Adéla Bačová je produktová designérka a designérka interiérů, která se vždy snaží pečlivě vcítit do každého klienta. Sama o sobě říká, že je nakloněna k minimalismu, ale přesto miluje barvy, které se snaží citlivě vnášet do svého umění už od útlého věku. Jak vnímá držitelka ceny Red Dot Award současnou designérskou scénu? A proč dává přednost spíše čistým liniím?
Věnujete se raději navrhování produktů, nebo domovů a obytných prostor?
Určitě mě baví obojí, v ateliéru mám běžně rozpracovaných několik projektů, mezi kterými volně proplouvám. Neumím si představit, že bych pracovala jen v jednom směru, byl by to pro mě zabiják kreativity. Na interiéru mě baví větší měřítko a spolupráce s koncovými klienty, u vývoje nového produktů zase řešení každého detailu a návaznost na průmyslovou výrobu. Interiéry často vybavujeme i produkty navrženými na míru nebo z našich kolekcí váz Blocks či zrcadel. Vše se tedy prolíná.
Když už mluvíme o interiérovém designu, který styl je vám nejbližší? Preferujete spíše maximalismus, nebo minimalismus?
Myslím, že jednoznačná odpověď neexistuje. Designér by měl podle mě naslouchat klientovi a já se snažím vždy nacítit jejich preference, které pretvořím do interiéru – někdy jsem tím pádem minimalista a jindy maximalista.
Pokud se bavíme o mně osobně, tak já jsem trošku více nakloněná k minimalismu, miluji však barevné akcenty a detaily. Myslím, že i díky tomu někteří klienti ke mně přicházejí, právě barvy je často v mých interiérech baví. Obecně by se měl člověk obklopovat věcmi, které má rád. To také často řešíme s klienty, na počátku spolupráce je to taková malá sonda.
Prozradíte nám, jak jste se vlastně dostala k designu? Je třeba mít nějaké speciální vzdělání?
K designu nebo spíše k výtvarnu mě směřoval táta, který pozoroval už v dětství, že ráda tvořím. Proto jsem studovala na SUPŠ v Uherském Hradišti a poté na FMK UTB ve Zlíně, v obou případech průmyslový design. Z toho důvodu mě to táhne k průmyslovému designu a navrhování produktů, postupně jsem se však dostala i k interiérům a malé architektuře.
Myslím si, že studium je důležité – člověk získá správné podhoubí, vědomosti v technologiích, dějinách výtvarného umění, které tvoří jakýsi základ pro design. Je potřeba být v tomto zodpovědný, protože klienti se spoléhají na kvalitu vaší práce.
Když se člověk podívá na vaši práci, vidí čisté linie a smysl pro detail. Řídíte se nějakou filozofií?
Snažím se přistupovat ke každému projektu velmi racionálně. Je to zřejmě proto, že vždy komunikuji přímo s výrobou. To je trošku jiný svět, ve kterém je potřeba dodržovat určitá pravidla a výrobní možnosti firmy. V každém projektu se však snažím najít nějaký příběh. To jsou často ty zmiňované detaily nebo signifikantní prvky, které z daného projektu udělají něco výjimečného. Čisté linie jsou mi blízké, jednoduché věci mi dodávají jakýsi klid. Ve volné tvorbě však ráda i experimentuji.
Hledáte inspiraci i u dalších architektů a designérů? Kteří z nich patří mezi vaše oblíbence?
Určitě. Je potřeba, aby byl člověk v obraze a věděl, co se děje v oboru jak u nás, tak v zahraničí. Mám ráda bratry Boroullecovi, zvláště obrazy od Ronana a styl, jakým volně přechází mezi uměním a produktovým designem. V interiérech zmíním Masquespacio Studio nebo slovenské Grau Architects, z historie pak všestranného tvůrce Le Corbusiera.
Už od dob starověku byla architektura, design a umění všeobecně spíše výsadou mužů. Myslíte si, že se tento nepoměr začíná v dnešní době konečně vyrovnávat?
Určitě se tento nepoměr vyrovnává a z toho mám velkou radost! V architektuře asi stále převládají muži, já sama jednou za čas na kontrolních dnech řemeslníky překvapím. Jednoduše tam čekají mužskou postavu, pokud mám náhodou nějaký doprovod, tak většinou technické věci vysvětlují chlapovi, i když ten o stavebnictví nemusí vědět absolutně nic. Někdy je to úsměvné a jindy frustrující. Jsem ale ráda, že se tyto rozdíly postupně stírají.
Tato otázka mi připomněla ještě další designérky, které mě inspirují – Sabine Marcelis nebo česká Lucie Koldová. Obecně je naše práce o kreativitě, ale také o týmu lidí, který máte kolem sebe a který je nutné správně koordinovat a motivovat. Ženy také mají často lepší cit pro jednání s lidmi.
Jste také spoluzakladatelkou společnosti What a Hut. Čím vším se v rámci ní zabýváte?
Navrhujeme a realizujeme sauny, chaty a další dřevěné objekty spojené s rekreací a trávením volného času. Je to takový můj únik k přírodě a trochu i do dětství. Mám zde na starosti architekturu a design typizovaných objektů, které máme v portfoliu, ale i projektů na míru. Zasahuji také do vývoje našich produktů, pod tím si můžete představit sauny, nebo naše multifunkční Budky – pracovny, kanceláře či meditační místnosti. Možná i z tohoto popisu je jasné, že se ve What a Hut ubíráme hlavně k projektům, které nás baví a mají přesah. Například sauny jsme navrhli proto, abychom si postavili vlastní saunu v trnkovém sadu. A lidem se to líbí, z čehož máme obrovskou radost.
Příroda, design a kvalitní materiály jsou jakousi svatou trojicí What a Hut. Mohla byste prozradit, co si lze představit pod pojmem „kvalitní materiál“?
Hned na začátku jsme se zamilovali do technologie CLT. Jsou to masivní dřevěné panely, které nejsou na globálním trhu krátce, ale v Česku se stavby z nich začaly objevovat jen pár let dozadu. Tuto technologii používáme na chaty i na sauny – je to moderní způsob výstavby, který je částečně prefabrikovaný. Na stavbu totiž přijdou panely s konkrétními a finálními otvory, zářezy pro vedení elektřiny nebo třeba detaily, do kterých zapustíte zábradlí. Díky tomu vzniká na stavbě minimum kolizí a celá výstavba je rychlejší. Sauny a budky nejraději skládáme přímo na dílně, což nám umožní 100% kontrolovat kvalitu. Na menší objekty bereme dřevo od českého výrobce CLT panelů a na chaty spolupracujeme zase s rakouskou i českou firmou. Dřevo používají lokální a je kvalitně zpracováno. Naše produkty jsou pro klienty, kteří preferují kvalitu nad kvantitou, no a promyšlený design je samozřejmostí.
Pracujete i s upcyklovanými materiály?
Ano. Například u saun, vyráběných z masivní smrkové biodesky, využíváme zbytkový materiál. Odřezky ze stěnových panelů používáme na výrobu saunových lavic nebo k výrobě stolu, pokud budka neslouží pouze jako sauna, ale jako pracovna. Tento materiál také využíváme k výrobě nábytku na míru, třeba i v jiných projektech. Do kanceláře jsme si také ze zbytků vyrobili masivní dřevěný stůl. Ale ne ve všech projektech je možné použít recyklované materiály, i když by si to člověk přál.
Udržitelnost a recyklace je takřka hnacím motorem všech lidí, kterým záleží na budoucnosti planety. Jak vy sama vnímáte tyto pojmy? A jak se promítají do vaší práce?
Při tvorbě je důležité na tato témata myslet. Pro spoustu designérů je alfa omega navrhovat věci tak, aby vzniklo co nejméně odpadu. Samozřejmě to ale nestačí, protože ne o všem může designér ve výrobním procesu jakéhokoliv výrobku sám rozhodovat. Každý z nás může trošku přispět, pokud bude žít zodpovědně, udržitelně a nebude hromadit nepotřebné věci. Špatné je, když se u některých firem slovo udržitelnost stává pouhým marketingovým nástrojem. Věřím však, že v budoucnu to bude lepší nebo spíše nevyhnutelné, aby i velké firmy tyto principy dodržovaly.
Jak vlastně probíhá typický den interiérové designérky?
Typický den asi nemám, nerada spadám do stereotypu. Ráno to chce dobrou kávu – to je základ. Když se mi poštěstí být celý den v kanceláři, skicovat a poslouchat oblíbenou hudbu, tak to mám nejradši. Většinou mám ale den namíchaný ze schůzek s klienty nebo kolegy, ježdění na stavby na kontrolní dny a do výroby různých firem. Někde mezi tím je navrhování, což jsou dlouhé hodiny u počítače. Po práci jezdím na kole, je pro mě důležité si pročistit hlavu.
Vzpomínáte si na svůj úplně první projekt?
Na první projekt ve smyslu zakázky pro klienta si nevzpomínám. Ale pamatuji si, že jako malá jsem navrhovala a vyráběla různé modely z dřevěných špejlí, například rozhledny, lodě i auta. To mě hodně bavilo.
A který projekt byl pro vás nejobtížnější?
Nejobtížnější projekt byla pravděpodobně řada modulů Fashion Line pro KOMU. Je to z toho důvodu, že se jedná o velmi komplexní projekt v mnoha variantách, který ale ctí přísná pravidla sériové výroby a modularity. Je to taková skládačka, jednotlivé díly musí do sebe zapadat a dobře vypadat. U Fashion Line jsem navrhovala kompletní exteriér i interiér, ale také hodně vstupovala do technických detailů s konstruktéry.
Navrhujete produkty i pro zahraniční klientelu?
Primárně navrhuji pro české klienty a Slovensko. To se ale nepočítá, to jsou „bratia”. (smích)
Před pár lety jste získala Red Dot Award. O jakou cenu se jedná a za co jste ji dostala?
Ocenění Red Dot je, dá se říct, takový designérský Oscar, nejprestižnější ocenění v oblasti designu. V roce 2021 jsem ho získala za produktový design nové prefabrikované řady modulů Fashion Line. Jedná se o velkou modulární stavebnici, o které jsme mluvili, na které jsem pracovala s firmou KOMA Modular několik let.
Zajímavostí je, že jsem tuto cenu získala zcela zdarma a ani KOMA nemusela platit licence za její použití. To, že získáte ocenění totiž nestačí, za samotné licence a použití loga pak platíte nemalé peníze. Bylo to díky tomu, že jsem spadala do kategorie čtyř let po škole, která je označována jako „mladý designér”. Fashion Line byla jedním z 50 projektů na celém světě, která se umístila v této kategorii.
Co musí umělec udělat pro to, aby toto ocenění získal?
Navrhnout a realizovat dobrý projekt a pak ho přihlásit. Vlastně je to jednoduché. Soutěž je vyhlašovaná každý rok a registrační poplatek není vysoký. Bohužel tak snadné už není, aby vás vybrali, protože každoročně se přihlašují tisíce designérů z celého světa. Navíc, pokud vás ocení jako vítěze, musíte zaplatit poplatek kolem 100 000 Kč, abyste mohli ocenění Red Dot používat. Pro organizátory je to pochopitelně dobrý business. Nicméně designér pak získá určitý mediální prostor, který ho může posunout zase o kousek dál.
Může se podle vás designem živit i člověk, který nemá požadované vzdělání? A co byste poradila začátečníkům na scéně produktového designu?
Vím, že v oblasti interiérového designu pracuje hodně lidí, kteří nemají patřičné vzdělání, takže to určitě jde. Podle mého názoru je to ale možné pouze po určitou úroveň a je na každém, zda mu taková úroveň vyhovuje, nebo nikoliv. Jsem toho názoru, že je určitě lepší vzdělání v oboru mít a u produktového designu si to bez vzdělání ani nedovedu představit.
Začínajícím bych poradila, aby byli trpěliví, zdravě sebevědomí a aby nečekali, než je někdo objeví. Je důležité být aktivní, aby se věci hýbaly.
$content$