Do Thu Trang je česká blogerka vietnamského původu, známá pod pseudonymem Asijatka. Čan, původem z Vietnamu, se do České republiky přestěhovala s rodiči v pěti letech, do svých 11 let vyrůstala na venkově u české rodiny a posléze vystudovala gymnázium v Tachově. Ve studiích pokračovala na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze a na Univerzitě v Řezně. Již od počátků svého blogování sdílí osvětu o vietnamské komunitě v Česku a na letošní rok plánuje téma vydat také v knižní podobě. Jak se blogování za poslední dekádu změnilo? A jsou mezi současnou vietnamskou menšinou a Čechy ještě významné kulturní rozdíly?
Letos vám vyjde sbírka textů. O čem bude?
Bude to moje klasické téma, kterému se věnuju nějakých 17 let. Vietnamci v Česku, česko-vietnamské vztahy a moje zkušenosti s životem mezi kulturami.
Proč jste se rozhodla vydat knihu? Není to už v dnešní online době trochu přežitek?
Moc doufám, že kniha nebude nikdy přežitek. Myšlenka na knihu a nabídka od nakladatele přišla už v roce 2016, ale v té době jsem se na vydávání knihy necítila. Některé myšlenky musely dozrát. Navíc jsem poslední dva roky na volné noze a měla jsem víc prostoru tvořit. Je to i hezký milník v životě. Můj narozeninový dárek sama sobě k pětatřicetinám.
Sama jste v online prostředí velmi aktivní. Vnímáte jako důležité zanechat stopu i v offline světě?
Určitě, celý můj život se točí kolem komunit. Ať už té online nebo offline. Jsem ráda, že se mi to podařilo i v rámci práce propojit a zkombinovat. Nebýt offline komunity, nevznikla by online. Nedávno jsem organizovala setkání a panelovou diskuzi o Vietnamkách v Česku a chci v tom pokračovat.
Řadu let píšete blog, byla jste za něj i několikrát oceněna. Dnešní doba blogům tolik nepřeje a lidé více konzumují obsah na sociálních sítích. Co vás motivuje s blogováním i nadále pokračovat?
To je věc, nad kterou přemýšlím posledních 10 let, kdy šly psané blogy „do kytek”. Text pro mě bude vždy milovaný a silný nástroj, takže zůstanu u psaní, ale sociální sítě a video mě nadchly a baví mě tvořit i tam. Stále je to o storytellingu a vyprávění příběhů, akorát hledám jinou formu. I když tvořím video, stejně si napíšu celý příběh nejdřív jako text, abych věděla, co chci říct. Takže svým způsobem stále bloguji.
Jak říkáte, sama jste na sociálních sítích také aktivní. Je to podle vás v dnešní době nezbytné, pokud člověk chce „být vidět”?
Být vidět znamená zkoušet získávat pozornost novými cestami, kanály, myšlenkami. Sociální sítě a tvorba není obecně pro všechny. Žiju v bublině, kde jsou sociální sítě zásadní pro to, aby běžel byznys. Myslím si, že sociální sítě jsou pro ty, kteří tam chtějí být a chtějí tvořit. Pro ty, kteří je nemají rádi, ale „musí tam být”, bych doporučila si najít někoho externě. Je to rozhodně lepší cesta než se nutit dělat průměrný obsah, který vás nebaví tvořit.
Na které platformě vás sleduje nejvíce lidí?
Momentálně je to Instagram, kde mě taky nejvíc baví tvořit. Velmi dobrý dosah pro mě má ale také X.
Věnujete se řadě činností a mimo jiné se pohybujete v marketingu. Jak moc jsou z vašeho pohledu důležité marketingové znalosti a zkušenosti, pokud chce člověk uspět na sociálních sítích? Jde to i bez nich?
Marketing je z mého pohledu o schopnosti být zapamatovatelní, a na to člověk nepotřebuje odborné zkušenosti. Není těžké zaujmout, ale udržet pozornost dlouhodobě je určitě o promyšlených krocích a strategii. A tam je třeba ty znalosti mít a vnímat komplexitu marketingu a to, že je to mix určitých nástrojů, které k dobré zapamatovatelnosti pomáhají. A hlavně volají po nějaké akci. Ať už like nebo nákup.
Je lepší cestou k úspěchu se výrazně odlišovat, nebo naopak nevybočovat z davu?
Obě cesty jsou validní a funkční. Úspěšný může být i neviditelný, ale fungující byznys, který si drží stálé publikum a zákazníky. Ale z hlediska obsahu je to kombinace konzistence a odlišení se. Je to pro mě takový závod o to, kdo se umí konzistentně odlišovat. Je také zajímavé, že některý typ obsahu vyžaduje autenticitu a v jiném případě, nebo na jiném kanále, je divákovi jedno, kdo jste, dokud mu předáváte nějakou hodnotu – vzdělání nebo zábavu.
Byť je česká společnost stále více multikulturní, asi se shodneme, že vy z ní svým původem stále vybočujete. Jaký vývoj vnímáte, pokud jde o problematiku rasismu?
Žiju dlouho v Praze, takže ho nepociťuju, ale nepotkáte moc Vietnamců, kteří by nezažili nějaký incident. Drobné nebo i větší situace. Krajané dodnes zažívají xenofobní situace třeba při pronajímání bytů, když mají majitelé problém, že by byt obývali cizinci.
Dokážete ze své zkušenost posoudit, jak se liší přístup vůči vietnamské menšině v Praze od jiných částí republiky?
To je těžké říci, vietnamská komunita je z mého pohledu stále vnímaná pozitivně po celé republice. Akorát v Praze je integrace o něco lepší, takže potkáte vietnamské rodiny, co jdou na farmářské trhy nebo na procházku.
V menších městech integrace probíhá hůř, jak jsem zjistila z debat v regionech. Rodiny se drží víc u sebe a nemluví tak dobře česky. Jazyková bariéra se bude ještě chvíli odbourávat.
Jaká je nejmladší generace Vietnamců v Česku a jak se liší od těch předchozích?
Záleží, z jakého pohledu se na ni chceme dívat, ale vnímám, že už tolik neřeší kulturní rozdíly. Neženou se za prací a stabilitou. Nemusí jako my, starší druhá generace, tolik řešit jazykové rozdíly. Taky mají o něco větší svobodu a hodně jiný životní styl, sny a potřeby, ovlivněné covidem a sociálními sítěmi, což může přinášet i větší nedorozumění s rodiči. Mnohem otevřeněji mluví o svém mentální zdraví.
Jak moc se Vietnamcům daří si udržovat vlastní kulturu?
Myslím, že tu máme jako čeští Vietnamci specifikum, protože žijeme v komunitě a větším počtu, takže dodržování tradic je určitě jednodušší. Stále se organizují velké oslavy a kulturní akce, jako je oslava při příležitosti Dne vietnamských žen nebo Den dětí.
Snažíte se vy sama dodržovat nějaké vietnamské tradice? Jak moc jste z kulturního hlediska Češka a jak moc Vietnamka? Víme například, že česky hovoříte lépe než vietnamsky…
Myslím, že jsem v posledních letech víc Češka. Ale nechci svoje děti v budoucnu ochudit o kulturu mé rodné země. Je to přece životní výhra, žít v mezikulturním prostředí.
Rodiče stále dodržují tradice, které bych v nějaké osekané verzi dál dodržovala. Třeba bych chtěla mít doma malé duchovní místo, které nahradí klasický rodinný oltář.
Zdroj: Autorský rozhovor
$content$