Bývalá novinářka Klára Antonova Fischleinová své poslání našla v pomoci ženám ohledně těhotenství a stala se certifikovanou koučkou. Ať už se jedná o dlouhé snahy o miminko, chronické ženské problémy, nebo potraty. Ve své praxi kombinuje několik seberozvojových směrů, které mají společné jedno: ponoření se do příběhu dané ženy. Co by tedy měly ženy, kterým se nedaří otěhotnět, dělat? Měla by se žena krátce po potratu znovu o dítě pokoušet? A existuje i ideální průběh těhotenství?
Ve své praxi kombinujete koučovací, mindfulness a uvolňující antistresové techniky. Jaký je mezi jednotlivými technikami rozdíl?
Koučování dává sezení rámec. Jako koučka vytvářím pro klientky bezpečný prostor pro sdílení bez souzení a hodnocení. Základem je důkladný rozhovor, kterým s klientkou zmapujeme její situaci. Já blíže poznám její příběh a jí se otevírá příležitost hlubší (sebe)reflexe.
V problematice neplodnosti, kterou se v praxi zabývám nejvíce, by ale koučování většině žen nestačilo. Potřebují získat know-how, jak se více uvolnit, jak zvládat stresující chvíle nebo období, jak se komunikačně vypořádat s různými situacemi… Proto využívám také mindfulness, tedy techniky zpomalení a všímavosti, ale i portfolio zmíněných antistresových technik, což je nekonečná řada kombinací vizualizací, dechových a vícesmyslových technik, afirmací apod.
Učím ženy, jak na stres reagovat v akutní fázi, ale i jak mu předcházet. Sestavuji tedy s každou klientkou na míru její vlastní plán. Důležité pro mě je, aby ženě tyto techniky nezabraly příliš času, byly pro ni snadné a dávaly jí smysl v jejím vlastním kontextu. Jedině tak je zařadí do každodenního života a uvidí výsledky.
Vaše praxe znamená také neustálé vzdělávání. Účastníte se i zahraničních kurzů?
Je to tak, průběžné vzdělání by v této profesi mělo být samozřejmostí. Mě naštěstí i tahle část práce ohromně baví, takže to nevnímám jako povinnost. Aktuálně jsem zapsaná na čekací listinu kurzu se zahraničními mentory, ale zatím není jisté, kdy a jestli se bude realizovat. Doposud jsem se účastnila kurzů a výcviků v České republice.
Existuje nějaká společná proměnná, na kterou by se měly ženy zaměřit, pokud se jim opakovaně nedaří otěhotnět?
Když řeknu ten nejobecnější faktor, tak je to určitě stres. Jenže… Co to vlastně je? Z čeho přesně vzniká? Jak se u mě konkrétně projevuje? Jak ho vnímám psychicky a jak na těle? To je to klíčové, na co si každá z těchto žen potřebuje přijít a v čem již zmíněný důkladný rozhovor pomáhá. Nejde řešit problém, který neznám. Obecné pojmenování nestačí. Moje úloha je pomoci ženě její bolavá místa odhalit a následně je ošetřit.
Na svém Instagramu jste mluvila také o myo-inositolu. Je vhodný pro všechny ženy? Na co si v případě jeho používání dávat pozor?
Na Instagramu sdílím ohledně zdravého životního stylu a suplementace jen základní osvětu, protože i kondice našeho těla se následně propisuje do psychického rozpoložení. Bohužel v ordinacích gynekologů či reprodukčních klinik ženy k výživě a suplementaci nedostávají takřka žádné praktické informace. Snažím se tedy jen o to, aby u mě získaly inspiraci, o čem si zjistit více u specialistů.
Jsem zastáncem testování případných deficitů krevními testy ve spolupráci s kvalifikovaným odborníkem. Je důležité, aby vyhodnotil souvislosti a sestavil individuální protokol. Já takovým specialistou nejsem, proto si netroufám vyjadřovat se blíže k myo-inositolu. Snad jen zmíním, že v souvislosti s plodností patří k nejčastěji doporučovaným suplementům a nachází se v řadě produktů pro podporu zdravého menstruačního cyklu.
Co znamená slovní spojení „komplikovaný potrat“? Není každý potrat komplikovaný?
Každý potrat je všestranně bolestivý – fyzicky i psychicky. Zároveň ale mnoho potratů proběhne, ať už přirozeně, nebo za pomoci lékařů, bez komplikací. Jiné potraty probíhají dramaticky a zdlouhavě. Takové pak pro odlišení v komunikaci označuji za komplikované.
Je dobrým rozhodnutím, aby se žena krátce po potratu pokusila znovu otěhotnět?
Záleží na více faktorech. Nelze říct, že když žena otěhotní krátce po ztrátě miminka, tak udělala chybu a další těhotenství je ohroženo. Kromě doporučení lékařů vždy zmiňuji, že se nemusíme spoléhat na jeden názor, ale můžeme svůj stav konzultovat s několika lékaři – je podstatné, v jaké fázi těhotenství potrat proběhl a jak se daná žena fyzicky a psychicky cítí.
Je důležité si upřímně přiznat, zda se skutečně na další těhotenství cítím, protože nejde jen o to rychle otěhotnět, ale zvládnout případně i několik dalších měsíců v doslova jiném stavu, kdy kolísají hormony, nálady, objevují se různé strachy, fyzicky jsme na tom všelijak…
Může se po potratu v řádu například několik měsíců objevit něco jako posttraumatický syndrom? A lze tomu nějak předejít?
Může. Nechci zobecňovat, ale pozoruji, že větší sklony k chronickým úzkostem, panickým atakám, nočním můrám, nespavosti a podobně mívají ženy po pozdních těhotenských ztrátách nebo po těch s komplikovaným průběhem, kdy zažily například necitlivé jednání v nemocnici, strach o svůj život, silné krvácení, obavu z narkózy… Kritických situací slýchám mnoho.
Některé mé klientky kombinují spolupráci se mnou s návštěvami psychoterapie nebo psychiatrie a dočasným užíváním antidepresiv. Jakmile si do běžných dní a do kritických situací vloží některé z antistresových „rituálků“, naučí se postupně své emoce ustát s větším klidem. Ale chce to čas a vytrvalost. Někdy tedy i dočasná kombinace s medikací může pomoci překlenout nejtěžší období. Zároveň samotná antidepresiva nic neřeší a je důležité na psychice pracovat.
K otázce, zda tomu lze předejít… Myslím, že u mnoha žen ano. Obrovskou roli hrají první dny a týdny po ztrátě. Když žena dostane empatickou podporu od rodiny a přátel, což není bohužel taková samozřejmost, jak bychom si mysleli, a pokud si dovolí zpomalit, odpočinout si, srovnat si myšlenky, truchlit, mluvit o tom, co prožívá… Pak se velká část stresu vyventiluje, tedy neuloží v těle a nevytvoří podhoubí pro vznik pozdějších potíží.
Jenže reakce u mnohých z nás, které jsme potratily, byla spíše opačná. Rychle jsme se snažily opět zapojit do běžného života a fungovat, protože nám nikdo neřekl, že máme nárok se na chvíli zavřít před celým světem.
Jak je to u interrupcí?
Ženy po interrupcích, tedy po dobrovolných potratech, se na mě neobracejí. Sem tam některá z klientek zmíní, že ji kdysi podstoupila, ale jsou to jen výjimky. S čím se setkávám častěji, je přerušení těhotenství kvůli závažným vývojovým či genetickým vadám miminka. Naučit se s tím žít se dá, ale proces smíření může být a bývá složitější, než když potrat přijde samovolně. Tíha takového rozhodnutí je obrovská a nepřenositelná.
Nejedna žena se sama sebe ptala, jestli není rozbitá, když nemůže počít. Jak takovým pocitům předejít nebo s nimi následně bojovat?
Toto vnímám mimo jiné jako zafixování pozornosti na negativní podněty. Hodně o tom mluvím i ve svých podcastech – ženy jsou při řešení neplodnosti vystavené bezpočtu kontrol, kde se hledá potíž v jejich těle, samy sebe hodnotí filtrem příběhů ostatních v okolí, na sítích nebo v různých skupinkách… Ostatním to jde a mně ne.
Ženy také často přebírají absolutní odpovědnost za to, že miminko nepřichází. Přitom na vznik nového života jsou potřeba dva a vliv muže je stejně podstatný. Nestačí jen výsledky spermiogramu. Roli hraje i mužská psychika a případné psychosomatické faktory. Myslím a doufám, že o tomto se v následujících letech začne čím dál více mluvit a že to už nebudou jen ženy, které se na sobě kvůli snaze otěhotnět celostně pracují.
Myslíte si, že téma potratů je i dnes stále tabu?
Je i není. Za poslední roky se o něm na sociálních sítích i v médiích mluví čím dál víc. Což je dobře! V mnoha rodinách to ale stále tabu je. Asi hlavně proto, že neumíme zvládat rozbouřené emoce druhých. Nevíme, jak citlivě reagovat.
Když tedy ženy v kruhu blízkých pláčou a truchlí, setkají se mnohdy se zlehčováním své ztráty jako: „To se stává každý druhý.” nebo „Budeš mít další.“ Nebo moralizováním typu: „Buď ráda, že se to stalo teď, a ne později.“ a „Lepší potrat, než aby se dítě narodilo s nějakou vadou.“
To je velmi zraňující a žena se tím propadá ještě hlouběji do bolesti a stresu. Zde bychom se oslím můstkem mohli vrátit ke stresovým poruchám, které se rozvinou někdy třeba i proto, že žena zůstala na svoji bolest sama.
Existuje něco jako je ideální těhotenství, kdy nastávající maminka opravdu jen kvete? Lze hladký průběh těhotenství něčím podpořit?
Určitě existuje, ale s množstvím kontrol, které žena během těhotenství absolvuje, je vysoká pravděpodobnost, že nastanou stresující situace nebo se dostaví nervozita. Univerzální tipy bohužel nemám – snad jen, aby se nastávající maminky soustředily hlavně na sebe a miminko, nevyhledávaly si příliš příběhů jiných žen, protože by je to mohlo psychicky rozladit. Aby naslouchaly limitům svého měnícího se těla. Není kam spěchat a není důvod komukoliv dokazovat, že i jako těhotné zvládneme první poslední. I když nezvládnete – já byla ten případ – nevadí. Tvoříte nového člověka.
Na svých webových stránkách máte k dispozici online kurzy a webináře. Plánujete do budoucna nějaké další?
Rozhodně. Mám v hlavě tolik nápadů, že je vlastně nestíhám realizovat. Je to moje lekce trpělivosti. Vidím hromadu důležitých témat, která chci ženám předat, aby obdobím snahy o miminko procházely snáz.
Nicméně zmíním alespoň aktuální novinku, kterou je webinář pro ženy i muže – můj první počin směrem k mužskému publiku. Zaměřila jsem ho na partnerskou komunikaci při řešení (ne)plodnosti. Předávám v něm konkrétní kroky, jak spolu komunikovat efektivně, lépe si rozumět a podpořit se přesně v tom, co který z nás potřebuje. Ani pro muže období neplodnosti není snadné a potýkají se v něm s novými náročnými emocemi.
Mohou se tedy vašich konzultací zúčastnit i páry?
Párová sezení v nabídce nemám. Necítím se zatím dostatečně kompetentní na to, abych systematicky dlouhodobě pracovala s párem. Možná v budoucnu…
Občas se ale stane, že mě některá z klientek poprosí, zda by se sezení mohl zúčastnit i partner, protože o to projevil zájem. Tomu se nebráním. Jsem schopná páru poskytnout jakousi první pomoc, co se týče vzájemné komunikace témat spojených s neplodností. Zda to postačí, nebo se pak rozhodnou pokračovat na párovou terapii ke kolegům, kteří se jí věnují, už nechávám na jejich uvážení.
Máte za sebou také řadu spoluprací. Jak se vám daří skloubit vše s osobním a rodinným životem?
Někdy snadno, jindy je to trochu oříšek. Kdyby vždy vše běželo podle plánu, bylo by to jednodušší, ale tak život nefunguje, takže musím každou chvíli reagovat na pracovní nebo osobní proměnné. Jsem ale člověk, který rád ulehá večer do postele s dobrým pocitem a vděčností za naplno prožitý den, takže to je mým hnacím motorem.
Zdroj: Autorský rozhovor
$content$