„Toužimačka” Iva Mikulová se společně se svým partnerem Jiříkem stala miláčkem diváků reality show Asia Express. Dva „obyčejní” lidé se s každou výzvou poprali se ctí a energií a jejich vypadnutí zarmoutilo nejen členy ostatních týmů. Jak Iva vzpomíná na natáčení? Jaké přání jí Jiřík splnil poté, co byli vyřazeni? A proč se jí po návratu domů o soutěži stále zdají sny?
V Asia Express jste společně s Jirkou vytvořili pár, kterému diváci fandili, původně jste ale měla do této reality show jít s kamarádkou. Jste ráda, že váš partner nakonec „zaskočil“ a asijské dobrodružství jste zažili společně?
Ano, o soutěži jako takové mi řekla kamarádka a měla jsem tam původně jít s ní. Bohužel ale z rodinných důvodů nemohla.
Já v herním módu jsem telefonovala nejprve bratrovi Kubovi, který mi účast potvrdil a poté ji za pár hodin na cestě do Prahy odmítl. Oslovila jsem proto druhého bratra Toma, ale ten odmítl ze zdravotních důvodů. Večer jsem pak telefonovala ještě našemu společnému kamarádovi a ten mi řekl, že jsem se asi zbláznila. A až pak, sypu si popel na hlavu všude, kde se mě na to ptají, jsem oslovila Jiříka.
Jsem moc ráda, že mě Jiřík neposlal k šípku. (smích) Bylo to to nejlepší, co mohlo být. Zažijete totiž neskutečné dobrodružství s člověkem, který je vám nejbližší.
Zjistila jste o sobě během natáčení něco, co vás samotnou překvapilo?
Před soutěží jsem „věděla“, že nikdy do pusy nevezmu žádné pochutiny, tedy červy, pavouky, larvy a podobě. A vidíte, jen díky adrenalinu a tomu, že nechcete vypadnout, sníte tarantuli i mravence. A je to o hlavě. Najednou jíte něco, čeho se bojíte.
Pokud byste měla vyzdvihnout pouze jeden zážitek z Asia Express, který si budete pamatovat skutečně do konce života, který by to byl?
První noc v chrámu. Žijí tam malí chlapci, tipuji od pěti do osmnácti let, kteří do chrámu přicházejí ve většině případů z toho důvodu, že jejich vlastní rodina nemá dostatek financí na jejich obživu. V chrámu mají zajištěné teplo, stravu, a hlavně vzdělání. Žijí na naše poměry velice skromně, váží si všeho.
Ráno, když jsme vstali, viděli jsme, jak starší mniši, tipuji od patnácti do dvaceti let, přicházejí do chrámu a každý z nich má košík s potravinami. Každé ráno totiž dostávají potraviny od lidí a z těchto potravin v daný den žijí. Přestože sami mají málo, obdrželi jsme od nich banány, mýdlo a dvě čínské polévky v pytlíku. Pro mě to byl jeden z nejemotivnějších zážitků.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: NA ČESKÉ OBRAZOVKY MÍŘÍ MEZINÁRODNĚ ÚSPĚŠNÝ FORMÁT, KTERÝ PROVĚŘÍ VZTAHY I ODOLNOST A NABÍDNE CESTOVATELSKÉ ZÁŽITKY
Co bylo těžší – fyzické vyčerpání, nebo to psychické?
Pro mě bylo jednoznačně těžší psychické vyčerpání.
Vyčerpávalo mě stopování, během kterého stojíte dvě až tři hodiny na silnici v Laosu a buď nic nejede, anebo když něco jede, tak už v autě je jiná soutěžní dvojice. V takovou chvíli víte, že se posouváte na nižší příčky, a to nikdy nechcete.
Psychicky náročné bylo i pojídání tarantule a mravenců. Já se všeho bojím, ale nechcete ještě domů, a tak to prostě do té pusy dáte.
Fyzicky jsem si já sáhla na dno jen jednou, a to při pádlování. Měla jsem za to, že při této disciplíně budeme možná mezi prvními třemi týmy, jenže ejhle. Mně to prostě nejelo. Ať jsem v pneumatice klečela nebo poté seděla, prostě mi to nešlo. Pádlovala jsem a nic. Jiřík jel ode mě přibližně 200 metrů, pak se i proti proudu vrátil, a já stála. Opravdu mě bolely ruce, brečela jsem vysílením i vzteky sama na sebe, že mi to pádlování nejde, a poprvé v soutěži jsem byla i sprostá. Naštěstí se to nedostalo do televize.
Bylo pro vás náročnější zvládat vlastní emoce, nebo ty Jiříkovy?
Nemyslím si, že jsem ve hře nějak zvládala své emoce. S Jiříkem nejsme herci, takže to, co je vidět v televizi, jsme my. Každý den jsem „Jiříkovala”, každý den jsem zvyšovala hlas a každý den jsem si fňukla – ať už z něčeho krásného, nebo z bezmoci, že nic nejede.
Můj hlas je trošku výše posazený, a tak se po soutěži dozvěděla, že střihači a zvukaři můj hlas tlumili. (smích) Chtěla bych se jich zeptat, proč mi dávali do portu nové a nové baterky, když bych to „ukřičela“ sama. (smích) Jiný problém byl ve zpovědnici, kde jsme dělali rozhovory na kameru. Na začátku soutěže nám připomínali, ať mluvíme v celých větách a pomalu, a na konci už říkali jen, že jedna, dvě věty stačí. (smích)
Překvapilo vás něco na Jiříkovi? Odhalila se například nějaká jeho stránka, o jejíž existenci jste neměla ponětí?
V soutěži mě na Jirkovi nic nepřekvapilo. Spíš před soutěží – že se mnou do toho šel. Moc mile mě překvapil! Opět si sypu popel na hlavu, že mě nenapadlo, že by chtěl do této soutěže jít. Jsem moc ráda, že jsem se mýlila.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: PO STOPÁCH REALITY SHOW ASIA EXPRESS: VYDEJTE SE DO ZEMĚ S PONUROU MINULOSTÍ, NADPOZEMSKY KRÁSNÝMI CHRÁMY A ZAJÍMAVOU KUCHYNÍ
Máte pocit, že vás účast v Asia Express nějak změnila?
Nemám pocit, že by mě účast v soutěži změnila. Možná je to spíš otázka na mé okolí, ale doufám, že kdokoliv, kdo mě zná, by odpověděl, že jsem se nezměnila, že je to pořád ta Iva, co byla před soutěží. „Plašan”, který chce vyhrávat a jehož hlas je slyšet i na dálku.
Jak moc se liší „televizní Iva“ od té skutečné?
Mám pocit, že se „herní Iva” od „skutečné Ivy” neliší. Možná právě jen v mluvení – že si ta v soutěži ve zpovědnicích dávala pozor na to, aby mluvila pomalu a neskákala z bodu A do bodu B.
Já v normálním životě a ve svém zaměstnání chci dělat věci správně, rychle a hned. Je to ale někdy těžké a pak se dostávám do situací, kdy mě rozbolí hlava jen z toho, že něco nemohu vyřešit teď, ale až zítra.
Po pracovní době, když jsem doma, si třeba sama sobě řeknu, že udělám něco na zahradě a pak se půjdu svižnou chůzí projít nebo si zaskáču přes švihadlo. Vždycky si přitom dám cíl, a když ho nesplním, jsem sama na sebe naštvaná. Nerada prohrávám a je jedno, jestli sama nad sebou, nebo nad někým jiným. Holky na tréninku v basketbalu by mohly vyprávět. (smích) Nebo Jirka a celá naše rodina. Když se sejdeme všichni doma a hrajeme jakoukoliv hru, tak prostě chci vyhrát a pak mi přijde, že se všichni proti mně spikli a je jim jedno, jak oni samotní dopadnou, hlavně abych já prohrála, protože o mně ví, že chci vyhrát. Když se jim to podaří, tak jsem zticha. A když jsem zticha, tak se ví, že zuřím. (smích)
Co ve vás doznívalo ještě dlouho po návratu domů?
Já bych chtěla uvést, že po našem vyřazení Jirka rozhodl, že pojedeme do Thajska. Chtěl mi splnit to, že se do této země podívám a uvidím slony. Jsem mu za toto rozhodnutí vděčná. Největší emoce tedy byly zde. Hlavně večer a v noci se mi ve vzpomínkách vracela celá hra, přemýšlela jsem, co jsem mohla nebo co jsme mohli udělat lépe. Zdály se mi i živé sny, kdy jsem se budila a zjišťovala, že to byl jen sen, a vlastně ani nevím, zda jsem nebyla zklamaná, že už ve hře nejsme.
Sny přetrvávají i teď. Už nejsou tak intenzivní, ale sem tam jsou. Jeden si pamatuji. Byl o tom, že jsem první den soutěže měla hodinky a Miloš se se mnou hádal, že je nesmím mít. Byla to taková hádka, že oba naše týmy obdržely časovou penalizaci. Ze sna jsem se probudila a hodinky, se kterými normálně spím, jsem měla v posteli u nohou. (smích) Asi jsem se Miloše ve snu tak bála, že jsem je zahodila.
Když jsme koukali na soutěž v televizi, tak se mi ty emoce vracely. Smáli jsme se a já se přiznám, že jsem i brečela. a nejen u našeho vypadnutí. Díky Asia Express jsme prostě zažili něco, co bychom jinak nezažili. A celému štábu jsme za to vděční!
Kdybyste se mohla vrátit zpátky v čase a přibalit si s sebou jednu věc, jaká by to byla a proč?
Dcera mi napsala dopis, který jsem měla otevřít, až se mi bude stýskat, a já ho po nalezení batohů v Angkor Watu v té rychlosti nepřendala z kufru. Po hře o amulet jsem si na to vzpomněla a poprvé brečela – v autě, které jsme si stopli a vezlo nás na další soutěžní stanoviště. Takže dopis od dcery.
A z domova bych si přibalila karty na hraní. V Kambodži jsme před začátkem celé soutěže byli zavřeni na pokojích a hraním karet bychom si trošku zkrátili čas. A také bych vzala pastelky či bonbóny jako dárky pro děti, které jsme na cestách potkávali. Jen si nejsem jistá, zda bychom si sladkosti pro děti mohli v batozích ponechat – přeci jen šlo o jídlo, které jsme nesměli mít.
A vidíte, opět jsem neřekla jednu věc ale čtyři. (smích)
Po čem se vám během cesty nejvíce stýskalo?
Možná to pro čtenáře vyzní ošklivě, ale mně ani Jirkovi se nestýskalo. A co vím, tak ani jiným našim soupeřům, i když neříkám, že všem. Nebyl prostor. Děti? Věděla jsem, že je o ně postaráno. Bráchové? Kdyby se něco stalo, někdo by se určitě s Primou spojil. Jídlo? Po dobu soutěže nebyl čas na hlad. Vana? Komfort? Ne, hrajete s tím, co je dostupné. Takže se mi opravdu po nikom a ničem nestýskalo.
S dalšími účastníky jste vytvořili prima partu a scházíte se také po natáčení. Kdo z ostatních účastníků vás nejvíce překvapil, protože na první pohled působil jinak, než jaký je ve skutečnosti?
Ano, jsme prima parta a každý soutěžící je jedinečný. Jsem ráda, že s Jiříkem do této party patříme a jsme kamarádi i po odvysílání. A musím uvést, že jde i o kamarády, které diváci nevidí.
Protože jsem nikoho ze soutěžících předem osobně neznala, neměla jsem předsudky. Nikdo na mě nepůsobil jinak, než jaký ve skutečnosti je.
Který z účastníků vám nejvíce přirostl k srdci?
Každý z nich mi přirostl k srdci a jsem za ně moc ráda. Ale možná proto, že ráda čtu a ona je spisovatelka, a i proto, že máme něco společného v našich minulostech, uvedu „dcerku“ Péťu.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: PO STOPÁCH REALITY SHOW ASIA EXPRESS: NAVŠTIVTE ZEMI MLŽNÝCH HOR, TISÍCŮ CHRÁMŮ A NEKONEČNÉ ŘEKY MEKONG
Dokážete říct jednu věc, kterou byste si přála, aby si diváci z vašeho působení v Asia Express odnesli?
Mohu dvě? Nebát se komunikace a že i obyčejní lidé se mohou do této úžasné soutěže přihlásit, ač si myslí, že na to nemají.
Jak byste namotivovala někoho, kdo se bojí cestovat, protože nezná cizí jazyk?
Než jsem se stala účastnicí v Asia Express, jezdila jsem na dovolenou pouze do hotelů přes cestovní kancelář, většinou se službou all inclusive. Do hotelů, kde byly skluzavky a jiné vyžití pro naše děti. Vše máte domluvené a mluvit můžete minimálně. Na dovolenou jedete jen tehdy, když si jako rodina se dvěma malými dětmi našetříte, a to také není každý rok.
Čtenářům bych chtěla říct: nebojte se cestovat jen z důvodu vaší neznalosti angličtiny. Když chcete, vaše řeč těla a ochota místních vždy komunikaci usnadní. A co víc, na rozdíl od nás soutěžících v dnešní době máte možnost překladače.
Za zmínku stojí se s vámi podělit o to, že mi již asi před měsícem napsala slečna, paní kterou osobně neznám, že mi chce poděkovat. Díky tomu, že nás viděla v soutěži, dostala odvahu a poprvé si zaplatila zájezd k moři pro sebe a svého syna. Po této zprávě jsem měla slzy v očích a husinu na rukou. Je mi ctí, že naše „pidi midi angličtina” je pro někoho inspirativní.
Tím ale neříkám neučte se cizí jazyky. Umět alespoň jeden cizí jazyk je pro dnešní dobu důležité.
Jaké dojmy ve vás Asie zanechala?
Mé dojmy z Asie? Neskutečná země. V rychlosti jsme díky soutěži navštívili tři státy a určitě bych se do Kambodži a Thajska chtěla vrátit. Chtěla bych vidět jejich památky, kulturu. Díky soutěži mám kontakt na průvodce, se kterým se určitě spojím při naší cestě po Kambodži. Jeho služeb rádi využijeme.
Probudila ve vás účast v reality show Asia Express chuť více poznávat svět, nebo jste naopak ráda za to, že jste doma?
Strašně ráda bych poznávala svět a již jen s batůžkem. Ano, jet do hotelu s kamarády a s dětmi, to je relax, ale jet s batohem jen tak, to mě opravdu láká. Doufám, že s Jirkou ještě pár výletů do světa jen tak s batohem zvládneme. Ale jak už jsem se zmínila, vše je také o financích a dovolené v zaměstnání, jako u většiny lidí.
Chtěla bych za nás „Toužimáky” moc poděkovat všem, kteří nám fandili. Velice si toho vážíme. S tak velkou podporou jsme opravdu vůbec nepočítali, a proto všem děkujeme.
Zdroje: Autorský rozhovor, FTV Prima, Prima+, instagramový profil Ivy Mikulové
$content$