádi minimalismus a drobné kousky. Doufám, že se to již brzy změní.
Jaké jsou tvé plány pro rozvoj značky v budoucnu?
Mám sen je si v Praze otevřít svůj vlastní showroom spojený s dílnou a vytvořit tak krásné harmonické tvůrčí prostředí pro své klienty a zázemí pro svou práci. Momentálně hledám ideální prostor jak dispozičně, tak cenově. Moc se mi líbí energie Malé Strany. Věřím, že se mi to podaří již v příštím roce zrealizovat. Pokud víte o nějakém zajímavém prostoru, budu moc ráda, když se mi ozvete. (smích)
Zároveň chci po delší době letos na podzim představit novou kolekci, která bude tvořena již zmiňovanou starou japonskou technikou, a pokud se vše podaří tak, jak má, bude doplněna o šperkovnici.
Je nějaký projekt nebo spolupráce, na které bys ráda pracovala?
Jeden z mých snů je vytvořit kolekci šperků na módní přehlídku v zahraničí nebo Čechách. Navrhnout a realizovat stříbrný příborový servis. A ve spolupráci s nějakým zajímavým architektem navrhnout kovové doplňky do luxusního interiéru, například kliky, stínidla a další funkční prvky z kovu. Zároveň mě hodně baví práce se sklem, a jelikož miluji vázy a světla, ráda v budoucnu navrhnu a zrealizuji svůj vlastní funkční objekt.
Jaké rady bys chtěla předat mladým designérům a šperkařům, kteří se plánují vydat na podobnou kariérní cestu jako ty?
Jděte si za svým snem, otevřete se znalostem a vydržte.
$content$