Roman Kunčar se stal známým svou účastí v reality show Survivor Česko & Slovensko 2025. Tam několikrát prokázal, že si dokáže zachovat klidnou hlavu a je zdatný i fyzicky. Na tom měla podíl jeho současná práce, ale i dřívější zkušenosti z armády. Roman je velmi všestranný, o čemž svědčí jeho záliba v umění, účast v soutěži Muž roku nebo moderování podcastu, který překračuje konvence. Kdo se podle něj stane vítězem letošního ročníku Survivoru? Jaká schopnost je pro účast v této reality show nejdůležitější? A jak by vypadal jeho den, kdyby měl více než 24 hodin?
Nedávno jste se zúčastnil reality show Survivor. Co vás k účasti přimělo?
K účasti v Survivoru mě nejspíš přiměla zvědavost nebo chuť objevovat. Ať už nové výzvy, nebo sám sebe právě skrz ty výzvy. Viděli jste film Yes Man? Tak to byla pravděpodobně moje největší motivace. A hned druhá byla asi to, že jsem měl pocit, že jsem se na takovouhle soutěž připravoval tak nějak nevědomky celý život. I když ten můj finální výkon v sociální hře podle toho možná nevypadal…
Jaká byla vaše očekávání před odjezdem na ostrov a nakolik se lišila od reality?
Moje očekávání asi docela korelovala s realitou. Věděl jsem, že to, co vidíme v televizi, bude pravděpodobně míň hrozné než to, co mě čeká na ostrově. Takže jsem tak trochu počítal s tím, že moje očekávání vlastně nemůžou být akurátní. Hlad a velká nuda – to bylo něco, o čem jsem si myslel, že bude ve skutečnosti horší, než jak působí v „telce“. A přesně tak to nakonec i bylo.
Čím vás tato zkušenost nejvíce obohatila? A je něco, co naopak vnímáte jako negativní aspekt vaší účasti v Survivoru?
Obohatila mě pravděpodobně tím, že jsem si uvědomil, jak moc si vážím toho, že už se v životě nemusím snažit nikam zapadat a že jsem si našel lidi a okruhy, prostě přátele, kam patřím. Protože patřit někam je daleko snazší, daleko přirozenější, a člověk může být sám sebou. Vlastně musí být sám sebou, pokud chce někam doopravdy patřit. Na ostrově to ale bylo trošku jako ve škole, kde se člověk snaží zapadnout, snaží se nějak změnit, aby to fungovalo. Já jsem se měnit odmítnul, a proto to, podle mě, i dopadlo tak, jak to dopadlo.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: SURVIVOR ČESKO & SLOVENSKO: PÁJA SE ZBAVIL NÁLEPKY PACIFISTY, ESMERALDA SI ZACHRÁNILA ŽIVOT A TERČ NA ZÁDA DOSTAL DALŠÍ HRÁČ, KTERÝ TO NETUŠIL
V některých úkolech bylo vidět, že si dokážete udržet klidnou mysl a soustředění. Pomohla vám v tom vaše práce životního kouče?
Emoční regulace a schopnost zachovat v náročných situacích klid – podívat se na ně spíš racionálně, než je nechat vyeskalovat, to je něco, co v sobě mám a co se snažím budovat i v běžném životě a v práci. Ta, jak už jsem víckrát říkal, není být životní kouč, ale spíš trenér s nějakým holistickým přístupem, který neřeší jenom pohyb nebo tělo, ale taky hlavu, stress management, jak v životě nevyhořet. Základy mám v klasickém trenérství, ve spojení těla a výživy.
Co je podle vás v Survivoru nejdůležitější: fyzická zdatnost, psychická odolnost, strategická hra nebo kombinace všeho?
Samozřejmě se nabízí odpověď, že je to kombinace všeho, ale myslím si, že existuje nějaká posloupnost. Na prvním místě bude asi strategická hra v kombinaci s dobrou sociální zdatností. Až potom, bych řekl, přichází na řadu ta fyzická zdatnost. No a psychická samozřejmě taky, protože se z toho člověk nesmí sesypat, že jo?
S kým jste si na ostrově nejvíce rozuměl? A byl tam někdo, s kým jste si naopak příliš nesedl?
Nejvíc jsem si rozuměl jednoznačně s Danem, hned potom asi s Davidem. Ale zároveň mi sedli i lidi jako Matúš, Koťák, Renné a Fíla. Vlastně tam byla hromada fajn lidí, se kterými se v reálném životě rád uvidím. Jenže na ostrově byla energie dost omezená a alianci může člověk mít nakonec stejně jen jednu.
Opravdu jste nečekal, že vás kmen chce vyřadit?
Opravdu jsem to nečekal ani trochu. Nebo jsem si to možná nechtěl úplně připustit. Upřímně, některé dny na ostrově jsem si říkal, že tenhle extrém mi za to možná ani nestojí. Že už jsem si v životě prošel dost podobnými výzvami. V určitou chvíli jsem měl pocit, že kdyby náhodou přišlo na to, že pojedu domů, tak to vlastně vůbec není ta nejhorší věc na světě. Nikdy jsem nebyl rozhodnutý to vzdát, to ne. Ale často jsem si říkal, že ta „nejhorší“ varianta – odjet, pořádně se najíst a vidět rodinu, vlastně není tak hrozná.
Proč si myslíte, že jste se stal terčem vyřazování? Byla to strategie ostatních, nebo hrály roli i jiné faktory?
Myslím, že to byla kombinace víc věcí. Určitě ta už zmiňovaná schopnost udržet klidnou hlavu, a ne vždycky dávat emoce najevo – to mohlo některé lidi rozhořčit. Někdo si mohl myslet, že ta moje autenticita není reálná, že je to jen součást mojí hry. Pak určitě i to, že druhá aliance chtěla někoho přetáhnout ještě v Dobyvatelích a jediný, kdo se tvářil, že by se nechal, byl Michal. Zároveň to byl právě Michal, kdo mě chtěl dostat ven, takže si krásně odsouhlasili, že když Roman, tak Roman. A co si budeme povídat, v téhle hře je super, když se spousta lidí shodne na jednom jméně.
Kdo se podle vás dostane do sloučení? A máte svého favorita na vítěze?
Favorita na vítěze mám – rád bych, aby to vyhrál Danny. Mám ale sympatie i pro Radka. Myslím, že do sloučení se dostanou právě tihle dva. A myslím, že tam bude i David a Koťák.
Pojďme se více zaměřit na váš život mimo Survivor. Ve své práci propojujete roli fitness trenéra a životního kouče. Můžete nám tento přístup více přiblížit?
Jak jsem se z klasického fitness trenéra stal trenérem, který to bere trošku víc ze široka, je v podstatě docela jednoduché. Vždycky jsem vnímal, že není problém, když lidi neví, co mají dělat. Problém nastává ve chvíli, kdy přijdou bariéry, a oni neví, jak je překonat. Někdy je samozřejmě problém i v tom, co mají dělat, ale častěji je to spíš o těch bariérách. To znamená, že se rozhodnou něco dělat a příští týden jim do toho vlezou tři různé bariéry – demotivace, time management a možná únava. A teď co s tím? Většina lidí tady skončí.
Začal jsem se zaměřovat právě na ty bariéry. Někdy to jsou vztahy, někdy je to vztah k sobě. Někdy je to stres, který dlouhodobě nezvládáme regulovat. Takhle jsem se dostal k přístupu, který teď praktikujeme. Je to přístup, kde člověk je považován za odborníka na svůj vlastní život a já jsem spíš jako nějaký objektivní filtr, který mu pomáhá určit další akční krok, který bude relevantní k jeho cíli a celkovému kontextu. Vůbec to není tak, že bych měl nějaký jasně daný postup nebo plán, který musí každý dodržet, jinak selže. Je to spíš o vytváření společného ideálního postupu.
Na svém webu zmiňujete, že jste perfekcionista, ale zároveň perfekcionismus nemáte rád. Jak s tímto nastavením pracujete?
S perfekcionismem mám takový zajímavý vztah. Myslím si, že když je perfekcionismus dobře regulovaný, může vést k excelentní práci a často skvělým výsledkům. Jako nástroj vlastně může fungovat. Ale pokud nás ovládá, neuvědomujeme si ho a neumíme ho regulovat, může se stát jednou z našich bariér a stát nám v cestě. Takzvaně necháváme to perfektní stát v cestě dobrému, což je jeden z principů, které lidem učíme – aby nenechávali perfektní stát v cestě dobrému.
Prozradíte nám něco o svém období v armádě? Jaký byl vojenský výcvik a proč jste se rozhodl odejít?
Armáda mi dala spoustu věcí. Jednou z nich byl samozřejmě i výcvik, při kterém jsem si několikrát sáhl na své fyzické dno, o kterém jsem si myslel, že už jsem ho dávno našel – a ono ne. Potkal jsem tam i spoustu zajímavých lidí. Hlavně jsem si ale vyzkoušel něco dalšího, co v životě dělat nechci, a to považuji za velice cenné. Rozhodl jsem se skončit právě proto, že jsem si nedokázal představit, že bych takhle pokračoval dalších pět, 10 let, nebo třeba do konce života. Jednoduše, nebyla to ta moje mise. Potřeboval jsem víc svobody a dělat něco, co má pro mě větší přesah. A tak jsem odjel žít do Manchesteru.
V roce 2021 jste se dostal do finále soutěže Muž roku. Jak tuto zkušenost vnímáte s odstupem času?
Soutěž v mém roce byla za mě tak trochu bizárek. Je to něco, co jsem chtěl vyzkoušet. Byla to svým způsobem i zábava. Potkal jsem tam jednoho kamaráda, Jirku Perota, kterého mám do dneška. Jinak to za mě byla spíš taková zkušenost, kterou je fajn mít jako každou jinou, ale nebylo to pro mě asi nic úplně speciálního.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: „NEVYHRÁVÁ SE JEN SVALY, ALE I HLAVOU, NELITUJI, ŽE JSEM BYLA SAMA SEBOU,” ŘÍKÁ O SVÉ ÚČASTI V SURVIVORU SAMANTHA PRACHAŘOVÁ
Spolu se Šimonem Bellovičem moderujete podcast Dva kouči na gauči. Jaká témata v něm rozebíráte a která epizoda patří mezi vaše nejoblíbenější?
Pořad Dva kouči na gauči se Šimonem Bělovičem je taková naše srdcovka. Je to místo, kde se snažíme jít opravdu na dřeň, za všechny masky, konvence a pravidla toho, o čem by se mělo a nemělo mluvit. Snažíme se nejenom předávat to nejcennější z naší praxe, aby si to lidé mohli vzít a použít ve svém životě, když budou chtít. Není to jenom o koučování. Je to o tom podívat se na naše životy, na naše hosty, a umět transparentně, ale hlavně s humorem a nadhledem, říct, co je vlastně ta naše aktuální těžkost. Třeba jak udržujeme naše vztahy, zdraví, balanc, jak regulujeme stres, jak organizujeme čas, jaké máme rutiny. Baví nás prostě jít za hranici, za kterou spousta lidí není ochotná jít, a ukazovat tu úplně nejvíc surovou realitu.
Jste velmi všestranný – věnoval jste se street dance, baví vás divadlo, herectví i hudba. Povíte nám více o vašich zálibách? Pomohla vám některá z nich při účasti v Survivoru?
Kdyby měl den 36 hodin, asi bych ho naplnil stejně, jak ho mám naplněný při těch 24 hodinách. Já prostě miluju pohyb, seberealizaci, potkávání nových lidí, a hlavně učení se novým věcem. Často mi to samozřejmě stojí v cestě za nějakým odpočinkem a klidem.
Herectví, hudba, divadlo, tanec, to je na druhou stranu všechno, čeho se prostě nehodlám vzdát. Jeden z důvodů, proč jsem v byznysu a proč se snažím vybudovat firmu, je, že mi to dává nějakou míru svobody a tu svobodu pak můžu využít k tomu, abych věnoval čas věcem, které nechci, aby mě nutně živily, jako třeba tanec nebo herectví, ale které v životě prostě chci mít.
V Survivoru mi určitě pomohla nějaká moje historie s tancem, žonglováním a podobnými záležitostmi. Minimálně při soubojích, které byly právě na tomhle založené. A samozřejmě nějaké vytrvalostní věci – tam se možná propsala ta armáda.
Zdroj: Autorský rozhovor
$content$