Se znalostmi nejnovějších trendů a smyslem pro detail dokáže Libka Safr Šafránková proměnit přání každého klienta do podoby doplňku vyzařujícího originalitu a styl. Není pouze modistkou, ale také vizionářkou, která vnáší svěží vítr do českého módního světa. Nebojí se experimentovat s tvary, barvami a materiály, a díky tomu vytváří z klobouků a fascinátorů unikátní kousky dodávající elegantní punc outfitům pro každou příležitost. Jaký je podle ní postoj českých žen k nošení klobouků? Najde si každá hlava „ten svůj”? A jaký zatím nejnetradičnější kousek Libka navrhovala?
Co je momentálně vaší největší inspirací a jaké trendy ve světě módy vás nejvíce ovlivňují?
Momentálně je to stejné jako celou dobu mé tvorby. Inspirací mi je svět kolem mě, umění a zážitky z cestování. Myslím, že většina umělců se shodne na tom, že inspiraci čerpají ze světa kolem a také v sobě, protože hlavním motorem je náš vnitřní svět, který se nedá nijak popsat.
V módě se často přebírají trendy ze zahraničí. Jakou roli ale podle vás zastává tradiční české řemeslo a design na světové módní scéně?
Na světové módní scéně je zásadní, protože trendy určují kolekce haute couture, a ty na řemesle a tradiční výrobě stojí.
Vámi navržený a vyrobený klobouk vynesla například manželka lucemburského prince Louise Tessy Lucemburská. Podělila byste se o vaše další úspěchy v oblasti designu klobouků a zmínila některé ze spoluprací se slavnými osobnostmi, na které jste pyšná?
Určitě jsem pyšná na to, že jsem zaujala klientky v Anglii, Spojených státech nebo Dubaji, protože jsou zvyklé nosit a kupovat to nejlepší, co svět módy nabízí. Když se i přesto rozhodnou vybrat něco z mé kolekce místo toho, aby koupili Dior nebo Chanel, tak to je ta největší pocta.
Jaký je podle vás postoj českých žen k nošení klobouků? Čím se v porovnání se ženami v zahraničí liší?
Dnes již mohu klidně říci, že je postoj kladný a ženy, co mají styl a cit pro módu, už klobouky běžně nosí. Úskalím stále zůstává sebevědomí českých žen. Klobouk nebo fascinátor totiž může nosit jen žena, která věří v sebe a dává to najevo. Ráda říkám, že moje tvorba není jen o módě, ale je to také mise – mise za české sebevědomé ženy, co se nestydí ukázat svou krásu a jedinečnost.
Říká se, že si „každá hlava najde svůj klobouk“. Souhlasíte s tím? Co všechno je nutné zvážit při hledání ideálního klobouku?
Ano, toto zdůrazňuji vždy, když mám možnost. Někdy se setkávám u žen s názorem, že mají klobouky rády, ale nesluší jim. S tím já ale nemohu souhlasit. Jak naznačujete v otázce, tak neexistuje, aby se našel někdo, komu klobouk nesluší, ale musí si najít ke své hlavě ten ideální, ten, který bude slušet. Ženy často dělají chybu, že si vyberou klobouk, co se jim líbí, ale nevypadá na nich dobře, a poté tvrdí, že je to tím, že nejsou kloboukové typy. Klientky tedy pobízím, aby přišli a já jim vyrobila model, ve kterém bude vidět, jak jsou krásné a sexy, a který bude slušet právě jim. A to vždy dodržím. Nikdy se mi nestalo, že by odešla nespokojená klientka. Naopak. Stojí před zrcadlem v mém ateliéru a mají neskutečné šťastný výraz ve tváři. A já mám radost, protože to je ten hlavní důvod, proč to vůbec dělám.
Jaký je váš nejoblíbenější materiál při výrobě klobouků a fascinátorů?
Nejde asi říci, jaký materiál mám nejraději. Být modistkou je tak trochu jako být sochařkou. Pod rukama vám vzniká něco krásného. A oba hlavní materiály, které se v tomto oboru používají, tedy sisal i plsť, se skvěle tvarují. Každý má své výhody i nevýhody. Kdybych si byla nucena vybrat jen jeden, tak asi nakonec plsť, ale každý materiál je něčím výjimečný. Jsem zastánce i nezvyklých materiálů – v minulosti jsem používala například dřevo, plechovky nebo papír.
Na jaké aspekty kladete při své tvorbě největší důraz? Co musí každé vaše dílo splňovat?
Musím s ním být spokojená. Já jsem svým nejpřísnějším kritikem, takže když model dokončím, mám z něj radost a nevidím žádné chyby, tak je perfektní. Hlavním aspektem by mělo asi být, že se líbí klientce a splnil očekávání, které měla.
Kdybych ale měla přiznat, co je asi největší oříšek, tak je to šití. Mám ráda, když je steh jeden jako druhý a nejlépe není vidět, ale to je u ručního šití sakra těžké. Všechny moje klobouky totiž šijeme ručně, a to je náročné. Člověk nesmí spěchat a musí mít velkou trpělivost.
Jak dlouho trvá vytvoření jednoho klobouku od návrhu po finální realizaci? Jaká část je podle vás nejnáročnější?
To asi navazuji na to, co jsem řekla v předchozí otázce. Je to kompletně ruční práce. Náročná je celá výroba a zabere tolik času, kolik je prostě potřeba. Nic neošidíte. Mohu udělat klobouk za den, ale taky za několik dní, protože se na něm podílí několik řemesel a několik lidí, takže to chce svůj čas. Náročné jsou zdobné části. Když třeba pracuji s peřím, které musím přišívat peříčko po peříčku, tak tím strávím i celý den.
V minulosti jste si prošla velmi těžkým životním obdobím. Co vám nejvíce pomohlo při obnově sebevědomí a nalezení vnitřní síly?
Musela jsem vyzrát. Dospět, srovnat se se svým životem a tím, že vše, co se mi děje, jsem si rozhodla já sama. Nebrat nic jako trest nebo takzvaný špatný osud, ale jako možnost se učit a brát to jako zkušenost, i když nepříjemnou. Díky tomu všemu jsem přeci tím, kým jsem dnes. Tedy jsem silnější, odolnější a také už vím, že na konci každého mraku je slunce, takže už vidím ve všem to pozitivní, vidím ten konec, nesoustředím se na ten problém, ale na výsledek, co to přinese, a to je vždy něco, co mne posune dál. Jsem typ, který spíš hledá řešení, než že by se poddával tomu problému. Prostě vidím světlo na konci tunelu dřív než ten mrak před ním. Ale to je asi dar, povaha, to se těžko předá někomu dalšímu.
Jakým způsobem jste dokázala transformovat bolest a utrpení, které jste zažila, do tvůrčího procesu a uměleckého vyjádření?
Pokud znáte historii umění, tak víte, že mnoho slavných umělců tvořilo svá největší díla, když měli nějaký splín nebo trápení. Nás umělce to nějakým zvráceným způsobem pohání vpřed. Nejsem výjimkou a vždy jsem své zkušenosti přenášela do své tvorby. Do tvorby ale přenáším i pozitivní zážitky. Jak jsem již řekla, inspiraci mám v sobě, kolem sebe, beru ji všude.
Po vykročení do nové životní etapy jste přistoupila k rebrandingu své značky. V čem tento proces spočíval a co s sebou tato změna přinesla?
Bylo načase po patnácti letech oživit vizuální prezentaci své značky. Jsem v módním světě již dlouho, značku jsem založila už v roce 2000, když jsem ještě tvořila oděvy. Později v roce 2010 jsem se zaměřila jen na klobouky a v té době vzniklo logo, které jsme nyní s mým týmem zmodernizovali, aby více odpovídalo současným trendům a požadavkům dnešních zákazníků. Nejprve jsem o tom ani neuvažovala, ale nakonec jsem moc ráda, že jsem to udělala. Mám skvělého partnera, který mě podporuje a byl to vlastně on, kdo mne podpořil v tom začít novou etapu s novými vizuály a také v novým webem a novým e-shopem, za jehož designem stojí právě on.
Někdy se mne lidé ptají, jak je možné, že jsem uspěla s klobouky v Čechách, nebo jak bylo těžké vybudovat úspěšnou značku v Čechách. Mám jednoduchou odpověď, že je za tím víra v to, co děláte, vytrvalost, tvrdá práce a dobrý tým, u mne tedy hlavně můj životní i obchodní partner. Kryje mi záda a stará se třeba o to, co nám umělcům moc nejde a díky čemu se nám pak třeba nedaří, i když máme talent, jako je obchod a finanční řízení. A když víte, že vám někdo blízký věří, tak pak máte pocit, že dokážete cokoliv – to je asi hlavní. Mám v životě velké štěstí na lidi. Momentálně třeba spolupracuji s fotografem Milanem Fialou, který fotí všechny mé vizuály a taky s kamarádkou Janou Drtilovou, která se mi stará o sociální sítě, bez kterých to v této době vůbec nejde. Když jsem začínala, ani nebyl Instagram, jen Facebook, a vše jsme prezentovali v katalogu. Dnes jsou sociální sítě základ, bez nich neprodáte nic.
Podělila byste se o nějaký konkrétní příběh nebo zážitek spojený s tím, jakým způsobem váš klobouk ovlivnil vzhled nebo sebevědomí zákaznice?
Tyto zážitky mám v ateliéru při každém setkání s klientkou. Je neskutečné, jak klobouk dokáže změnit pohled ženy na sebe samu. Jednou přišla zákaznice, která musela mít klobouk na jednu speciální společenskou událost. Nechtěla ho, ale musela. Společně jsme tedy vymyslely, co jí vyrobíme, dokonce i co si vezme na sebe. Když přišla pro hotový model, chvíli jen stála před zrcadlem, nic neříkala. Pak mne objala a říká, že doteď vůbec netušila, že dokáže být i krásná. Měla jsem slzy v očích. To mi dává tolik zpátky, ty emoce žen a jejich radost v očích, když odchází s mým kloboukem.
Jaký nejnetradičnější klobouk jste zatím vytvářela a k jaké příležitosti?
Otázka je, co považujete za netradiční. Za mne to bude asi klobouk do sauny. Jsem sama velký fanoušek saunování, ale nikdy by mě nenapadlo, že tam uvidím svůj model. Každopádně jsem dostala požadavek vytvořit na zakázku klobouček na saunování. Možná to nevíte, ale v sauně se nosí plstěné pokrývky hlavy, abyste přes hlavu nezahřáli tělo moc brzy. Takže nyní již vytváříme i klobouky do sauny.
Co vás nejvíce naplňuje a těší na vaší práci modistky?
Je to ta možnost plnit si svůj sen, který jsem si dala, když mi bylo asi dvanáct let – v době, kdy jsem se rozhodla, že budu módní návrhářkou. Když jsem byla malá, tak jsem snila o tom, že budu dělat ženy krásné. Tenkrát jsem ještě netušila, že ta krása je hlavně o té vnitřní kráse, každopádně ženy krásné dělám, a navíc krásné zevnitř i zvenčí. Je to radost, co mne naplňuje každý den.
$content$
Jsem na tebe pyšná