Marie Skuhravá objevila svou vášeň pro keramiku díky pokojovým rostlinám, které nebylo kam přesadit. Rozhodla se tedy, že si sama vyrobí několik květináčů, objevila lásku a plně se jí oddala. Její ručně vyráběné květináče měly velký ohlas, a tak vzniklo Keramikuju. Dnes se Marie keramice věnuje na plný úvazek, má vlastní dílnu a ráda experimentuje s materiály a technikami. Čemu vděčí za svůj úspěch? Co je na vyrábění keramiky nejtěžší? A které umělce obdivuje?
Co tě přivedlo k práci s keramikou? Jsi samouk, nebo pocházíš z nějakého tvůrčího prostředí?
Byla to potřeba po květináčích. Mamka měla ve škole keramickou dílnu a já měla možnost si to tam zkoušet. Velmi mě to tenkrát chytlo. Byl covid, tak jsem si mohla půjčit kruh a hrát si dále i na chalupě. Pak už to jelo samo. Základ mi ukázala máma, ale většinu věcí umím z Instagramu, YouTube a knížek. Když jsem se to chtěla učit, bylo kvůli covidu všechno zavřené a nebylo možné dojít si někam na kurz, ale stejně nevím, jestli bych šla. Všechno se většinou učím sama, vždycky to nějak jde.
A co první setkání s keramikou? Vzpomínáš si na svůj první keramický výrobek?
Docela i jo – bylo to malinké, šišaté cosi, v mých očích naprosto dokonalé! (smích) Dobré je, že když se vám nepodaří vytočit nic světoborného, ukonejšíte se slovy: „Ale tak květináček na nějaký malý kaktus by to být mohl.” Tato fáze trvala docela dlouho, až když jsem to trochu chytla, začala jsem točit i hrnečky a misky.
Keramiku většinou točíš z béžové kameniny a vypaluješ ji při vysoké teplotě. Jaké další materiály kromě kameniny tě fascinují? Jsou nějaké, se kterými jsi ještě nepracovala, ale ráda bys je vyzkoušela?
Zkouším i jiné barvy okrové, šedé, černé šamotové hlíny. Hodně jsem si je zamilovala a teď mě baví. Jako protipól jsem zároveň objevila bílý jemný porcelán, se kterým momentálně experimentuju ve velkém. Jiný materiál mě asi neláká, ono jich zas tolik není, spíš by se mi jednou líbilo zkusit si techniku Raku. Je to hodně stará japonská technika, úplně jiná, taková divoká.
Tvary, formy a barvy tvé keramiky jsou jednoduše úžasné. Jak vypadá tvůj tvůrčí a výrobní proces? Děláš si náčrty, nebo se výrobky vyvíjejí spontánně?
Já náčrty a skici nesnáším už od střední. Nikdy se do ničeho netlačím – když dostanu nápad, zapíšu si ho do mobilu. Tvořím ale spíš stylem pokus-omyl a vždycky něco vznikne. Někdy se snažím vyrobit odstín glazury i půl roku, ale nejde to. Pak to vzdám a náhodou vznikne sám. Takhle to u mě chodí. Ale snažím se hodně – co várka, to desítky zkoušek, úplně samo to nepřijde nikdy.
Na co myslíš, když tvaruješ a vytváříš nové produkty?
Tak různě – nad životem, o lidech, o principech… Hodně ale koukám na seriály a poslouchám podcasty. Přátele mám naučené, že mi můžou zavolat kdykoli – zvládám mluvit a u toho točit hrnečky, v tom je ta práce úžasná.
Co je na celém procesu nejobtížnější a časově nejnáročnější?
Všechno je to dost podobné, ale určitě to není točení, jak si lidé občas myslí. Každá operace zabere jen pár minut, ale těch operací je hodně – příprava hlíny, točení, obtáčení, uchacení, sušení (kontrola, přemisťování, retušování), nakládání pece, broušení, glazování, vyjemňování, focení, vkládání na web, balení, a pak ještě účetnictví a sociální sítě. A ono se to pak všechno strašně nasčítá a já se divím, že to tak trvá. Nemám to stoplé, ale psychicky nejdelší je vždycky glazování a uchacení. (smích)
Jak dlouho ti obvykle trvá, než své kousky dokončíš?
Celý ten proces mám nastavený na měsíc a půl. Dalo by se to zvládnout za dva týdny, ale bylo by velmi málo výrobků. Keramika má hodně zdlouhavý proces výroby – je to kvůli schnutí, které musí být pomalé a úplné. Jinak se výrobky můžou kroutit, praskat ouška, nebo explodovat v peci. Vždycky, když se v keramice spěchá, nedopadá to dobře. (smích)
Velmi nás zaujala kolekce Imperfect vase – vázy s nedokonalým tvarem. Čím ses při její tvorbě inspirovala?
Mou bakalářkou na vejšce. Studovala jsem sklo a vytvářela jsem takové oblé předměty, které se různě kroutily, přes něco přepadávaly a byly takové v pohybu. To spojení „v pohybu” jsem si hodně oblíbila a snažím se ho aplikovat do více mých uměleckých sfér. Nemít vše statické, přiznat chybu a udělat z ní záměr, dát věcem větší volnost. Ony pak získají duši, a to mě baví.
Tvá tvorba upoutala spoustu pozornosti offline i online, a obvykle jsou všechny tvé produkty vyprodané. Jak ses dostala tam, kde jsi? Čemu vděčíš za svůj úspěch?
Nevím. Dělala jsem, co mě baví, a štěstí jsem měla v tom, že to bylo v době, kdy v ČR ještě moc barevné keramiky nebylo. To se teď dost mění a profilů s podobnou tvorbou tu je strašně moc, takže už není tak lehké prorazit, pokud se nesypou peníze do reklam. Já stále pracuju s takovou lehkostí, upřímností, hodně sdílím svoje myšlenkové pochody, ač ne vždy někam vedou. Ráda si nechám poradit, ráda s lidma sdílím. A ráda experimentuji, nezůstávám u starého a v e-shopovém doskladnění je 100% vždycky něco nového.
Jak vypadá tvůj den nyní, když pracuješ jako umělkyně na plný úvazek?
Vstávám jako normální zaměstnanec, určitě si nijak neulevuju. I když v posledních měsících se učím si léčit svůj workoholismus, makat míň. Problém je, že hodně cestuji, a pak se tyhle volné týdny a měsíce v dílně snažím dohnat. I když to není nutně potřeba.
Můj den je velmi monotónní a nic zajímavého se nekoná. Ráno vstanu, vezmu pracovní oděv, snídani a sejdu pár schodů do dílny. Točím vždy do dvanácti hodin a pak se zase vracím do bytu na oběd. To je malá past, protože si musím uvařit, a ještě, když už tu jsem, trochu uklidím. Vždycky mě to zdrží víc, než bych si přála, a pak se zase vracím dolu. Končím okolo pátý, někdy sedmý hodiny. Do dílny se bez výjimky vždy strašně těším, až mě to fascinuje. Nikdy mě tam nečeká něco, na co bych se netěšila, a vždy mám chuť toho stihnout co nejvíc.
Které umělecké legendy obdivuješ?
Z keramiky rozhodně ikonu Floriana Gadsbyho – ten mě toho naučil opravdu hodně. Taky Eric London aka Tortus mi ukazuje, že lze vytočit opravdu všechno. Z Česka mě baví účet Ema Mamisu – Barča je taková velká stálice, funguje už velmi dlouho a stále jde její značka s dobou. Ukázala mi, že to jde, že se lze keramikou uživit, a dokonce mít i dva zaměstnance. Taky mám ráda Martina Kuciela – to je takový český glazurový polobůh.
Máš nějaký vysněný projekt, který bys chtěla brzy realizovat?
Jednou budu muset postavit další dílnu, tahle už je mi malá a nevhodná na kurzy. Na to se velmi těším, ale těžko říct, kdy to bude. Taky přemýšlím, jestli se nevrátit trochu ke sklu.Nedávno jsem si ale zrealizovala svůj malý sen květinové farmy a vzniklo tak Květikuju. To mě poslední dobou naplňuje radostí a nic dalšího tak realizovat zatím nepotřebuji.
$content$