Natálie Roček Berglowcová je psychoterapeutka, která se při své práci zaměřuje na propojení těla a mysli. Své poznatky sdílí prostřednictvím sociálních sítích, čímž přispívá k popularizaci svého oboru. V je specifická bodypsychoterapie? Je vhodná pro každého? A jsou podle Natálie v dnešní době sociální sítě nezbytným nástrojem k propagaci vlastní práce?
Tvrdíš, že tví pacienti najdou cestu k duši přes tělo. Co si pod tím lze představit?
Můj obor je psychoterapie zaměřená na tělo neboli bodypsychoterapie. Kombinuji tedy psychoterapii s prací s tělem.
A jak to vypadá? U každého trochu jinak. Primárně je to stále psychoterapie, tedy hodně povídání. Ale oproti jiným směrům mnohem častěji bereme do hry klientovy pocity v těle a jeho tělesné projevy. Jak se cítí v těle, když o daném tématu mluví? Jak mu bylo, když se dělo to, o čem vypráví? Jak je na tom jeho spánek, hloubka dechu, hlas? Má tělesné projevy stresu, zdravotní potíže, psychosomatické projevy, chronicky zatuhlé svaly? Potřebuje si při podívání vzít polštář nebo deku? Dokáže si dát ruku na místa, která reflektují emoce? Zařadíme nějaký pohyb, cvičení, určitou pozici těla? To všechno jsou prvky, které mají v bodypsychoterapii místo, ale primární je vytvořit bezpečný prostor, ve kterém se léčení může odehrát. Zbytek jsou jen nástroje.
Jak dlouho bodypsychoterapie existuje a jakým vývojem za tu dobu prošla?
Základy bodypsychoterapie položil rakouský lékař, psychoanalytik a student Freuda Wilhelm Reich. Ten se zajímal o propojení těla a emocí, přičemž zkoumal, jak potlačené emoce ovlivňují tělesné napětí a energetický tok v těle. Následovalo formování směru bioenergetiky, z níž především vycházím, jeho žákem Alexandrem Lowenem a biosyntézy Davidem Boadellou. Dnes jsou největšími popularizátory těchto směrů například Bessel van der Kolk, Gabor Maté nebo třeba Peter Levine.
I u nás najdeme spoustu velice zkušených terapeutů v těchto směrech. To, co vnímám, je, že se tento přístup stává konečně a zaslouženě populární.
Někdy bývá s pojmem bodypsychoterapie zaměňován pojem bodyterapie. Čím se liší?
Neliší se. Nebo spíš můžou a nemusí znamenat totéž. Na ty pojmy neexistuje žádný trademark, a tak jsou používány dost volně. Je proto důležité víc zkoumat, co jimi kdo myslí, když je uživá. Podívat se na vzdělání terapeuta, doptat se na reference, hledat jeho zaštítění profesními organizacemi – to považuju za důležitější než názvosloví.
Psychoterapii zaměřené na tělo se u nás říká jak bodypsychoterapie, tak body-psychoterapie i bodyterapie a může se pod tím schovat spousta existujících směrů, jako je výše zmiňovaná bioenergetika, biosyntéza, Pesso-Boyden terapie… Je to trochu pro fajnšmekry. (smích)
Na jaké problémy se specializuješ a jaký je podle tebe nejužitečnější, resp. nejlepší způsob práce s těmito problémy?
Já osobně nemám vyloženě specializaci, ale myslím, že platí, že určitého terapeuta vyhledává určitý typ lidí a s tím související podobné obtíže. Ale pro duševní hygienu a profesní rozhled je potřeba si udržet širší škálu klientů. Taky pozoruju od kolegů i ze své zkušenosti, že jsou často nějaká období obtíží, kdy se nějaké téma víc opakuje u různých klientů.
Obecně ke mně lidé přicházejí s potížemi ve vztazích, se syndromem vyhoření, s chronickým vyčerpáním, psychosomatickými bolestmi, přicházejí si pro to, aby se naučili práci se stresem a uvolněním, hodně často jsou teď u mě mateřská témata a témata hranic a jejich nastavování. Samozřejmě jsou to i hlubší traumata. Pokud přichází na terapii klient s vážnějším psychickým problémem, diagnózou nebo medikací, tak je to taky možné, ale obvykle je u toho potřeba ještě jeho spolupráce s psychiatrem nebo klinickým psychologem.
Prozraď nám více o významu těla v terapii. Proč je tak důležité? V čem je přístup k práci, kterou děláš, jedinečný?
V našem životě nemůžeme bez těla nic. Platí tedy, že všechny prožitky se v těle odehrávají a v těle je vnímáme. I když jsou to jen abstraktní myšlenky, vzpomínky nebo představy, mají reálný biologický odraz v těle. Vyjmout tělo z řešení těchto potíží proto považuju za méně efektivní.
V bodypsychoterapii se opíráme o rovnováhu mezi třemi pilíři, které tvoří lidský prožitek: emoce, tělo a mysl. Když převládá v životě člověka jen jedna nebo dvě tyto složky, vždycky to nějak pokulhává. Naším cílem a obrazem zdraví je rovnováha mezi těmito pilíři a plynulé proudění života mezi nimi. Tedy zdravě a naplno prožívat emoce, kognitivně jim rozumět myslí a dobře cítit, vnímat a respektovat vlastní tělo. Všechny změny jsou pak mnohem hlubší a trvalejší, když zasáhnu všechny tyto roviny a nejedná se pouze o odžití emocí nebo racionální pojmenování problému.
Jak vypadá a probíhá bodypsychoterapie v praxi?
Jak jsem říkala, hodně se to liší u různých klientů. Obecně především podle toho, jak dobře mu právě jednotlivé výše zmíněné pilíře fungují a s čím přichází. U někoho trvá třeba 10 sezení, než se vůbec k práci s tělem dostaneme. Potřebuje mluvit nebo ventilovat emoce a k tělu se dostáváme postupně. Mluvíme o něm, ptám se častěji na prožitky a podobně. Nemůžu rychle bez přípravy přivádět klientovu pozornost k jeho tělu, pokud ho většinu života opomíjel. Může to být zahlcující a může dojít k zamrznutí, některá traumata to pak v těle ještě víc ukotví.
Jsem velmi obezřetná ke všem, kteří s tělem klientů chtějí pracovat bez patřičného vzdělání. Tělo má svou vlastní paměť a svoje principy zpracování náročných zkušeností a je někdy velmi náročné nezpůsobit retraumatizaci klienta, ale dostávat se pomaličku, bezpečně po malých krůčcích k jádru problému. A mezitím budovat síť nových návyků, přístupů k životu a uvědomění, které ho podpoří a umožní mu žít spokojeněji. Rozplakat klienta není těžké, ale ukázat a umožnit mu cestu z té temnoty ven podle jeho možností, to už náročné je. Proto by asi většina lidí byla překvapená, jak často je ten proces vlastně jemný, a tedy i pomalý a zvenčí nudný. Musí být, jedině tak je bezpečný a léčivý.
Je bodypsychoterapie vhodná pro každého?
Tento přístup má podobná omezení jako jakákoliv jiná psychoterapie. Potřebujeme, aby klient byl schopen verbalizovat své potíže a prožívání, tedy mluvit o tom. Taky je potřeba, aby na sebe dokázal mít nějaký náhled a uvědomovat si co říká a vnímat souvislosti. Potom je důležitá ochota ke změně a k aplikování všeho, co se na terapii naučí do svého reálného života. To je nejtěžší a nikdo to za něj neudělá.
Další omezení záleží na konkrétní situaci. Lidé s těžkými psychiatrickými diagnózami a psychózami se do těla spíš nevedou, opatrní musíme být při jakémkoliv těžkém fyzickém omezení či nemoci. Ale bodypsychoterapie má úžasný nástroj a doplněk, a tím jsou moje oblíbená bioenergetická cvičení, tedy cvičení na uvolňování chronického stresu, hlubokého napětí a na zlepšování pozornosti k vlastnímu tělu. A ta, ač sama nejsou psychoterapií, mohou být velmi šikovným nástrojem nebo doplňkem pro spoustu klientů. A nejde jen o obtíže, je to výborný seberozvoj a prevence. Protože lepší pozornost ke svému tělu s sebou nese lepší vnímavost v životě, hlubší prožívání, a tím lepší vztahy a konzistentní výkon i zdraví. Když se dobře znám, snadněji se respektuju a rychleji přijdu na to, co potřebuji a co mi pomůže. Při zvládání stresu, proti úzkosti, panickým atakám nebo třeba ve vztazích.
Jak dlouho terapie trvá a co se děje po jejím ukončení?
To je opět hodně individuální. S někým se vidíme na pár sezeních a někdo ke mně chodí s přestávkami několik let. Záleží, jaká je zakázka a pro co si kdo do terapie přijde.
Jsou intenzivnější období, kdy člověk prochází něčím velmi náročným a potřebuje velkou podporu a pak zase „udržovací” období, kdy psychoterapie funguje jako součást duševní hygieny nebo seberozvoj. Ideální ale je, aby klient terapeuta nepotřeboval, takže všechno směřuje k tomu, aby člověk díky psychoterapii dostal nástroje na kvalitní a dobré prožívání a zvládání vlastního života, aby si porozuměl a uměl jednat v životě v souladu se sebou a svými potřebami a hodnotami.
Pracuješ s klienty osobně, nebo online? Jaké výhody a nevýhody s sebou obě možností přinášejí?
Oběma způsoby. Myslím, že období lockdownů naučilo všechny s onlinem lépe vycházet. I terapeuti zaměření na tělo přepnuli do online prostředí a zjistili, že to je možné. Práce zaměřená na tělo není primárně dotyková, takže je možné pracovat i na dálku. Má to svá pravidla a principy i omezení, ale díky tomu mohu mít klienty žijící po celém světě a nejsme omezení jen na dojezdovou vzdálenost.
Já osobně ale vnímám, že když se potkáváme fyzicky, terapie je intenzivnější a má rychlejší vývoj. Fyzická přítomnost v jedné místnosti s sebou prostě nese neoddiskutovatelné výhody. Proto se snažím vždy oba tyto způsoby alespoň kombinovat, a pokud je to možné, své online klienty vídat alespoň občas i osobně. Ne vždy je to ale možné a online je skvělá možnost pro lidi, kteří psychoteraputa ve svém okolí prostě vůbec nemají, nebo na malém městě či vesnici jsou v příliš blízkém vztahu. Taky mám dost klientů z Česka, kteří ale žijí v zahraničí a na terapii chtějí chodit v rodném jazyce.
Jsi aktivní na sociálních sítích. Myslíš si, že je v dnešní době důležité propagovat svou práci i tímto způsobem, nebo svou aktivitu vnímáš spíše jako formu vzdělávání společnosti?
To asi hodně záleží na oboru, směru, zaměření atd. Já mám v posledních letech zkušenost takovou, že zájem o psychoterapii, obzvlášť tu na tělo zaměřenou, je tak veliký, že já i většina kolegů máme neustále plnou kapacitu. Rozhodně není dostatek psychoterapeutů – ani pracujících na pojišťovnu a mnohdy ani v soukromých praxích. Takže pro mě Instagram není marketingovým nástrojem, i když kdo ví, jak to bude v budoucnu. To jde ostatně vidět i z toho, jak mi to tam většinu času spí. (smích) Jdu proti všem marketingovým zásadám dělání sítí, ale je to prostě proto, že moje náplň práce je přímá psychoterapie s klientem, ne sítě. Ty jsou okrajové a volnočasové. Pomáhají mi ale dát vědět, když právě otevřeme workshop bioenergetických cvičení.
Vnímám to jako osvětu. Já sama mám v tomto oboru velikou vášeň a zálibu. Neustále něco čtu, vzdělávám se, zajímá mě to moc a chci se o ty poznatky dělit. Tak jsem si založila Instagram. Dost často diskutuju s kolegy, posíláme si tipy na knihy, některé posty jsou spíš pro kolegy než pro veřejnost. Těší mě zvyšovat povědomí o propojení těla a psychiky, protože v tom spatřuju základ zdraví. Už se mi párkrát stalo, že mi někdo napsal, že ho moje psaní motivovalo k tomuto zaměření ve studiu nebo k vyhledání tohoto typu psychoterapie, a to mi dělá největší radost!
Kdybys nebyla psychoterapeutkou, čím bys byla a proč?
Nad tím jsem vždycky přemýšlela, protože jsem v tomto směru měla jasno od studií. A došla jsem k názoru, že bych se velmi pravděpodobně vydala cestou fyzioterapie a skončila u téhož, jen z opačné strany. Zajímají mě ale téměř všechny obory, které s tím mým okrajově souvisí – práce s hlasem, výživa, komplexní pohyb, vzdělávání, neurobiologie… Člověk funguje jako celek a vliv na jeho zdraví a pohodu má ohromné množství věcí!
V poslední době mi hodně pomáhá si rozšiřovat vzdělání směrem k práci s nervovým systémem jinými způsoby než pomocí psychoterapie. Láká mě porozumět principům hlubokého klidu v kraniosakrální terapii, pokukuju po psychoterapii pomocí koní, líbí se mi zklidňující práce s klienty ve vodě, veliký přínos vidím v taneční terapii… Jej, toho je! Svět je tak pestrý, že to určitě během života nestihnu obsáhnout. Ale rozhodně se nepřestanu snažit.
Zdroj: Autorský rozhovor, EABP
$content$