S využitím přírodních materiálů tvoří Petra Kubíková značku vyznačující se čistým a minimalistickým stylem. Originalita její tvorby tkví v citu pro geometrii, který prohloubila poznáváním asijské kultury. Veškeré zkušenosti získané z cest po Japonsku a studií na bratislavské Akademii výtvarných umění začleňuje do svých kolekcí, čímž se každá stává sérií nadčasových kousků, které sklízí úspěch na módních přehlídkách v Česku i zahraničí. Co pro ni znamená ocenění The Best Fashion Graduate Prize? Jaké prvky jsou pro ni při navrhování klíčové? A jak vidí budoucnost módního průmyslu?
Co tě přivedlo k zájmu o módní návrhářství a kdy sis uvědomila, že se jím chceš profesionálně zabývat?
Umění a módu jsem měla ráda od dětství. Nepamatuji si, kdy jsem si uvědomila, že chci být módní návrhářkou, bylo to takové přirozené. Nejdřív jsem šila šaty pro Barbie, pak kostýmy na maškarní ples pro všechny spolužačky, no a na střední jsem začala s jednoduchými ručně šitými modely, které jsem zkoušela na sestře. Velmi ráda jsem aranžovala větší kusy látek na figuríně a vytvářela šperky z drátků, kamínků nebo jiných textilních doplňků. Šít jsem se naučila až během magisterského studia na VŠVU.
Jsi držitelkou ocenění The Best Fashion Graduate Prize. Jak ovlivnilo tvou kariéru a co pro tebe znamená?
Toto ocenění jsem získala v roce 2013 za svou bakalářskou práci. Titul The Best Fashion Graduate pro mě hodně znamená, protože mě utvrdil v tom, že se nemám vzdávat a mám pokračovat v cestě stát se módní návrhářkou.
Ke studiu jsem se dostala až na druhý pokus. První ročník byl pro mě nesmírně složitý, protože jsem neměla základy šití. Strach z realizace modelu mi neumožnil experimentovat ve fázi navrhování. Moje první práce byly velmi jednoduché. Vyhýbala jsem se knoflíkům, zipům, límcům… Jednoduše řečeno všemu, co jsem nikdy do té doby nešila. Po prvním ročníku jsem studium přerušila kvůli zahraniční stáži na Ferris University v Jokohamě. Po návratu jsem nastoupila do druhého ročníku s novými spolužáky, mezi kterými byli kromě mě ještě dvě gymnazistky, které také neuměly šít. Navzájem jsme si pomáhaly a povzbuzovaly se.
Součástí odměny byla stáž v oděvní firmě Donna Rosi, kde se mi tři týdny věnovali. Poprvé jsem použila průmyslový šicí stroj, pochopila jsem, jak se stříhá podšívka, vsází rukáv nebo všívá skrytý zip.
Přiblížila bys nám svou diplomovou kolekci, za kterou jsi získala Fashion Live Fresh Designer Award v roce 2015?
Tématem diplomové práce byla problematika spektáklu. Tomuto pojmu se ve své knize Společnost spektáklu věnoval francouzský filozof a zakladatel situacionistického hnutí Guy Debord. Spektákl definoval jako určité „pozlátko“, „podívanou“ nebo zeď vytvořenou ze spokojených konzumentů žijících svůj klidný a pohodlný život. S ostrou kritikou spektáklu vystoupili právě situacionisté, kteří ke komunikaci s okolím využívali různé metody jako derivé nebo détournement.
Analogie těchto technik v podobě odchylky nebo apropriace můžeme najít i v tvorbě některých současných oděvních designérů. Při tvorbě mé absolventské kolekce našla široké uplatnění právě technika détournement, díky které se z jednotlivých oděvů stávají skládačky, které svou nečitelností dráždí a zároveň pohlcují diváka podobně jako spektákl. Naskládané plochy vytvářejí iluzi vrstev. Nečitelnost je podtržena použitím páskovaných textilií od méně kontrastních až po výraznou černobílou kombinaci.
Inspirací pro tvou tvorbu je japonská kultura a atmosféra Tokia. Jak konkrétně se ve tvých kolekcích odráží?
Souběžně s VŠVU jsem absolvovala i studium japonského jazyka a mezikulturní komunikace na UK v Bratislavě. Japonská kultura, móda, architektura a literatura mě uchvátily natolik, že se staly nedílnou součástí mého života, a tedy i mé designérské práce. S japonštinou nebo japonskou kulturou jsem dennodenně v kontaktu prostřednictvím japonských knih, časopisů, filmů nebo samotné výuky. Můj pobyt v Japonsku byl tak vizuálně bohatý, že z něj dodnes čerpám při své tvorbě. Ta inspirace samozřejmě není přímá, spíš bych řekla, že tuto estetiku vnáším podvědomě.
Popsala bys, jaký je tvůj tvůrčí proces?
Vždy, když mě něco zaujme, vyfotím si to, naskicuji, vyndám z časopisu a uložím. Takto si vytvářím databázi inspirací. Druhým krokem je výběr materiálu, který jde ruku v ruce s barvou inspirace. Zakoupené látky mezi sebou nakombinuji, prohlížím si je, zkouším s nimi pracovat na těle nebo figuríně a postupně vytvářím první siluety. Nejdůležitější jsou pro mě první čtyři looky. Ty pro mě definují celou kolekci. Od nich se odrážím a dál rozvíjím téma. V závěru pracuji se stylistkou Ninou Ford, která mi pomůže s detaily, pořadím nebo výběrem bot. Mou nejoblíbenější částí je výběr hudby. Tu mi vytváří na míru Hey Emil.
Jaké prvky jsou pro tebe při navrhování klíčové?
Kvalitní a správně zvolený materiál.
Jakým způsobem si udržuješ kreativitu a kde hledáš nové nápady pro své kolekce?
V poslední době mě nejvíc dokáže inspirovat hudba, film… Například Talentovaný pan Ripley od Minghelly má neuvěřitelnou atmosféru, krásný soundtrack nebo kostýmy.
Máš nějaké oblíbené módní návrháře nebo umělce, jejichž práci obdivuješ? Kde hledáš inspiraci?
Momentálně je to Christophe Lemaire. Fascinuje mě ta lehkost a přirozenost v každém modelu na jeho přehlídkách.
Podle čeho vybíráš materiály? Jak důležité jsou pro tebe ty přírodní jako vlna, bavlna a kůže?
Materiál mě musí upoutat svými vlastnostmi, tj. barevností, strukturou, povrchovou úpravou. Svým klientům chci nabídnout kvalitní produkt, který je ušití z vhodně zvoleného materiálu, ve kterém se budou cítit dobře a který podtrhne jejich osobnost.
Pracuji především s vlnou a bavlnou. V poslední době jsem si oblíbila směs lnu a viskózy. Mám ráda i technické látky, ze kterých vytvářím tašky nebo pláště vhodné do deště.
Jak vidíš budoucnost módního průmyslu, zvláště s ohledem na udržitelnost a použití přírodních materiálů?
Budoucnost módního průmyslu nedokážu odhadnout. Přála bych si, aby stále víc lidí kupovalo méně a s rozumem a sahalo po lokální tvorbě. Když však pozoruji plná nákupní centra, nevidím to tak optimisticky. Vím, že mnohokrát je cena rozhodující a my návrháři nemůžeme konkurovat obrovským řetězcům.
Máš za sebou již řadu módních přehlídek a výstav u nás i v zahraničí. Která z nich ti nejvíce utkvěla v paměti a proč?
Přehlídka na Novém Zélandu v roce 2014. Když se podívám na mapu, doteď nedokážu uvěřit, že jsem se sama se dvěma velkými kufry rozhodla vycestovat tak daleko. Taktéž ráda vzpomínám na prezentaci kolekce STARDUST na MBPFW v roce 2021. Kvůli koroně byla přehlídka pouze streamovaná, nebyli tam žádní diváci a atmosféra byla zvláštní, ale měla něco do sebe. Tuto kolekci považuji za jednu ze svých nejlepších.
Jakým výzvám musíš čelit při realizaci projektů v zahraničí?
Víceméně se věnuji projektům na Slovensku nebo v Čechách, kde se necítím být v zahraničí. Poslední tři přehlídky, které jsem měla, byly v Budapešti a vše proběhlo velmi hladce. Výzvou je nestagnovat, udělat dobrou kolekci a nezklamat diváky.
Jaké jsou tvé plány do budoucna a na čem aktuálně pracuješ?
Momentálně pracuji na nové kolekci SS25, kterou bych ráda odprezentovala na podzim formou přehlídky. Moc neplánuji. Mám čtyři malé děti, takže se mi to nevyplatí.
Jaké rady bys dala mladým návrhářům, kteří se chtějí prosadit na módní scéně?
Systematicky na sobě pracovat, zvládnout řemeslo, konfrontovat se s tvorbou v zahraničí, obklopit se lidmi, kterým důvěřujete a kteří dokáží být kritičtí, a snažit se omezit sledování módy na sociálních sítích.
$content$