„V realitě se člověk za anonymní profil neschová,“ říká Tereza Kráčmarová
Schopnost orientovat se v online světě, zpracovávat informace a rozpoznávat dezinformace je čím dál větším tématem dnešní společnosti. Tereza Kráčmarová si toho je vědoma. Pro zabývání se problematikou mediální výchovy si zvolila v rámci svého studia ideální obory, pracovala pro iROZHLAS a aktuálně je součástí spolku Fakescape. Mohli jsme si s Terez popovídat o něčem jiném, než je mediální výchova a sociální sítě? Nemohli. Co všechno nám prozradila a co všechno byste měli vědět?
Mediální výchova, to je oč tu běží a čemu se ty věnuješ asi nejvíc. Pojďme začít právě jí – proč je podle tebe mediální výchova důležitá?
Každý z nás nějakým způsobem přijímá informace. Někdo spíše z televize, mladší generace zejména ze sociálních sítí. Podle mě je důležité, aby lidé uměli s informacemi pracovat, dokázali poznat nepravdivé zprávy a pochopili, jak vůbec vypadá práce novinářů. Sociální sítě jsou plné nesmyslů a už jenom to, že je dokážeme rozeznat a nešíříme je dál, dělá jejich tvůrcům čáru přes rozpočet.
Vystudovala jsi žurnalistiku a politologii, takže máš pro mediální výchovu skvělý základ. Co ti tvé studium dalo? Dokážeš to nějak shrnout?
Úplně nejvíc asi kontakty, zejména co se týče žurnalistiky. A pak i různé příležitosti v podobě stáží a zahraničních výjezdů. Na brněnské žurnalistice je super, že si vyzkoušíte tříměsíční stáž v médiích, která vám vlastně i ukáže, zdali je to vůbec práce pro vás.
Studium politologie mi pak rozšířilo obzory, pomohlo mi lépe pochopit politiku, a hlavně jsem se díky němu začala více zajímat o Polsko, polskou politiku a stav demokracie tam a jela jsem i následně na Erasmus do Varšavy. Vzhledem k tomu, že mě do budoucna stále láká novinařina, je podle mě kombinace s politologií super.
Dělala jsi externistku v iROZHLASU – co bylo náplní tvé práce?
Občas jsem měla na starost denní servis, takže takové ty zásadní zprávy dne nahodit do systému. Taky jsem si vyzkoušela různé typy článků, psala jsem třeba i trochu netradiční formu zápisníku jako dobrovolnice na jižní Moravě po tornádu. Pomáhala jsem i s online reportážemi, třeba ke koronaviru nebo k volbám v USA.
Aktuálně předsedáš spolku/startupu, který učí pracovat s informacemi pomocí her na školách, čímž se krásně dostáváme zpět k tématu mediální výchovy. Co a jak konkrétně děláte?
Vytvořili jsme workshopy inspirované únikovými hrami, které se dají odehrát ve školních třídách. V nich pomocí příběhů studenti získávají kompetence jako je ověřování výroků, práce s textem nebo s fotografiemi. Také nám zrovna teď běží Hithit na novou karetní hru Nekrm Kachnu!, kterou jsme vytvořili pro širokou veřejnost.
Učit mediální výchově odmala je v dnešní době nepochybně nesmírně důležité. Co ale ty starší generace, pracujete nějak také s nimi?
Právě karetní hra je první krok. Líbí se nám myšlenka mezigeneračního dialogu a toho, že si hru třeba zahrají vnoučata a prarodiče. Zároveň nyní chystáme novou spolupráci, ale zatím je vše ještě v plenkách.
Dnešní děti v podstatě vyrůstají s online světem – mají díky tomu nějaké výhody oproti generacím, které vyrostly v úplně jiné době? Orientují se díky tomu snadněji, nebo je tomu právě naopak?
Výhoda může být třeba v tom, že mnohem dříve dokáží s technologiemi pracovat. Je podle mě ale důležité, aby o používání těchto technologií otevřeně mluvily třeba s rodiči. Jinak na ně čeká spoustu nástrah, a to nejenom “predátoři”, ale obecně i třeba taková ztráta soukromí.
Oproti starším generacím určitě méně sdílejí třeba řetězové maily. Všimla jsem si ale, že pro změnu u této generace na TikToku letí třeba různá videa s konspiračními teoriemi. Takže má vlastně každá generace něco “svého”.
Existují nějaké obecné rady a tipy, jak se alespoň základně orientovat v záplavě informací, které se na nás každý den hrnou, rozlišovat, čemu věřit a čemu ne, a tvořit si vlastní názor?
Kritické myšlení. Když vidíme nějakou zprávu, která se nám nezdá, je dobré si ji ověřit, a ne jí automaticky věřit. Nelze to samozřejmě dělat u každé zprávy, ale jakmile nám něco nehraje, je dobré pátrat třeba po zdroji informace nebo po datech, na která se článek odvolává.
Univerzální návod bohužel neexistuje. To říkáme i na školách. Nemůžeme studentům říct, že je něco zaručeně pravda a něco ne, u každé podezřelé informace je potřeba si to zhodnotit a ověřit.
Co ale člověka na první pohled může varovat, je odkazování na neexistující zdroje, emotivní zabarvení, přehnaná interpunkce (!!!!!), výzvy ke sdílení a využití nerelevantních, nebo dokonce neexistujících expertů.
Nutno zmínit, že se stále vzděláváš – studuješ hned dva magisterské programy, a to volební studia a politický marketing a také informační studia a knihovnictví se zaměřením na technologie a vzdělávání. Co plánuješ po dokončení studia?
Chtěla bych se dále pohybovat v oblasti vzdělávání a médií, ve spolku Fakescape vidím budoucnost a chci dál dělat něco, co mi takto dává smysl. Akademicky bych se pak na doktorátu chtěla věnovat tématu, které jde trochu mimo. Zajímám se o Polsko, česko–polské vztahy a migraci z pohraničí do velkých měst. Takže někde v této oblasti bych chtěla dál bádat a využít třeba i zkušenosti s používáním moderních technologií.
Na svém instagramovém profilu tě baví otevírat různá témata a diskutovat se svými sledujícími. Co takhle řešíš nejradši?
Baví mě řešit témata, na která není často jedna správná odpověď – takže třeba kvóty v politice. Se sledujícími jsme ale řešili třeba i catcalling anebo letadla. Líbí se mi, že pomocí různých anket na tato témata vlastně můžu vidět, jaký je v mé sociální bublině na něco názor. A pak mě baví dál diskutovat s lidmi, se kterými třeba nemám stejný názor.
Máš pocit, že je pro lidi snadnější sdělovat své postoje a názory online než z očí do očí?
Určitě. V realitě se člověk za anonymní profil neschová.
Má podle tebe naše moderní společnost tendence k mnohdy až přílišné korektnosti? Co ty a kontroverzní nebo nepopulární názory a postoje?
Nevím, jestli přílišné. Spíš to vnímám tak, že se ve společnosti začínají otevírat témata, o kterých možná někoho ani nenapadlo, že by pro jiné mohla být citlivá. Asi to teď bude dlouho o hledání nějakého balancu. Co ale ještě může být vtipné a co už je přes čáru, stejně nakonec posoudí každý sám za sebe.
A k nepopulárním a kontroverzním názorům – snažím se zejména poslední dobou tvořit si své postoje tak, že třeba k jednomu tématu čtu jak články levicových, tak pravicových autorů. A dost často se pak svým názorem na věc umístím někde mezi.
Jaký bude, čistě dle tvého názoru, vývoj mediální gramotnosti naší společnosti?
Já doufám, že se posuneme. V mezinárodních žebříčcích končíme někde napůl cesty, ideály jako je Finsko nebo Estonsko jsou zatím v nedohlednu. Věřím ale, že i díky stále rostoucímu důrazu na mediální výchovu na školách se postupně posuneme kupředu.
