Karla Kozlová se kreslení a grafice věnuje prakticky od dětství. Chodila na výtvarku, psala do třídního časopisu a z toho automaticky vyplynulo, že půjde na grafickou střední školu. Na vysoké škole studovala na katedře sociální a kulturní antropologie a od roku 2013 se profesionálně věnuje vizuální komunikaci a grafickému designu. S jakými klienty nejraději pracuje? Čím si udržuje kreativitu? A kde nachází inspiraci?
Karlo, prozraď nám něco o sobě a své práci. Jak ses dostala do cool světa umění a designu?
Dovedlo mě do něj moje nastavení dělat jen to, co chci. Vždy jsem věděla, že se nechci nechat svázat mašinérií, vždy jsem měla odpor k nine to five, a tenhle duch mě vedl přesně tam, kam měl – některým lidem se to nelíbilo, tak mě to od nich „odpinklo” k jiným, kterým to naopak sedělo a vnímali to podobně. A s těmi sobě podobnými jsem postupně vytvořila síť, která mi umožňuje nejen živit se, ale i zachovat si integritu. Design je jen nástroj, kterým to momentálně manifestuji. Vizuální myšlení, myšlení v obrazech, je mi odjakživa přirozené, a to, že to zrovna využívám pro tuhle práci, je moje současná cesta, která mě baví, ale na které nelpím. Za pár let to může být jinak.
Jak dlouho se už webdesignu věnuješ? Vzpomínáš si na svou úplně první zakázku?
Nějaké zakázky a brigády v oboru jsem dělala už na střední, ale můj první důležitý klient, u kterého jsem se hodně naučila, bylo studio Karma Yoga, pro které jsem udělala několik webů, tiskoviny, merch i marketing. S majitelkou Veronikou Carmanovou jsme dodnes přítelkyně, a obě spolu určitě chceme někdy ještě něco vytvořit.
Jak bys popsala svůj umělecký styl?
Intuitivní, jednoduchý, trochu messy. Nezajímá mě přílišná přesnost a čitelnost, ráda nechávám prostor chybám i fantazii. Takový šum z jiného světa, jakási nezaostřenost, zastřenost.
S jakými klienty nebo na jakém typu projektů pracuješ nejraději?
Mám ráda lidi, kteří vidí bigger picture. Zajímá mě směr, vize, až potom detaily, a pracuji jen s lidmi, kteří to vnímají podobně. Poslední taková spolupráce proběhla s Nikol Maio při tvorbě ilustrací pro její novou knížku Fascinující jóga.
Mezi tvé významné práce patří, mimo jiné, ilustrace k desce zpěvačky Lenky Nové. Jak došlo k této spolupráci? Oslovila tě ona, nebo iniciativa vzešla z tvé strany?
Oslovila mě Lenka v roce 2018 na základě mých kreseb na Instagramu. Jejich nálada se hodila k nádechu desky Dopisy, která je osobní, intimní, a Lenka chtěla vizuál, který by působil dojmem, jako by byl rukodělný – psaný rukou, ne strojem. Grafiku dělala Anna Issa, jejíž práci můžete znát třeba z vizuálů pro Czech Grand Design. Lenka mi dala hodně hodně času a svobody, byla to pro mě krásná spolupráce s krásným výsledkem.
Za které další projekty jsi na sebe obzvlášť pyšná?
Radost mi dělá jubilejní identita k 100. výročí Státní plavební správy, která se promítla od webových stránek přes obálky ročenek a jiné tiskoviny, až po dárkové předměty, a skrze kterou tato instituce komunikovala po celý rok 2020. Bohužel to kvůli pandemii nakonec zapadlo, ale je to práce, na kterou když se podívám, řeknu si: „Ale jo, docela to umím.”
Jak přistupuješ k novému projektu? Stanovuješ si přísné časové harmonogramy, nebo pracuješ spíše spontánně?
Spontánně. Rutina a plány mě unavují, nejsem úplně neurotypik. Práce mě musí bavit a zajímat, a musím mít na ni v sobě prostor. Koncept času, dat a plánů je užitečná, ale umělá, společností vytvořená struktura, jsem radši ve spojení s vlastními rytmy, řídím se náladou, atmosférou dne, počasím. To ale neznamená, že nectím deadliny – jen jsem si nastavila workflow tak, abych měla časová okna, a v nich se mohla pohybovat volně. Termín ale zmeškám málokdy, právě ona volnost mi dává energii být efektivní a práci doručit včas. Kdybych se nutila splnit předepsané penzum práce pro daný den, budu pravděpodobně 90 % času prokrastinovat.
Jaké vybavení a programy ke své práci používáš?
Na kreslení mám už roky svůj milovaný Wacom Intuos Pro. Jinak používám Adobe programy – převážně Illustrator a InDesign.
O tvé služby je velký zájem a tvá kapacita je často úplně naplněná. Čím se lišíš od ostatních designérů? Čím si, z tvého pohledu, získáváš klienty?
Podle mě to souvisí s mojí celkovou životní filosofií, kterou jsem zčásti zmínila už na začátku. Klienty nikdy nepřesvědčuju, ať se mnou pracují, svoje služby nikomu aktivně nenabízím, reklamu jsem si nezaplatila už roky, pro projekt bych dýchala, ale kariéra je mi jedno. Je to možná to specifické napětí vznikající mezi protichůdnými postoji „whatever“ a „do your best“, které vytváří jakési energetické pole, které přitahuje určitý typ lidí – a zjevně je nás takových víc, jak ukazuje můj nabitý diář. A nejsou mezi námi jen ženy jogínky, jak by mohla vypadat stereotypní představa, ale třeba i muži z korporátů, se kterými shledáváme, že jsme v podobné vibraci. Máme toho spolu na téhle planetě společného víc, než si myslíme, a to je krása.
Co děláš, aby ses rozptýlila a aby sis udržela kreativitu?
Odpočívám a plynu. Nehraju hru na neustálou produktivitu a efektivní trávení každé vteřiny. Každý den se znovu a znovu vynalézám, hledám, kde se zrovna nacházím, kým dnes jsem, a v čem chci setrvávat. Vstřebávám jen to, co mě vyživuje, trávím hodně času v přírodě, pustím si album a poslouchám ho vleže na podlaze, jsem na sociálních sítích co nejmíň to jde, vyhýbám se toxickému obsahu, chráním svoji energii. Když jsem v tichu a ve spojení s tím, co je pod povrchem, pak jdu po stezce, po které jít mám, a to mě činí kreativní.
Kde hledáš inspiraci? Čí tvorbu na české nebo zahraniční scéně ráda sleduješ?
Starám o to, abych vstřebávala zajímavé podněty a nechávala je někde hluboko v sobě, kam nedosáhnu, žít vlastním životem. Když pak potřebuji inspiraci, podněty se v nové formě samy vynoří. Sleduji tedy mnoho tvůrců nejen ze svého oboru, ale i návrháře, hudebníky, komiky, makeup artisty, jmenovitě třeba geniální Pat McGrath, která je královnou barev a podtónů, českého hudebníka v žánru trauma popu Boba Bleedyho, fotografa Martina Paara nebo kanadskou komičku Mae Martin (má na Netflixu skvělou prvotinu Feel Good). Zajímají mě autentické výpovědi napříč všemi uměleckými žánry, ze současnosti i minulosti.
Máš nějaké motto, přesvědčení nebo pravidla, podle kterých žiješ?
Dělat vše, na co dosáhnu, nejlíp, jak to umím, a zbytek odevzdat plynutí, vesmíru, Bohu.
O jakou radu, moudrá slova nebo doporučení by ses ráda podělila s budoucími designéry?
Tři věci – zaprvé, ať důvěřují intuici a nenechají si namluvit, že věci musí být tak, jak říká někdo zvenčí, rodiče, autority, společnost. Nemusí chodit jen vyšlapanými cestami. Zadruhé, když se na něčem zaseknou a nemůžou s tím pohnout, ať si odpočinou a najedí – na to já třeba při práci věčně zapomínám. Po pár hodinách před sebou na papíře uvidí nové cesty v místech, ve kterých byli předtím uvězněni. A konečně zatřetí, ať nevěří lidem, co říkají, že „takhle se to nedělá“. Pravidla jsou jen ukazatele, je důležité je znát, ale ne jen pro jejich dodržování, ale taky pro svobodu od nich. Svobodu tvorby můžu mít jen když vím, co dělám a co mě ovlivňuje.
$content$