„Muži i ženy mají svých mindráků z pohlaví stejně, jen k nim přistupují jinak,“ myslí si Marek Carda

Marek Carda je ilustrátor tak trochu netradičních portrétů, který na Instagramu vystupuje pod nickem @serafiel_noir2021. Tento český umělec má za sebou řadu výstav a o jeho portréty „pod pasem” projevila zájem i řada celebrit. V čem jeho neobvyklá tvorba spočívá? A jak se staví k dnešnímu pojetí pohlaví a sexuality?

Marku, jak ses vlastně dostal ke kreslení?

Jsem přesvědčený, že každý z nás má v sobě schopnost tvořit, měnit svět kolem sebe a vyjadřovat své myšlenky a představy už od raného dětství. Nejsem v tom žádná výjimka. Od čmárání prstem do písku, přes rýhy klackem do bláta, nůžkami do stěn pokoje, což se nesetkalo s nadšením rodičů, jsem prostě jen časem objevil volnost a krásu, kde pero nebo tužka nemusí být nutně jen k psaní a rýsování, ale k svébytnému zachycení odrazu vnímání světa, jehož jsme součástí.

Co tě přimělo k tomu, že ses pustil do erotického umění?

Asi náhoda. Před pár lety jsem uklízel a našel své skicy v pozůstalosti po rodičích. Mezi věcmi byly malůvky jednotlivých typů pohlaví podle Kámásútry, kterou jsem jako puberťák z recese dostal od svých přátel. Prostě jsem si řekl, že to dnes umím nakreslit mnohem lépe. Nejdříve jsem hledal inspiraci a předlohy v pornu, kde explicita poskytuje více než dostatek detailu. Postupně jsem přišel na to, že to je jen něčí opakující se představa realizovaná s předem vybranými jedinci. Takový stereotyp světa Barbie a Kena, který je vzdálený běžné skutečnosti. Časem jsem zachytil několik svých známých a přátel jako „lechtivé vzpomínky“ pro drahé polovičky nebo jako erotické malůvky k Valentýnovi apod.  Část svých prací jsem zveřejnil v galerii na Instagramu a najednou se z toho stalo něco jako „zakázané chutná nejvíc“. Začal jsem dostávat stovky žádostí o „portrét pod pasem.“

Kontaktují tě spíše ženy, muži, nebo je to půl na půl?

Tak nějak to vychází 7:3 ve prospěch mužů, což přisuzuji většímu ostychu žen, které podléhají značnějšímu body shamingu ve společnosti než muži a mnohem aktivnější gay komunitě, která je zase naopak fallocentrická. Muži i ženy mají „svých mindráků“ z vlastního pohlaví ve směs stejně, jen k nim přistupují jinak. Je to podobné jako u sextingu, tedy souhlasné výměně erotických snímků mezi dospělými. Žena dostane od přítele častěji „dickpic“ jako podnět k sexuální aktivitě, který mnohdy nebývá pro ni tak stimulující, jako když dostane erotický text „coby, kdyby“ a který mnohem více rozdmýchává její fantazii. Pro dokreslení si dovolím citovat jednu slečnu: „Ještě se nestalo, aby mi pohled na penis způsobil orgasmus, ale vím, že jeho pohled na mou frndu jemu ano.“

V dnešním světě existuje přes 40 druhů pohlaví. Už jsi měl čest někoho takového potkat? A jak se k tomu stavíš?

To jsou zajímavé a velmi rozdílné otázky, ale pokusím se je nějak uchopit. Je několik pohledů na druhy pohlaví a můj pohled je omezený mým vzděláním a poznáním. Můžu na to nahlížet z pohledu biologie, tedy že existují samčí a samičí reprodukční systémy mezi jednotlivými živočišnými druhy. Anebo z pohledu psycho-sociálního v lidské společnosti, tedy ve významu fyzické formy, psychické identifikace a dále sexuální orientace. Netušil jsem, že je možné rozlišovat mezi dvěma pohlavími při jejich vazbách více než 6 možností, ale rád se nechám dovzdělat. Chápu a rozumím, že existují vazby mezi různo/stejnopohlavními jedinci, kde například může být muž lesbou, protože je sexuálně přitahován stejnopohlavně k ženě, ale jeho fyzická forma nekoresponduje s jeho psychickou.

Ztvárnil jsem několik transgender modelů/modelek v obou tranzicích – z ženy na může a z muže na ženu. Denně potkávám lidi a jejich sexuální orientaci nevnímám. Je to pro mě osobně méně důležité než to, jak se jako lidé projevujeme k sobě navzájem a k okolí. Mezi LGBT+ mám nejen několik dobrých přátel, ale i blízkou rodinu. Jednoduše, někdo rád holky, jiný zase vdolky. Nemám rád radikální, vyhrocené postoje, které vedou k frustraci a často i k agresivitě, byť v podobě vnucování, že je třeba jedno lepší druhého. Člověk by měl spíše vycházet z toho, že schopnější, dovednější a znalejší nese zodpovědnost a zastání za ty méně schopné, dovedné a méně znalé.

Tvoje kresby jsou hodně detailní, kolik času zabere kresba jednoho takového díla?

Nezáleží tolik na pohlaví dané kresby, protože například vrásčení šourku nebo zjizvení po obřízce jsou stejně náročné jako vrásčení malých i velkých pysků vulvy. Přiznávám se, že ženské pohlaví mi lépe umožňuje skrýt chyby v linkách, protože je mnohem různorodější v textuře u jednotlivých poloh, zatímco penis je víceméně předem daný – představte si, že mužské přirození je takový předvyrobený kožený balónek, co se vždy napne do stejného tvaru. Chyba právě v tomto tvaru působí u mužů rozpaky nad zdařilostí kresby. Mužský úd je jednoduše viditelnější už od dětství, a zvláště od puberty. Každý muž pozná vlastní přirození podle každé žilky.

Čas kreslení je závislý na velikosti formátu a množství detailů, ale v průměru to bývá 1,5-3 hodiny čisté práce s tužkou a linery v rozmezí 0,03-0,5 mm.

Víme, že jsi vydal i knihu. Co tě k tomu konkrétně motivovalo a co v ní čtenář může objevit?

Je to spíš taková tečka za projektem v podobě sbírky kreseb, které se mi podařilo zachytit během posledních čtyř, pěti let a které se „povedly“. Ne každá kresba se mi podaří napoprvé, obvykle spíš napotřetí. Obsahově je to více než 500 kreseb ženských a mužských pohlavních orgánů v různých stavech, z různých koutů světa, různého věku a různých úprav. Něco jako atlas hub a netopýrů, jen ne s houbami a netopýry. Velmi mě potěšilo několik kladných hodnocení ze strany lékařů jako jsou sexuologové, gynekologové, urologové a andrologové, ale i z řad učitelů, kteří používají mé kresby jako ilustrace při výkladu hodin sexuální výchovy.

Máš za sebou dokonce i výstavu. Jak to celé probíhalo? A plánuješ v budoucnu ještě nějakou?

Mám za sebou mnoho výstav, ale všechny se odehrály před skoro 20 lety a na zcela jiná témata – surrealistické abstrakce v kombinované technice tuha-tuš/koláž. Stále mám zájem uspořádat výstavu svých prací na téma „portrétů pod pasem“, ale covid vše odložil a ještě jsem nevybral dost reprezentativních prací, natož abych je připravil a zarámoval. Jsem tak na 20 %, ale je velmi pravděpodobné, že se uskuteční v Praze, Brně a Ostravě v místech, kde jsou lidé otevření k poznání rozdílností vlastních těl, která nás spojují, a kde jsou lidé podobného liberálního myšlení, kteří mají odvahu detabuizovat pohlavní orgány jako součást lidského těla a kteří jsou ochotní narušit kult servírovaného standardizovaného ideálu různorodou nedokonalostí, která má svou dokonalou krásu. 

Zpět ke kreslení. Máš opravdu široké portfolio, ozvala se ti třeba i nějaká celebrita?

Netuším, čím se vymezuje celebrita, zvláště při srovnání našeho malého rybníčku se světem, ale určitě několik osobností z oblasti sportu jako je hokej, fotbal, atletika nebo gymnastika by se našlo. Stejně tak z kulturní oblasti jako je divadlo, hudba, kresba/malba (včetně té na lidské tělo) nebo sochařina. Každopádně, moje tvorba je založená na důvěře, anonymitě a svobodné zletilé vůli, tedy odhalení totožnosti modelky/modela je jen na základě jejího či jeho souhlasu.

Co bys poradil všem začínajícím umělcům, kteří se chtějí pustit do erotického umění?

Nepřísluší mi něco někomu doporučovat, protože umění má mnoho forem vyjádření, ale každý autor by si měl uvědomit, že schopnost převést představu nebo zachytit realitu je praktická dovednost, kterou je nutno trénovat stejně jako třeba skákání do výšky, běhání maratonu, zpěv nebo hra na hudební nástroj. Takže tvořit neustále se snahou zlepšovat se a učit se z chyb je základem.

Co se týká erotického změření, kreativec by si měl uvědomit, že osobité vyjádření nemusí nutně sledovat účel nebo naplňovat něčí očekávání – ať už vlastní, nebo cizí. Dr. Freud v přeneseném slova smyslu dospěl k závěru, že člověk je polymorfní fetišista, tedy objektem jeho touhy může být cokoliv. Za mě jako svobodomyslného volnomyšlenkáře je hranice sice velmi tenká, ale zřejmá. Zachycením lidského těla a lidské sexuality včetně všech perverzí neznamená, že to, co autor zachytí, nutně vyznává nebo odsuzuje, ale odráží jen to, čeho je člověk v lidské společnosti a svých představách schopen.

---

Instagram