Středa 22.05.2024
„Permanentní přístup k internetu je viníkem psychických problémů,” říká Monika Kray
Fotografie: Se souhlasem Moniky Kray
INTERVIEW

„Permanentní přístup k internetu je viníkem psychických problémů,” říká Monika Kray

V životě musela zvládnout mnohé, ale právě to je pro ni dnes impulzem tvořit, předávat své zkušenosti druhým, a tím pomáhat. Monika Kray je blogerka, instagramerka, ale především maminka na plný úvazek. Jak se jí daří svou tvorbu skloubit s mateřstvím? Co nám prozradila o svém boji s poruchami příjmu potravy a depresemi a jak se promítá do jejího vztahu k dcerám? Co si myslí o zákazu filtrů a proč v dnešní době přijít s dalším podcastem?

Maminka pěti dcer, to je veliká, a nepochybně ohromně náročná a zodpovědná životní role. Dokážeš si představit, že bys jí věnovala veškerý čas a nijak jinak se nerealizovala? Jak důležité je pro tebe mít aktivity čistě pro sebe a jak se ti daří si na ně dělat čas?

Upřímně si myslím, že i maminky, které jsou v domácnosti nebo na mateřské, si čas na sebe i své koníčky najdou. Nejnáročnější je, když ten čas není. To jsem také zažila. Rok a půl jsem se věnovala během pandemie jen dcerám a domácnosti. Nejprve se mi to líbilo a byla jsem šťastná, že se jim můžu věnovat. Postupně mi ale začal chybět čas jen pro mě, na který jsem byla předtím zvyklá. A když se znovu otevřely školy, uvítala jsem to. Doslova se mi ulevilo, a to říkám s veškerou láskou. Mít svůj čas a věnovat ho sobě je pro mě hodně důležitý, myslím si, že pro každou mámu je. S dětmi je ale toho prostoru málo, a tak jsou dny, kdy to nestíhám a žádný čas na sebe nemám. Obecně se věnuji svým koníčkům v době, kdy jsou dcery buď ve škole, anebo večer, když spí.

Ale maminky, které věnují všechen svůj čas jen dětem a domácnosti znám a žena určitě může být i takto spokojená. Je to naopak hrozně krásné, kolik tradičních rodin třeba v zahraničí stále je.

To, že jsi maminkou, tě ale ovlivňuje i v rámci tvé tvorby, k čemuž se určitě dostaneme. Zaujalo nás, že máš na Instagramu jeden profil v angličtině, kam pravidelně přidáváš příspěvky na téma duševního zdraví. Jak tě napadlo takový profil založit a proč právě v angličtině?

Nápad přišel vlastně úplně náhodou, když jsem se v zahraničí setkala s jednou blogerkou, která se právě duševnímu zdraví věnuje. Vždycky jsem ráda psala, a tak přišla nabídka udělat pár postů a článků pro nadaci, která se věnuje poruchám příjmu potravy. Netrvalo to dlouho a brzy jsem vytvořila příspěvky i pro lidi, kteří mají Parkinsonovu chorobu, kterou měla moje babička. Anebo pro ženy, které se stejně jako já setkaly s určitou formou násilí.

Se všemi těmito věcmi jsem se setkala, proto jsem o nich dokázala otevřeně psát i mluvit. Ale bylo to i těžké a měla jsem dny, kdy to na mě doléhalo. Přeci jen jsem otevírala i svoje staré rány a často jsem si od toho musela odpočinout. Přesto doufám, že se k tomu v budoucnu ještě znovu vrátím, protože téma depresí a PPP je velmi opomíjené a jsou lidé, kteří se za to stydí. Přitom ale potřebují pomoc a někoho, kdo jim bude naslouchat.

Poruchy příjmu potravy i deprese jsou ve společnosti čím dál větším tématem, protože si naše společnost čím dál více uvědomuje, že nejen fyzické zdraví je důležité, i když toto téma podle mnohých stále není probíráno a respektováno dost. Tvůj boj trval 15 let, to je opravdu dlouhá doba. Dokážeš svou cestu nějak shrnout?

Mluví se o nich velmi málo proto, že jsou to těžká a citlivá témata. U mě nemoc propukla, když mi bylo 16 let. Byla jsem psychicky týrané dítě a jídlo byla jediná věc, kterou jsem mohla ovládat. Toužila jsem po lásce svých rodičů a doufala, že když zhubnu, budou mě mít rádi. Setkala jsem se také se sexuálním obtěžováním ze strany svého spolužáka, které trvalo tři roky, a to byl asi počátek mé deprese. Společně s anorexií jsem s tím vším bojovala až do svých 30 let a bylo to opravdu těžké. Nejdůležitější bylo, že jsem si dokázala přiznat, že mám problém a musím ho řešit, a společně se svou lékařkou jsme to zvládly. Vím, že jsem měla štěstí, protože mnoho žen nebo mužů stojí tato nemoc nejvyšší daň.

Hrozně důležité je, aby lidé, kteří s depresemi, úzkostmi nebo PPP bojují, věděli, že je naprosto normální mít dobré a špatné dny. Že to neznamená, že selhali a nezvládají to. Deprese a úzkosti se vyléčit nedají, jediné, co jde, je mít je pod kontrolou a k tomu je nejlepší, když o svých pocitech mluvíme a nestydíme se poprosit o radu a pomoc.

Fotografie: Se souhlasem Moniky Kray

Co vnímáš jako největší nástrahy, které způsobují, že se mladí lidé, ale nejen ti, v dnešní době potýkají s psychickými problémy?

Vím, že to říká každý a zní to už jako cliché, ale sociální sítě a permanentní přístup k internetu je podle mě viníkem. Ani ne tak proto, co za obsah na nich je, ale protože mladí lidé nedokáží rozpoznat realitu od nereálného a velmi často se tak upnou na fiktivní představu o životě nebo své postavě a vzhledu. A protože mají pocit, že se tomu, co se na sociálních sítích objevuje, nemůžou nikdy vyrovnat, cítí se méněcenně, mají deprese a uzavírají se do sebe.

Přirozeně se určitě snažíš v co největší míře předcházet tomu, že by něco podobného někdy potkalo tvé dcery. Jak konkrétně?

S dcerami máme velmi otevřený vztah. A protože jsem si prošla PPP, jsem obezřetnější a opatrnější ke všem náznakům – možná více než jiní rodiče. Sociální sítě používá jen nejstarší dcera, patnáctiletá, a to jen kvůli propagaci svého psaní a kreslení. Ostatní dcery od nich držíme dál, ale ne autoritativně – vysvětlujeme jim své důvody a s těmi staršími diskutujeme o všem, co je zajímá tak, aby se necítily zaskočené tím, co kde uvidí nebo uslyší. Zákazy nebo hlídací zařízení v počítači odmítáme, ceníme si svého soukromí, a proto by nám nepřišlo fér, kdyby měly dcery pocit, že jim nedůvěřujeme a sledujeme je potají. Téma postavy a vzhledu je u nás samozřejmě hodně aktuální, protože jsou to holky a odmalička mě vidí líčit se a oblékat, takže se chtějí líbit. Navíc jsou v pubertě, takže se mění a nedávno jsem o tom mluvila s jednou z nich. Důležité pro mě je, aby věděly, že není psána žádná ideální velikost ani vzhled pro to, aby byl někdo krásný a cítil se dobře. 

Zaznamenala jsi, že v Norsku bylo před pár měsíci zakázáno nepřiznávat retuše a filtry? Co si o tom myslíš a uvítala bys něco podobného i u nás?

Je to těžká otázka. Já to vidím z pohledu někoho, kdo léta trpěl pocitem, že není hezký, musí zhubnout a často jsem se srovnávala s kamarádkami a lidmi v časopisech. Takže vím, jak křehká dospívající psychika může trpět. Obecně si myslím, že není problém v sociálních sítích ani v retuších nebo filtrech. Problém je ten, že lidé už zapomněli, jaké to je vypadat bez nich. Že je normální mít vrásky, pihy, pupínky, po ránu kruhy pod očima anebo celulitidu. Instagram se pak hemží falešnými lidmi, kteří se v reálu stydí za to, jak vypadají sami nebo jak vypadají jejich domovy. Proto si fotí jen určité koutky, a kdybyste pohnuli hledáčkem fotoaparátu o deset centimentrů vedle, viděli byste normální obyčejný domov, který máme my všichni. A nejhůře na tom jsou sami lidé, kteří filtry a retuše používají, protože kdykoliv se podívají do zrcadla, trpí. Najednou na ně kouká úplně jiný člověk, obyčejný, normální. A to se jim nelíbí.

Jako máma chci, aby naše dcery věděly, že filtry můžou být fajn a je s nimi sranda, ale nejsou skutečné.

Fotografie: Se souhlasem Moniky Kray

Zatím jsme se nedostali k tvé tvorbě v češtině… Máš blog a jsi aktivní i na dalším instagramovém profilu. Dle svých vlastních slov nejsi beauty ani fashion blogerka, přesto u tebe ale příspěvky, které by se do těchto sekcí daly zařadit, najdeme. Proč tato označení nepoužíváš? Čím se odlišuješ od blogerek, které se slovy beauty a fashion označují?

Vůbec to nemyslím nijak špatně, naopak jsou blogerky, které sleduji právě jen kvůli módě nebo kosmetice. Ale já se necítím být ani jednou z nich. Důvod je čistě jen takový, že to není hlavní téma mého blogu. Občas sice přidám nějaký tip do Stories nebo na Instagram, ale je toho tak málo, že to ani nestojí za řeč.

Kdybys z rubrik, kterým se věnuješ, měla vypíchnout jednu, kterou považuješ za nejhodnotnější, která by to byla?

Ono jich zase tolik není, nedá se to moc stíhat, když se něčemu chcete věnovat pořádně. Ale hodně mě zajímá poslední dobou téma jídlo pro děti – já a desetiletá dcera nesmíme mléko, takže je u nás jídlo velkým tématem. Navíc dvě nejmenší dcery toho sní málo a svačiny jsou pro mě často stresem, protože je nesnědí a přinesou domů. Tak jsem jim je začala připravovat jinak než klasicky a z reakcí ostatních maminek vidím, že je to také zajímá.

Chtěla bych tak ukázat, že i když děti jí jinak, můžou být zdravé a spokojené. Ale ruku v ruce s jídlem jde hlavně téma mateřství, protože mámou jsem a vždycky už budu. Snažím se ostatním maminkám poradit, když je něco trápí nebo si s něčím neví rady. Většinu času trávím doma, takže téma úklid a vaření je mojí každodenní realitou. Obecně bych ráda, aby na mém Instagramu bylo všem hezky a cítili se tam dobře. A aby i maminky, které jsou v domácnosti, věděly, že dělají svoji práci úžasně, i když není vždy snadná, a že se nemají za co stydět. Naopak.

Trochu odbočíme, všimli jsme si totiž, že sis nedávno na svém Instagramu změnila uživatelské jméno. Proč tahle změna? Přemýšlela jsi o tom i jako o něčem, co člověku může uškodit, protože ho například lidé, potenciální sledující, hůře dohledají?

Vím, že to byl risk, ale už dlouho jsem cítila, že bych chtěla, aby se z mého Instagramu stala komunita pro mámy, kde si společně budeme sdílet svoje tipy a rady a budeme tu jedna pro druhou. Být mámou je někdy těžké, protože ten tlak “být perfektní” je opravdu silný. Přitom chceme vypadat hezky, mít doma uklizeno a to všechno s malými dětmi dá opravdu zabrat. Věřím, že postupem času přibydou další sledující, kteří tam najdou nejen radu, ale i podporu a pochopení. A to za ten malý risk stálo.

Když už jsme u tohoto tématu, prozradíš nám, jak vnímáš náš projekt? Je to pro tebe možnost, jak se zviditelnit, nebo ještě něco jiného?

Přiznám se, že váš projekt sleduji už dlouhou dobu a vždycky jsem tajně doufala, že jednou, třeba budu mít příležitost být jeho součástí. A za to vám moc děkuju, za příležitost. Váš projekt beru jako zkušenost a možnost poznat kreativní lidi z druhé strany. A také jsem za něj velmi vděčná, protože se tak o mně třeba dozví někdo, kdo by mě jinak nenašel. Moc vám držím palce, ať vás to pořád baví.

Fotografie: Se souhlasem Moniky Kray

Neuniklo nám, že v době, kdy vzniká tento náš rozhovor, připravuješ podcast. Můžeš nám o něm už něco prozradit a trochu nás na něj nalákat?

Podcast je opravdu ještě v plenkách, nerada bych začala projekt, který by neměl smysl a brzy by skončil. Kdybych měla něco prozradit, tak jen to, že to bude podcast pro mámy o všem, co řešíme, čemu se smějeme anebo kvůli čemu se občas necítíme dobře.

Za jak náročné považuješ v aktuálním množství podcastů na naší scéně přijít s dalším? Je pro tebe obecně důležité oslovit co největší počet lidí, nebo cílíš spíše na kvalitu publika, než na kvantitu?

Ať už se to týká podcastů nebo příspěvků, je pro mě nejdůležitější oslovit toho správného člověka na druhé straně. I kdyby to měl být jen jeden. Třeba mámu, která je unavená, sedí před obchodem v autě a jen zírá do prázdna a užívá si chvíli klidu. Nebo jinou maminku, která má pocit, že je jediná na světě, která vstává pětkrát za noc a nevyspí se. Anebo další, která má taky doma nejedlíka, co se v jídle vrtá a skoro nic nesní a každý den řeší, co mu připravit za jídlo, aby alespoň něco snědl.

Každý má dneska možnost být online a vytvářet obsah, který ocení kdokoliv na druhé straně. Ale jak říká moje oblíbená blogerka, všechno už tu bylo, všechno se už nosilo a všechno už bylo řečeno. Už nejde vymyslet nic, co by nevymyslel nikdo před námi. Ale každý jsme originál, a tak i když jsou dva podcasty třeba o minimalismu, jsou točené dvěma různými lidmi, s různými zkušenostmi a názory. A to z nich dělá právě ten originál.

Je něco, co jsme neprobrali, ale našim čtenářům bys to určitě chtěla na závěr sdělit?

Na závěr bych chtěla říct všem vašim čtenářům, že si mají plnit sny, i když chce veliký kus odvahy udělat ten první krok. Hlavně to buďte vy, nekopírujte něčí styl jenom proto, že máte pocit, že když to druhým vyšlo, tak to vyjde i vám. Vidím hodně talentovaných lidí, kteří postupně ze své originální tvorby, která byla zajímavá, udělali jen kopii jiného profilu. A z jejich autentičnosti jim nezbylo už nic.

Já začala s blogováním před čtyřmi lety a měla jsem chvíle, kdy jsem to chtěla vzdát, protože mi přišlo, že se nemůžu nikomu vyrovnat, a vlastně nemám co druhým předat. Zkusila jsem psát o módě a kosmetice a dlouho se nutila do toho, co jsem si myslela, že je populární. Až jsem strávila půl roku vymýšlením, co budu přidávat, a nepřidala nic. Nakonec jsem toho nechala a začala být sama sebou, a i když nikdy neoslovím tolik lidí jako populární blogerky, přestala jsem to považovat za důležité. To nejdůležitější totiž je, že mě to konečně baví a jsem to já. A i vy máte co nabídnout světu. Sebe. Držím vám všem palce.


Instagram | Blog | Facebook

Napsat komentář