Pro zakladatelku kulinářského blogu Bonviváni Emílii Gondorovou jsou babiččiny recepty doslova pokladem. Proto se rozhodla sdílet jednoduchou a poctivou kuchyni, na které sama vyrůstala. Bonviváni přináší domácí klasickou kuchyni z obyčejných a běžně dostupných surovin a recepty, které zvládne i začátečník. Jak se Emílie staví k mezinárodní kuchyni? V čem je naše kuchyně jedinečná? A jaké tipy jsou důležité pro každého, kdo s vařením teprve začíná?
Víme o tobě, že jsi studovala molekulární biologii a genové inženýrství, což má od kulinářství dost daleko. Jak se k němu tedy dostala?
Právě, že věda a vaření mají k sobě velmi blízko. Ať už mixuji v laboratoři DNA s chemickými roztoky, nebo vařím doma polévku, princip je podobný. Mít správnou techniku, rozumět tomu, co dělám… Potom stačí už jen pár dobrých surovin a odvaha experimentovat.
Bonviváni je foodblog, kde už několik let střádáš ty nejlepší recepty a rady, jak vařit a péct. Jak dlouho se už blogování věnuješ a co tě k němu inspirovalo?
Už víc než 10 let. Za tu dobu se na Bonvivánech nasbíralo okolo tisíce receptů.
A inspirace… Vlastně jsem chtěla spojit příjemné s užitečným. Když jsem v kuchyni, tak jsem ve svém světě. Neskutečně mě to baví. Vidím v té práci smysl, což je pro mě důležité. Když jsem začínala, blogování ještě nebylo příliš v módě a moje okolí si ťukalo na čelo. Nevěřili, že by Bonviváni mohli mít úspěch.
Proč právě Bonviváni? Odkud přišel tento název a co je jeho cílem?
Můj děda mi tak říkal. „Ty můj malý Bonviváne…” U dědečka a babičky jsem vyrůstala. Ujali se mě, abych mohla studovat. Žili skromným životem a neustále pracovali. Měli tři zahrádky, kde trávili většinu času. Potom se doma úroda zpracovala a zavařovalo se ostošest, aby byly zásoby na zimu. Babička vařila vše od základu a nikdy se nic nevyhazovalo. A vařila v hojném množství. Celá rodina chodila na babiččinu legendární polévku s knedlíčky. Jídla jsme si vážili a užívali si ho. Spojovalo nás. Nad dobrou voňavou polévkou na chvíli všichni zapomněli na hádky a starosti.
Co doufáš, že si lidé z tvého blogu odnesou, a jak je chceš inspirovat v kuchyni?
Nejvíc by mě potěšilo, kdyby se návštěvníci Bonvivánů naučili rozumět vaření. Proč v kuchyni děláme to či tamto. Z toho důvodu mám recepty rozepsané dopodrobna a snažím se také přidávat tipy a triky, jak s jídlem hospodařit. Aby i z mála uměli vykouzlit skvělou dobrotu. A samozřejmě aby se nezapomnělo na naše staré osvědčené recepty, na kterých jsme vyrůstali.
Pamatuješ si na své oblíbené jídlo z dětství? Bylo také od babičky?
Samozřejmě! Tvarohové kuličky s máslem a Grankem. Pak záhorácká fazolová polévka se slíži a babiččiny famózní tvarohové rohlíčky. A hodně dalších.
Když si vzpomínáme na oblíbená jídla z dětství, často nás napadají jednoduchá jídla rychlá na přípravu a vhodná i pro začátečníky. Který recept patří k těm nejoblíbenějším?
Velmi oblíbená jsou jídla, která z dětství velmi dobře známe, ale začátečníci se na ně netrhnou. Například takové úplně obyčejně dušené maso na šťávě. Ale jak ho připravit, aby bylo měkké, šťáva dobře dochucená a se správnou konzistencí?
No a pak jsou to recepty, na které se takřka zapomnělo. Oblíž prst, žloutkové řezy, opilý Izidor nebo napácované řízky a podobně.
V posledních letech se u nás začaly prosazovat mezinárodní kuchyně, ale mnozí z stále hledají klasiku a jednoduchost. Myslíš, že právě to je důvod, proč mají Bonviváni takový ohlas?
Je to velký faktor. Totiž, po revoluci u nás nastal tak velký boom s mezinárodní kuchyní, že „naše” recepty se tak nějak odložily. Ale neuložily… Recepty, které si naše maminky poctivě sdílely v práci, se ztrácely. Teď se k nim zase vracíme, a tak to má být. Sushi i pho je fajn, ale brynzové halušky jen tak nenahradíte.
Jak bys cizinci popsala naši kuchyni? V čem je jedinečná a čím se liší od ostatních evropských kuchyní? Jaké jídlo bys mu doporučila vyzkoušet?
Vyniká v jednoduchosti. Ale je to těžká otázka. Naši předkové se snažili využít suroviny na maximum. Už jen tolik způsobů přípravy brambor, kolik máme. Ďžatky, placky, lokše, haruľa, šmykľavý salát… Záleží na tom, jakého cizince bych potkala. Nejdřív si s ním popovídám, zjistím chutě, a potom ho nakrmím do sytosti!
Kdybys měla navrhnout dokonalé pětichodové menu, co bys připravila?
Pro mě jako kuchaře perfekcionistu je těžké definovat „dokonalé”. Vaření je cesta, neustálé učení a zlepšování se. Ale držela bych se babiččiny kuchyně a připravila jídla, ve kterých si věřím. Vždy přizpůsobuji menu danému strávníkovi. V tom je ta pointa. Chci přece toho, komu vařím, co nejvíc potěšit.
Kdy ses vlastně naučila vařit?
Až když jsem se odstěhovala do Prahy, kam jsem šla studovat. Bydlela jsem v podnájmu s dalšími studenty a ovládla jsem kuchyni. Bylo koho krmit a mě to začalo hrozně bavit. Pak jsem jen stála spokojeně v pozadí v kuchyni a pozorovala, jak všem chutná a jak najednou ztichli a jen si vychutnávají. Je to skvělý pocit.
Můžeš se podělit o nějaké tipy nebo techniky, o kterých si myslíš, že jsou důležité pro začátečníky?
Stačí číst moje recepty. A je třeba se o jídlo zajímat. Vědět, kdy osolit, jak dlouho restovat a na jakém plameni a podobně. Jsou to zdánlivé detaily, ale pro finální výtvor zásadní.
Na svém blogu máš mnoho receptů, tipů a rad. Nebojíš se, že ti někdy dojdou nápady?
Ne. Sama se snažím neustále učit a inspirace je všude habaděj.
Jaké jídlo mají v oblibě tvé děti? Snažíš se i je vést k vaření?
No, moji chlapci mají doma celkem sparťanskou výchovu. Respektuji je, miluji nade vše, ale doma musí pomáhat. I s domácími pracemi, i s vařením. Asi bych nepřekousla vychovat z nich lenivé chlapy, kteří nechají všechno na ženě. Zatím je starší Andrejko můj sous-chef a Adamko pomocník kráječ a čistič. A oba jsou úplně nejúžasnější kluci na světě a jsem na ně hrdá!
Kdybys si mohla vybrat kohokoli, s kým bys v kuchyni vařila, kdo by to byl?
Já si ráda zavařím s kýmkoliv, kdo má k jídlu podobný vztah jako já. Pamatuji si, jak jsem vzala děti do Londýna. Pozvala nás tam přes Bonvivány jedna Slovenka, která tam žije. „Přijeď nám napéct loupáčky, můžeš přespat u nás.” Tak jsem jela. A bylo to super!
Sinba má manžela z Hongkongu, který vařil výborně. Dala jsem si s ním jeden den společného vaření, takovou slovensko-čínsko-londýnskou fusion. Já jsem pekla loupáčky a Ricky připravoval mořské příšerky. Skoro jsme spolu ani nemluvili, jen jsme se každý vášnivě věnovali svému oddělení a dávali jsme si navzájem zvědavé otázky a tipy na vychytávky. Doteď na to velmi ráda vzpomínám.
Co dalšího máš v plánu? Vydat knihu? Expandovat do zahraničí?
Kniha bude už konečně tento rok. Teď domlouváme kurzy vaření – uvidíme, jak se to podaří s prostory. A také plánuji hodně cestovat a ochutnávat. Pár cest jsem podnikla už minulý rok a velmi mě to baví. Objevovat nové chutě, a hlavně vyjít mezi místní. Vtěsnat se mezi ně, pokecat, zajít na trh, pak čerstvě navařit a tak.
$content$