Svou kariéru začala Bohunka Fraňková jako redaktorka v regionální televizi MTV Kladno, kde se rychle naučila základy televizní tvorby. Její kariéra pokračovala působením v regionální redakci TV Nova, odkud se dostala až k pořadu Občanské judo. Díky němu dostala první příležitost vyzkoušet si investigativní žurnalistiku, které se věnuje doposud. Publicistickými kauzami a podvody, na které upozorňuje, si získala pozornost diváků a stala se jednou z výrazných osobností českého mediálního prostředí. Jaké výzvy s sebou nese práce na publicistickém pořadu, který se často dotýká osobních a citlivých témat? A jak se v průběhu let proměnil její přístup k odhalování podvodů?
Začínala jste v regionální televizi MTV Kladno. Jaké byly vaše první pracovní zkušenosti? Jakým překvapujícím výzvám jste zpočátku musela čelit?
Měla jsem za sebou zkušenosti z tištěných novin, a když jsem se přestěhovala do Kladna, hledala jsem podobné uplatnění. Našla jsem inzerát redakce MTV Kladno, která hledala IT specialistu, muže středního věku. Na tento inzerát jsem odpověděla, popsala své novinářské zkušenosti a za pár dní u mě doma zazvonil vedoucí redakce a nabídl mi práci. S televizní prací jsem zkušenosti neměla, a tak jsem se musela učit vše od začátku a jak se říká „za pochodu”. To bylo už před 30 lety.
Na rovinu, on to tehdy neuměl nikdo. Nejprve jsem zpracovávala informace od policie, hasičů, a když jsem se rozkoukala, začala jsem s natáčením reportáží. Dodnes si pamatuji jednu ze svých prvních otázek, které jsem položila: „Může hořící sojka zapálit les?” Tak se totiž jmenovalo album jedné skupiny, které byla součástí mojí reportáže.
Následně jste přešla do regionální redakce TV Nova. Co vás k této změně motivovalo, jak se lišila vaše role a odpovědnost v jiném prostředí a co vám tato změna přinesla?
MTV Kladno připravovalo i regionální reportáže pro TV Nova. Když jsem se zaběhla v redakci, začala jsem točit i pro ni. Jednalo se o několik reportáží měsíčně pro zpravodajství, sport, ale nejčastěji pro Snídani s Novou. Tato práce byla vlastně zábava, většinou se nejednalo o vážná témata, ale o různé zajímavosti, setkání se zajímavými lidmi. Byla to i příležitost, jak se naučit televizní práci.
V pořadu Občanské judo jste pracovala na publicistických tématech a setkala jste se s řadou životních příběhů. Jaké téma vás během této doby nejvíce zaujalo nebo ovlivnilo vaši další tvorbu? Jaké výzvy přináší práce na publicistickém pořadu, který se zabývá osobními a často citlivými tématy?
Práci v pořadu Občanské judo mi nabídl Radek John, tehdejší šéfredaktor publicistiky na Nově. Bylo to v době, kdy jsem končila v regionu a chtěla jsem se posunout někam dál. V tu dobu jsem věděla jen to, že nechci pracovat ve zpravodajství. Na mě jsou ty zprávy moc rychlé, jedná se o fakta, co se stalo, ale mě zajímá i to, proč se to stalo, a to se zase tak rychle zjistit nedá.
V Občanském judu jsem byla asi 15 let a práce mě velmi bavila. Během těchto let došlo k tomu, že publicistická práce tak nějak přerostla v jakési poselství, že když můžu, pomůžu. Životní příběhy byly občas neuvěřitelné. Například jsem našla jedné postižené respondentce její odebrané děti. To bylo neskutečně dojemné. Točila jsem také o pohlavním zneužívání dítěte nevlastním dědou a při natáčení jsem zjistila, že tento nevlastní děda je jeho vlastní otec. Většinou jsem ale hledala nějaké podvodníky.
Občas to skončilo tak, že na mě bylo podáno trestní oznámení nebo žaloba a ve dvou případech mi hrozilo nebezpečí. V prvním případě jsem se stačila po upozornění policie schovat a došlo jen k poškození mého bytu. Ve druhém případě se jednalo o psychicky nemocného muže, který ohrožoval celou ulici. Nakonec jsem ale jeho pozornost upoutala já a chtěl mi uříznout hlavu. V těchto situacích bylo nejdůležitější postarat se o mé děti a odvézt je do bezpečí. Stalo se i to, že je do školy vyprovázela ochranka. Během let strávených v Občanském judu jsem se více zaměřila na trestné činy, což mě asi posunulo i k tomu stát se přísedící soudkyní trestního senátu u soudu, což dělám už 20 let.
Jako redaktorka pořadu Prima SVĚT jste měla možnost vycestovat na zajímavá místa a natáčet reportáže po celém světě. V čem podle vás tkví největší výhody a nevýhody reportérky působící v zahraničí?
Pokud se jedná o připravování reportáží v zahraničí, tak je třeba říci, že vyslané redaktory do nějaké země má například zpravodajství. Ostatní reportáže jsou obvykle v režii jednotlivých redaktorů. To znamená, že jedete někam za svoje peníze, ale vezmete si s sebou techniku, většinou také svoji, a v rámci své dovolené natočíte, co si předem v televizi domluvíte.
Já jsem cestovala opravdu často, protože jsem chtěla vydechnout od těch případů, které jsem natáčela v Česku. Postupem času jsem jezdila do zemí, kam turisté nejezdí. Nechtěla jsem totiž potkávat Čechy, slyšet češtinu, potřebovala jsem se jaksi odtrhnout od svého světa. A protože už jsem byla z doby Občanského juda nastavená na to někomu pomáhat, bylo to někdy součástí i zahraniční cesty. Pomáhám takto například Czech Hospital, české nemocnici v Pákistánu.
Celkem jsem navštívila už přes 100 zemí a reportáže jsem připravovala pro Prima SVĚT a Objektiv ČT. Zájem je hlavně o reportáže ze zemí, kam nikdo nejezdí. V Sierra Leone jsem natočila čtyři reportáže. Zájem byl větší, ale byla to také přece jen moje dovolená, moje náklady a více bych nestihla. Výhodou natáčení v zahraničí je, že se s kamerou můžu podívat někam, kam bych se bez ní nepodívala – například na ledoborec, kde jsem mohla svojí kamerou natočit i startování motorů.
A jak takové natáčení vypadá? Během rozhovoru s někým držím v jedné ruce kameru a ve druhé mikrofon, a tak trpí moje ruce a záda. Občas poprosím někoho v okolí, aby mi mikrofon ve správném úhlu podržel. Anebo když potřebuji říct něco na kameru, tak zase například kolemjdoucímu dám do ruky zapnutou kameru se slovy, ať ji jen podrží. V Kuvajtu jsem takto točila i první ženský tým ledního hokeje. Umíte si představit v Kuvajtu lední hokej? A na lední ploše zahalené ženy? V nebezpečných zemích je pak důležité na sebe zbytečně neupozorňovat. Osobně mám blízko k Pákistánu a určitě se tam ještě vrátím.
Od roku 2016 jste redaktorkou pořadu Černé ovce v České televizi. Jak se v průběhu let změnil váš přístup při odhalování podvodů?
V pořadu Černé ovce také spíše hledám různé podvodníky a v poslední době jsem se zaměřila i na kyberpodvody, podvodné sms, phishingy – prostě všechny možné podvody, kdy podvodníci napadají naše bankovní účty. Když jsem s těmito tématy asi před třemi lety začala, moje okolí mi nechtělo věřit, že je to velký problém. Jsem ráda, že už se tato problematika více dostala do povědomí lidí. Ale i přesto je čím dál tím více okradených. Online útoků totiž probíhá po celém světě miliony denně.
Za svou dlouholetou kariéru jste měla možnost pozorovat rychlý vývoj v oblasti mediální produkce. Jak podle vás digitální média a sociální sítě změnily krajinu tradiční žurnalistiky?
Vznikly online pořady, magazíny atd. Já sama publicistické ani lifestylové moc nesleduji. Od svého okolí vím, že když se někdo obrátil na taková média, tak reagovala sice rychle, ale článek nebyl tak obsáhlý a ani moc nepomohl. Proto se pak tito lidé obrací na redakce publicistiky v televizi a doufají ve větší ohlas a pomoc. Já používám digitální média za účelem sledování zpravodajství. Zprávy si čtu online každé ráno při snídani a pak ještě cestou do práce nebo z práce několikrát denně.
Jak se s těmito změnami vyrovnáváte vy sama ve své práci?
Já se přiznám, že jsem se nikdy neztotožnila se sociálními sítěmi. Zpočátku jsem je neměla z důvodu svého soukromí a později mi začala vadit i přílišná závislost na nich, kterou jsem zaznamenávala všude kolem. A dnes je už běžné zneužívání profilů na sociálních sítích za účelem ukrást peníze z bankovních účtů. A právě na takové případy opakovaně upozorňuji ve svých reportážích.
Jak se během let proměnil váš pohled na svět žurnalistiky? Jaké aspekty jste dříve vnímala jinak než dnes?
Moje práce je investigativní publicistika a ta se v jádru moc nezměnila. Pátráte po něčem, odhalujete třeba trestné činy. Tak se to dělalo a dělá i dnes. Časem ale přibyly věci, které nám to ztěžují. Jedna za všechny – GDPR. Dnes je složitější získat nějakou informaci a kontroluje se i to, co zveřejňujete. Některým věcem nerozumím. Když je nějaká informace například ve veřejném obchodním rejstříku a je tudíž veřejná, proč ji nemohu zveřejnit já? Tyto údaje musíme, jak se říká, rastrovat. A takových věcí přibývá, a tak opakovaně kontrolujete celou reportáž, jestli náhodou někde není něco, co by se podle GDPR nemělo.
Sama jste prošla řadou změn a sbírala zkušenosti v různých médiích napříč pořady s různým zaměřením. Myslíte si, že je lepší se specializovat na jedno konkrétní zaměření od začátku kariéry, nebo je výhodnější zkoušet různé oblasti a získávat široký záběr dovedností?
Řekla bych, že každý to má jinak. Mě bavilo točit zábavné reportáže pro Snídani s Novou, ale našla jsem se v investigativní publicistice. Nicméně jsem vděčná, že jsem měla možnost cestovat po světě i se svojí kamerou, naplňovalo mě to jinak a byl to i odpočinek od publicistických kauz.
V průběhu kariéry jste se jistě setkala s etickými dilematy, které se s profesí redaktorky pojí. Můžete popsat nějakou situaci, během které jste musela čelit etické výzvě, a jak jste se k ní postavila?
Vybavuji si situaci, kdy mě oslovil otec, jehož syn zemřel při dopravní nehodě před jednou elektrárnou. Auto syna začalo hořet a on uhořel. Z elektrárny vyjeli tamní hasiči, auto uhasili. Večer šel nešťastný otec do hospody a viděl, jak si tam chlapi u stolu ukazují fotky jeho uhořelého syna, které vznikly ze záznamu z hašení požáru a poté kolovaly mezi zaměstnanci elektrárny. Otec byl velice pobouřen a chtěl jejich chování zveřejnit. Já jsem mu ale řekla, že jsme televize a jen těžko bychom mohli točit něco, co bychom neukázali. Otec
řekl, že mu nevadí, když v televizi ty fotky jeho syna zveřejníme, že to bude s jeho souhlasem, ale já jsem mu to rozmluvila, že v takovém případě bychom se zachovali podobně jako ti chlapi v hospodě, i kdybychom zveřejnili třeba jen část takové fotky. Otec to nakonec pochopil. Prostě ne všechno je vhodné zveřejnit.
Jaký byl pro vás zatím nejzapamatovatelnější moment nebo setkání během práce v terénu? Ať už v tuzemsku, nebo v zahraničí…
Takových momentů je za 30 let, co tuto práci dělám, hodně. Pro mě je nejdůležitější, když reportáž pomůže něco vyřešit nebo poukáže na nějaký problém. A co se týká zahraničí, tak si často pamatuji zpáteční cestu letadlem, kdy jsem měla dobrý pocit, že jsem natáčení zvládla. Ono totiž v některých zemích není vůbec jednoduché něco domluvit, natočit, obzvláště, když jsem na to sama.
Teď si vybavuji, jak Prima chtěla, abych jí na své cestě po Sierra Leone natočila reportáž o tamním fotbalovém klubu, který je největším fanklubem Manchesteru City FC na světě, mimo Anglii. Ten klub ale vůbec nereagoval na moje zprávy ani e-maily. Musela jsem oslovit přímo Manchester City FC, aby tamní klub kontaktoval. A jaké bylo jejich zklamání, když jsem přiletěla a zjistili, že jsem žena… Podle jména to totiž nepoznali. Nakonec to ale dobře dopadlo a reportáž se povedla, i když fotbalu vůbec nerozumím. Byla to výzva a já jsem to, jak se říká, dala. Pak jsem se nicméně zase ráda vrátila ke své práci v Česku.
Máte nějakou radu, kterou byste ráda předala těm, kteří chtějí vstoupit do světa investigativní žurnalistiky?
Investigativní práce je široký pojem. Někteří novináři se zabývají korupcí, organizovaným zločinem a politikou, jiní jako já hledají například důkazy k prokázaní trestné činnosti nějakého pachatele nebo důkazy pro jiný druh odpovědnosti, například za nějakou škodu. Je hodně lidí, kterým by se líbilo pracovat v televizi, dělat investigativní publicistiku, ale všichni ti, které jsem já potkala, si tuto práci představovali zkresleně. Tato práce je totiž hlavně o zodpovědnosti a také o právních otázkách. Vše, co se zveřejní, musí mít redaktor ověřené a musí si to umět obhájit v případě trestního oznámení nebo žaloby.
$content$