Jako kluk byl ponořen do knih Julese Verna, jako dospělý si sny o dobrodružství plní. Richard Jaroněk je světově uznávaný cestovatel a fotograf, který se neváhá potápět ani pořádat expedice do syrové přírody. Míst viděl nespočet, ale nejvíce mu učarovala Afrika, kam se pravidelně vrací. Proč právě země krále zvířat? Může ho stále něčím překvapit? Jaké změny přírody pozoruje? A může se k Richardově expedici přidat každý?
Máte za sebou stovky cest do různých koutů světa. Je na této planetě ještě nějaké místo, na které jste doposud nezavítal? A je návštěva této lokace v plánu?
Ale ano. Většina míst asi zůstane mnou nepoznaných, ale to je o filozofii, kterou jsem si za ty roky nějak vypěstoval. Už dávno nechci být ten cestovatel, který přijede na týden do cizí země a už jí rozumí, ví o ní vše a dvakrát si dal s místními nějaký ten drink. Smířil jsem se s tím, že mám málo životů na to, abych procestoval celý svět, a vlastně po tom ani netoužím. Raději se budu vracet do míst, kde mám spoustu přátel, jsem tam už jako v druhém domově, protože pak to teprve začíná být zajímavé. Domorodci vás pojmou za svého, protože už nejste turista na pár dní, a ukáží věci, o kterých se člověku ani nesní.
Neplánuju jinou lokaci než Afriku. Vždyť já jsem za posledních 25 let byl 125krát v Africe, přitom v Evropě nejdál na letišti ve Vídni.
Vaše první cesta vedla na karibský ostrov Aruba. Navštívil jste tuto destinaci poté ještě několikrát? Jak moc se od té doby změnila?
Vše se strašně mění. To, co bylo před třiceti lety, je dnes úplně jinak. Většinou k smutně horšímu. Jak politicky, tak i individuálním přístupem. Tenkrát se tolik necestovalo, alespoň ne náš východní blok, teď je cestování přístupnější a turismus lokality, ač je pro některé důležitý, přirozeně ničí. Ale to je asi úděl.
Jak jste zmínil, vaší nejčastější destinací je Afrika. Co vás na tomto kontinentu nejvíce fascinuje?
Samozřejmě, že priorita číslo jedna jsou zvířata. Vidět lovícího lva, mazlící se levhartí koťátka, slona, který se otírá o auto… to jsou samozřejmě sny každého kluka a já si je plním. K tomu když máte za ta léta sesbírané znalosti ze života zvířat, najednou začnete předvídat, co se stane. Naučíte se zvyky predátorů, jejich mimiku, tóny zvuků, pohyb těla, hlasy buše, která hlásí, kde je jaký lovec… To fotografovi strašně zjednoduší pořízení snímků.
Fascinuje mě to, co o Africe vím, i když to je nadsázka, protože pak zjistím, že to zvíře, o kterém si myslím, že ho mám přečtené, udělá úplně něco jiného. Miluju tu drsnost a divokost. Někdy nebezpečí či nevyzpytatelnost. A jak říká můj kamarád, a s tím se ztotožňuji, Afrika má svou vůni.
Jsou na africkém kontinentu země či území, od kterých se raději držíte dál? O která místa jde a proč je lepší se jim vyhnout?
Ale jasně a není nutné tady jmenovat desítky pitomých míst, států či regionů, kde se to mele, motají se mezi sebou, snaží se ovládnout nějaké území, jsou nepřátelští k turistům… To bychom mohli ukazovat po celé zeměkouli.
V Africe se nebojím a ano, umí být zlá a nebezpečná, a to se bavím o lidech. Měl jsem už dvakrát kudlu pod krkem a jednou v žebrech a taky jsem už musel rozdat i několik ran. Jsou tam lidí zlí a jsou i hodní a zlatí. Ale to je asi stejné jako u nás – na blba narazíte i na Václaváku.
Principiálně mám snad radu. Vypadnout z měst a jejich periferií, kde se shromažďuje lůza, zloději a lumpové, kteří mají jen jeden cíl – obrat vás. A to za jakoukoliv cenu. Když člověk vypadne do vesnic, zjistí, že tam jsou normální a slušní lidé, jako všude jinde. Rádi pokecají, dáme si nějaký ten místní drink, smějeme se a děláme si srandu jeden z druhého… To je kouzlo cestování.
Ze všeho nejraději fotografujete faunu. Byl jste svědkem také velké migrace pakoňů?
Jasan, já jsem zvířátkový.
Migrace jsem svědkem byl, ale nebaví mě to. On nikdo nevidí, co je za těma fotkama. Ano, velká pecka, jak sundá krokouš nějakého toho pakoně či zebru, ale kdybyste viděli to okolí… To není velká migrace, ale velká invaze turistů. V místě, kde se očekává přebrodění, stojí na břehu stovky čtyřkolek, přes které nevidíte mnohdy ani to miliónové stádo. To je teprve masakr.
Jsou lepší situace a lepší místa na pozorování zvěře. Preferuji privátní akce, kde právě ze známosti a znalostí kamarádů – stopařů, najdeme třeba zápasící hrochy na život a na smrt. Jste tam sami, světlo hraje a před vámi se odehrává doslovná poprava hrošího samce. Najednou se vám zježí všechny chlupy, protože vám hlava vůbec nebere, jak takové válející se prasátko brutálně bojuje. Třiceticentimetrové zuby zajíždějí do těla soka, krev stříká na všechny strany, maso roztrhané na cáry… Býložravec se bije tak, že i lev by se mohl stydět. A jste u toho sami. A možná ty záběry nikdy nikomu neukážete, protože jsou děsivé.
Takže migrace je fajn, ale já raději místa, kde budu sám či jen se svým štábem.
Jak dlouhá byla doba, po kterou jste nejdéle čekal na nejlepší snímek? O jakou fotografii se jednalo?
Uf… dny a týdny. Ale ono se to léty stupňuje. Nedá se říct, že bych měl jeden „best of”. Mám přes 30 ocenění na světových festivalech, pokaždé s jinou fotkou. On ten žebřík asi nemá konce.
Když jste ve 20 letech poprvé v Africe a s foťákem si stoupnete na první stupínek, jste nadšení z prvního povalujícího se lva. Prvního levharta jsem našel až po třech letech. Pak už chcete třeba zívnutí a pak… třeba bitku nebo žranici? A co tak skutečný lov, tedy jeden z nejtěžších filmařských nebo fotografických momentů? Pak chcete noční záběry se světlem za zvířetem, jen siluetu. To musí spolupracovat druhé auto, které stojí kontra.
Mám stovky, myslím, „best” fotek, ale jsem pořád více a více náročný. Vymýšlím si úhly, hledám detaily, baví mě zachytit pohyb, grimasy zvířat… Prostě ta fotka musí něco vypovídat. Musíte se nad ní otřepat odporem, nebo se usmát či jen obdivovat.
Strávil jste nějakou dobu i s africkými kmeny?
Moc, moc… Vždyť jsem sběratel afrického umění a mám ve Vizovicích Muzeum mizející africké kultury Tjiwara, kde je téměř 500 exponátů starých masek, soch, zbraní, štítů atd. Popsáno mám více než 60 kmenů a jejich tradic – to je povídání na hodiny. Přijďte se podívat a poznat Afriku tak, jak ji stoprocentně neznáte.
Co shledáváte na africké kultuře zajímavým?
Složitost, bohatost.
Naštěstí ta éra, kdy misionáři přirovnávali africkou kulturu k primitivní a barbarské, je už dávno pryč. 25 let sbírám artefakty a učím se, vybudoval jsem muzeum na 200 m2 a čím víc o mizejících kulturách vím, zdá se mi, že vím snad ještě méně. Je to velmi složité a kam se hrabeme my s naší křesťansko-katolickou vírou. To není urážka, jen porovnání. Jen pro příklad úcta k ženám a příroda. My jsem se od ní odklonili tak daleko, že už ani nevíme, proč tráva roste. Domorodé kmeny žijí s přírodou v těsné symbióze a uvědomují si, že pokud ji naruší, bude to mít následky.
Může se k vašim expedicím přidat každý? Kdo by se jich měl případně vyvarovat?
Přidat se může každý, kdo má rád humor, srandu a trochu toho skákání v offroadu. A občas si zahrabat v písku či v bažině při vyprošťování auta…
Vždy se s někým novým rád pobavím, jak si Afriku představuje. Je to i o peněžence. Afriku lze projet luxusní cestou přes nádherné lodžie, se svým osobním kuchařem a lety se soukromým tryskáčem, což taky umím zorganizovat. Ale dá se i dva tři dny čundrovat se stanem na střeše, sám si vařit jídlo a občas nemoct na záchod, protože před ním leží lev.
Letos jste pořádal expedici do Mosambiku, kde je poměrně vysoká kriminalita. Jak bezpečné jsou lokality, do kterých se vydáváte? Na co by se měli všichni účastníci eventuálně připravit?
Ony ty země tak nějak v té rovnici nebezpečí jedou v nějaké opakující se spirále.
V Mosambiku se to řezalo před 40 lety. Pak jsem ho objevil před více než 30 lety jako jeden z prvních Čechů a zamiloval jsem si to tam. 20 let tam vzrůstala ekonomika a byl politický klid a pak začala panika při únosu dvou Švýcarů separatistickou skupinou Renamo. Někde nahoře nad Beirou. Víte, jak je dlouhý Mosambik? Má 3 500km pobřeží! To místo, kde je unesli, je 2 500 km od místa, kam jezdím. Válka na Ukrajině je od nás mnohem blíže, že? Tím chci jen naznačit, že stačí napsat, že v Mosambiku někoho unesli a je zákaz tam cestovat. Tenkrát, když se to stalo, zkrachovali všichni mí kamarádi, kteří měli potápěčská centra na pláži, hospody či chatky. Evropa prostě přestala ze strachu jezdit a mohli to zavřít. Už se to nevrátilo zpět.
Pak sem přijedu a jsem tu sám. Žádní turisti, a přitom je tu klid. Ale ano, teď to tady zase vře, tak chvilku počkám. Nebojte, nejsem takový magor, že bych vzal lidi a vystavil je i sebe nějakému zbytečnému nebezpečí. To raději budu stát před lvem než v davu stávkujících s mačetami v rukou.
Co všechno obnáší naplánování takové expedice?
Rok dopředu práce a rezervace těch nejlepších fleků. Ono se to nezdá, ale rozhodnout se, že za měsíc odjedu třeba do Botswany, je blbost. Jo, projedete ji, ale pokud nemáte znalosti, kde, a hlavně kdy se vyskytuje lví smečka, kde žije levhartí samec, kde je teritorium psů divokých a kde je vlastně nějaká voda v období sucha…
Afriku si samozřejmě může projet každý i sám, ale já se snažím lidem ukázat, co jsem za těch 125 cest naučil. A taky žranici pár metrů od nás. (smích)
Všímáte si během svých cest po Africe klimatických změn? Mění se tamní flora a chování zvířat nějak?
Jasně. Jako u nás, tak i tam. Většinou k horšímu. Je méně dešťů, tím pádem se nenaplní koryta. Jezera brzy vyschnou, a když pak v období sucha přitáhne slonice 50 km pouští své stádo k oblíbené louži s vodou, která tam není, umírají. Ona neví, že tento rok pršelo místo tří měsíců jen jeden. Ona možná ještě zvládne posunout se dál, ale mláďata padnou. A když tu nebude býložravec, tak tu nebude ani lev, protože nemá co žrát a taky kde se napít.
Jsou místa, na kterých jsem vodu neviděl 15 let, a to mluvím o i těch, kde jsem dříve neprojel řeku čtyřkolkou ani se šnorchlem, protože jsem měl vodu do půlky oken.
Může tak zkušeného fotografa, jako jste vy, na cestách ještě něco překvapit?
No jasně. Vždyť to je jeden z důvodů, proč se vracím zpět. Vždy si říkám, že už lepší fotky, třeba levhartího kotěte s matkou, jak pije mléko, neudělám. A teď jsem před dvěma týdny našel dvě koťata s matkou. Ty kočičky po sobě skákaly, praly se, mazlily, útočily na matku a já to měl celé v hledáčku.
Možná pro někoho nuda, ale každý, kdo cestuje po Africe, ví, jak je levharta těžké najít. Samotář na větvi – to je klasika. Jak žere svou kořist – pecka. Kotě s matkou – zázrak! Dvě koťata s matkou – no, „učůráváte” blahem!
Zdroj: Autorský rozhovor
$content$
Ano, plně souhlasím, je to tak jak pan Jaroněk říká. V Mosambiku jsem byl asi před 2. lety a plně potvrzuji uvedený rozhovor. Roman Plzák