Ještě před dovršením plnoletosti se v ní zrodil sen odjet žít na Nový Zéland. Na jeho splnění si ale musela počkat. Mezitím Iveta Červenková strávila rok v USA a procestovala nejednu zemi. Jak sama říká, ze svých zkušeností čerpá dodnes. I proto se rozhodla účastnit podnikatelského akcelerátoru Ženy na startu AWE od M.arter a založit platformu Work Horizons, která bude s vycestováním pomáhat dalším lidem. Jak těžké může být vycestovat? Může strach převážit všechny potenciální přínosy? A jak konkrétně má Work Horizons fungovat?
Když jste ve 20 letech přerušila vysokou školu a odjela do USA dělat au pair, co všechno jste v České republice na čas opouštěla?
Opouštěla jsem rodinu, přátele, svoje zázemí a částečně i svobodu. Byla to velká změna, protože jsem byla zvyklá trávit čas s přáteli, sportovat, chodit do školy, na brigádu a čas si plánovat dle sebe. Všechny tyhle aktivity jsem musela nechat stranou. Nejvíc mi to došlo až po příjezdu do USA, kde jsem začala pracovat jako au pair. Najednou jsem se starala o tři děti a přizpůsobovala se úplně jinému stylu života, než na jaký jsem byla zvyklá.
Jak se na vaše rozhodnutí místo studia vycestovat dívalo vaše okolí? Musela jste si svou cestu před někým obhajovat nebo prosazovat?
Naštěstí jsem nemusela své rozhodnutí nikomu obhajovat. Moje rodina mě podporovala, i když podmínkou bylo, že po návratu dokončím vysokou školu. Rozhodnutí odjet byla vlastně úplná náhoda. Jednou jsem měla ve škole volnou hodinu mezi přednáškami a kamarádka mě požádala, abych ji doprovodila do agentury, která jí zařizovala odjezd do USA. Čekala jsem na chodbě, když mě slečna z agentury oslovila, jestli to nechci zkusit taky. Bylo to nezávazné a zdarma, tak jsem kývla. Když jsem to oznámila doma, čekala jsem, že s tím rodiče nebudou souhlasit, ale překvapivě na to kývli. A tak začala moje cesta.
Co vám rok v USA dal?
Rok v USA mi dal opravdu hodně. Když jsem odjížděla, byla jsem nejistá a velký introvert, bála jsem se oslovit cizí lidi nebo požádat o pomoc. Jenže tam jsem se často ocitla v situacích, kdy jsem si musela poradit sama, protože nikdo z mých blízkých poblíž nebyl. Měla jsem také štěstí na skvělou rodinu, u které jsem žila a se kterou jsem dodnes v kontaktu. Několikrát jsem je navštívila a vždy jsem s nimi strávila úžasné týdny.
Během pobytu jsem procestovala část USA – Kalifornii, Floridu, Chicago, New York, Maryland, Washington D.C., Michigan, a dokonce i Kanadu, kde jsem navštívila Niagarské vodopády. Bez tohoto pracovního pobytu bych něco takového nikdy nezažila. A samozřejmě jsem získala nové přátele z celého světa. Díky tomu jsem se třeba po devíti letech setkala s kamarádkou Tomomi z Japonska, když jsem později strávila měsíc v Tokiu. Rok v USA mě obohatil nejen o zážitky, ale i o jazykové a životní zkušenosti.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: ŽENY STÁLE MUSÍ ŘEŠIT SKLOUBENÍ RODINY S KARIÉROU VÍCE NEŽ MUŽI, NOVÝ AKCELERÁTOR ŽENY NA STARTU AWE JIM MÁ DÁT ŠANCI NA OBOJÍ
Je něco, co vám tato zkušenost naopak vzala?
Nemyslím si, že by mi tato zkušenost něco vzala. Byla to skvělá doba. Pravda je, že když jsem tam v roce 2010 byla, technologie ještě nebyly tak dostupné jako dnes. Smartphony nebyly běžné, Wi-Fi nebyla samozřejmostí a mobilní data měl jen málokdo. Měla jsem s sebou ještě tlačítkový telefon. Kontakt s rodinou a přáteli byl tehdy složitější. Dokonce si pamatuji, že jsem bratrovi psala dopis. (smích)
Vaším snem nebyly vždy právě Spojené státy, nýbrž Nový Zéland. Proč zrovna ten a jak dlouhá doba uběhla od zrození vašeho snu po jeho splnění?
Když mi bylo 17, viděla jsem dokument o Novém Zélandu, a řekla jsem si, že tam jednou musím jet. Ve svých 19 letech odjeli dva moji kamarádi pracovat právě na Nový Zéland, což mě inspirovalo k myšlence, že bych tam nemusela jen cestovat, ale mohla i pracovat. Pořád to byl však drahý sen. Tehdy bylo potřeba mít na účtu zhruba 80 tisíc korun, k tomu letenku a pojištění. Trvalo mi dalších osm let, než jsem si našetřila dost peněz.
Na Zélandu jste strávila rok. Co jste tam dělala?
Ze své práce v Česku jsem měla doporučení do logistické firmy působící na Novém Zélandu, ale nakonec jsem se rozhodla jít vlastní cestou. Po příjezdu jsem neměla žádnou domluvenou práci. Přibližně po měsíci jsem začala pracovat na sadu s třešněmi, později jsem trhala jablka a pomeranče, pracovala v zahradnictví, a dokonce i v hotelu jako housekeeper.
Nejvíce ale vzpomínám na práci ve ski resortu. Nevím, jak mě napadlo, že bych mohla pracovat právě v lyžařském areálu, ale podala jsem si přihlášku, přestože jsem věděla, že je těžké se tam dostat. Prošla jsem dvěma koly výběrového řízení a nakonec uspěla. Pracovala jsem v Queenstownu, městě, které mě okouzlilo hned, jakmile jsem ho poprvé navštívila jako turistka. V resortu jsem působila v restauraci jako obsluha, za pokladnou, na výdeji jídel, v kuchyni i za barem. Z celkem asi 40 zaměstnanců v restauracích jsme byly jen dvě holky, které nebyly rodilé mluvčí. To bylo občas náročné, ale díky tomu jsem se hodně naučila. Velkým benefitem bylo, že jsem měla zdarma skipas. Po práci nebo během volna jsem mohla vyrazit na snowboard, a zároveň se kochat neskutečnými výhledy.
Poté jste rok cestovala a pracovala v dalších zemích. Jaké země to byly?
Po Novém Zélandu za mnou přiletěl do Austrálie tehdy ještě kamarád z Čech. Nějakou dobu jsme strávili právě tam, odkud jsme pokračovali do Indonésie. Navštívili jsme Jávu, Borneo, Lombok, Sulawesi a Togianské ostrovy. Poté jsme vyrazili na Havaj a do Japonska.
V Austrálii jsme se seznámili s několika přáteli, ke kterým jsme se během našeho cestování vrátili. Jsme v kontaktu dodnes a věřím, že se znovu uvidíme.
Vraťme se ještě na začátek, respektive do doby, kdy jste svou cestu teprve plánovala. Co způsobilo, že jste vízum získala až na druhý pokus?
Získat vízum na Nový Zéland bylo tehdy velkou výzvou kvůli obrovskému zájmu, což už dnes tak úplně neplatí. Česká republika dostává každý rok 1200 Working Holiday víz pro své občany. V konkrétní den, myslím, že to bylo o půlnoci, se tato kvóta otevřela a začal závod o to, kdo přihlášku stihne podat dřív.
Když jsem se o vízum pokoušela poprvé, systém opakovaně padal kvůli náporu lidí. Vyplňování přihlášky mi trvalo několik hodin a poté mi nešlo vízum zaplatit. Mezitím se kvóta naplnila a musela jsem počkat na další rok, kdy se mi vízum po opět několika hodinách podařilo konečně získat.
Když se člověk rozhodne vycestovat, kde by měl hledat všechny informace o tom, co je administrativně potřeba?
To, kde hledat informace, závisí na zvolené destinaci. Nejlepší je začít na stránkách Ministerstva zahraničí, kde najdete základní informace, jako jsou vízové povinnosti a další administrativní náležitosti.
Dále doporučuji navštívit specializované weby, které sdružují informace o konkrétní zemi, a pročíst si zkušenosti na cestovatelských blozích. Velkým pomocníkem bývají také facebookové skupiny, kde lze najít aktuální tipy, rady a odpovědi od lidí, kteří danou destinaci navštívili nebo tam právě žijí.
Je administrativní zátěž jedním z důvodů, proč se lidé mnohdy vycestovat bojí? Co patří mezi další důvody?
Z mého pohledu dnes administrativní zátěž už není tak velkou překážkou. Díky dostupným informacím na internetu a nástrojům, jako je umělá inteligence, je plánování cest výrazně jednodušší než dříve.
Hlavní bariérou bývá spíše strach opustit zázemí – rodinu, přátele, školu nebo práci a vydat se do neznáma. Z mé zkušenosti bývá častá obava z jazykové bariéry, o finance nebo nejistota ohledně bydlení a zaměstnání. K tomu se přidává strach z toho, co dělat, pokud předem domluvená práce nevyjde. Právě proto je mou snahou prostřednictvím Work Horizons tyto obavy zmírnit nebo úplně rozptýlit. Chci lidem ukázat, že s dobrou přípravou je možné zvládnout i situace, které se na první pohled zdají nepřekonatelné.
Je podle vás možné, že všechno zařizování a potenciální komplikace spojené s přípravou na cestu i jí samotnou mohou nakonec převážit nad pozitivy, která taková cesta může přinést?
Určitě ano. Nejistota, nevědomost a strach mohou být velkými překážkami, které mohou převážit nad očekávanými přínosy cesty. Sama jsem s těmito pocity bojovala při obou svých odjezdech. V takových chvílích je velmi důležité mít někoho, kdo si podobnou situací prošel a dokáže vás podpořit, když začnete o svém rozhodnutí pochybovat. Pamatuji si, že jsem si nebyla jistá svým rozhodnutím ještě ani na letišti. Ale s odstupem času vím, že to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí mého života, a přesně to se snažím předat dál – ukázat, že strach je přirozený, ale neměl by člověka zastavit.
Říkáte, že pro vás vycestování bylo neskutečným zážitkem, ze kterého čerpáte dodnes. Můžete to rozvést?
Možná se budu opakovat, ale jak už jsem zmínila, před samotným cestováním jsem byla hodně nejistá a neuměla se za sebe postavit. Když jsem se ocitla přes půl světa sama, nezbylo mi nic jiného než se spolehnout sama na sebe. Tato zkušenost mi pomohla nejen v osobním, ale i v profesním životě – naučila jsem se stát si za svým a ozvat se, když je to potřeba.
Díky cestování jsem také získala přátele na celý život – lidi, kteří mají podobné zkušenosti, prošli si tím, čím já, a dívají se na svět podobným způsobem. Poznávání odlišných kultur a způsobů života člověku otevře oči.
Například v Indonésii jsme pár dní bydleli u místního průvodce. Staral se o své čtyři děti a tři děti své sestry, která ovdověla. Žili v malém domečku, do kterého teklo, téměř bez vybavení – pár matrací, polorozpadlá skříňka. Dům stál vedle řeky, která byla spíš skládka, a jídla měli sotva dost pro sebe. Přesto nám nabídl nocleh a podělil se s námi o to málo, co měl. Když vidíte, v jakých podmínkách lidé žijí a jak dokážou být šťastní z mála, uvědomíte si, že nic v našem životě není samozřejmost. Pro mě bylo cestování způsobem, jak vystoupit z komfortní zóny a poznat svět z úplně jiného úhlu pohledu.
Jak už jste okrajově zmínila současné době budujete projekt, který by měl umožnit více lidem načerpat takové zkušenosti, jaké máte vy, jen s co nejméně počátečními strachy a komplikacemi. Jak konkrétně by měl Work Horizons fungovat?
Work Horizons bude platforma, která má lidem usnadnit začátky při vycestování a pomoci jim překonat strach z neznámého. Hlavním pilířem budou konzultace na míru, které pomohou najít směr a odpovědět na otázky typu: Která destinace a práce by pro mě mohla být vhodná? Jaké kroky je potřeba podniknout?
Ráda bych klientům vytvořila personalizovaný plán obsahující například kalkulaci počátečních nákladů, tipy, jak ušetřit v dané zemi, sjednání pojištění, nákup letenky nebo zajištění prvotního ubytování, návrhy, jak minimalizovat výdaje, co dělat, pokud člověk přijde o práci nebo ji nemůže najít, ale i přiblížení specifik dané destinace.
Vedle praktických informací chci také budovat komunitu lidí, kteří si budou vzájemně pomáhat, dávat si tipy, sdílet zkušenosti a případně plánovat cesty společně. Tak jsem si i já domluvila doprovod na první měsíc své cesty na Zéland. I když jsme se viděly poprvé až na letišti, měly jsme obě stejný cíl, a i přesto, že se naše cesty brzy rozešly, jsem ráda, že jsme první kroky podnikly společně.
Součástí platformy budou i inspirativní rozhovory s lidmi, kteří sami vycestovali a jejichž příběhy mohou dodat odvahu a rady ostatním.
Zpočátku se zaměřím na destinace jako Nový Zéland, Austrálie a USA, ze kterých mám nejvíce zkušeností. Pokud bude zájem, plánuji rozšíření o další země, například Kanadu.
Ráda byste prostřednictvím svého projektu sdílela i příběhy dalších inspirativních lidí, které máte okolo sebe. Můžete některé z nich krátce nastínit?
Jeden z příběhů je mé kamarádky, která už 10 let žije v Londýně a dnes má i britský pas. Do Londýna přijela bez předem domluvené práce. Poslala desítky, možná i stovku životopisů, než dostala odpověď. Dnes pracuje pro velkou mezinárodní společnost, vede vlastní tým, cestuje pracovně po celé Evropě, a dokonce dostala nabídky na práci v zahraničí v rámci této firmy. Londýn se pro ni stal nejen pracovním zázemím, ale také domovem.
Další příběh je mé kamarádky, kterou jsem poznala na Novém Zélandu. Po roce stráveném na Zélandu odjela do Kanady, kde rovněž pracovala, a následně odjela na několik měsíců do Nepálu učit děti angličtinu. Tou dobu cestovala se svým přítelem, kterého potkala právě na Zélandu.
Těch příběhů bych mohla sdílet mnoho, ale co mají společné, je to, že ani jedna z těchto žen neměla svůj plán dokonale připravený předem. Chtěla bych tím ukázat, že člověk nemusí mít všechno do detailu promyšlené, aby mohl začít. Jakmile se odhodláte udělat první krok, dveře se začnou postupně otevírat samy.
V jaké fázi váš projekt aktuálně je?
Můj projekt je aktuálně ve fázi příprav. Jeho myšlenku jsem měla delší dobu, ale pracovat jsem na něm začala vlastně až v září s akcelerátorem. Mám za sebou validační proces, který zahrnoval průzkum konkurence a dotazníkové šetření, abych zjistila zájem potenciálních klientů a jejich potřeby. Teď se zaměřuji na budování online přítomnosti – začínám s profilem na Instagramu, který by měl sloužit jako inspirativní i informační kanál. Zároveň plánuji vytvořit webové stránky, které by poskytovaly komplexní informace a umožnily snadný přístup ke službám, které chci nabízet.Na závěr bych chtěla zmínit, že zážitky nepřijdou samy od sebe, pokud člověk zůstává doma a čeká. Stačí udělat ten první krok – a všechno najednou začne zapadat na své místo. „Cestuj, pracuj, žij” není jen mottem Work Horizons, ale také klíčem k otevírání nových obzorů a možností. Věřím, že právě tento přístup dokáže mnoha lidem přinést nové příležitosti a inspiraci.
Zdroj: Autorský rozhovor, MZV ČR
$content$