Jana Albrechtová v současné době dokončuje magisterský obor psychologie na Univerzitě Karlově a na svém instagramovém profilu se již nějaký ten pátek věnuje tématům duševního zdraví nebo recenzování knih s psychologickou tematikou. Kromě toho je také koučkou, lektorkou workshopů pro veřejnost a studenty v organizaci Nevypusť duši a tvůrkyní obsahu pro Hedepy. Jaká zodpovědnost přichází se sdílením obsahu na sociálních sítích? Jak v online světě rozeznat skutečného profesionála? A kam by se téma duševního zdraví mohlo dále posouvat?
Jak dlouho se už věnuješ psychologii a co tě inspirovalo vstoupit do světa duševního zdraví? Byl nějaký konkrétní moment, kdy sis uvědomila, že chceš dělat právě toto?
Psychologii nyní studuji čtvrtým rokem a v prvním roce studia jsem založila svůj Instagram. Ze studia psychologie jsem byla nadšená, hrozně mě to bavilo a chtěla jsem zajímavosti ze studia sdílet dál. To, co se studiem přichází, ale nejsou jen teoretické znalosti a koncepty, ale taky jistá citlivost k různým tématům, obtížím, které se ve společnosti objevují. A to si myslím bylo hlavním důvodem, proč jsem chtěla alespoň trochu přispět k osvětě o duševním zdraví. V české společnosti je totiž stále velké stigma související s duševními obtížemi, které vede k tomu, že se lidi o svých obtížích bojí hovořit a posléze je řešit. A sociální sítě jsou skvělým prostředkem pro sdílení informací, obzvlášť těch, pro které v běžných konverzacích není vždy prostor. A to je pro mě obrovská motivace – aby se téma duševního zdraví z virtuálního světa dostávalo čím dál tím víc do každodenního sdílení mezi přáteli, partnery, rodinou.
Proč právě sdílení na Instagramu?
Z původního sdílení nadšení ze studia se stalo vnímání důležitosti sdílet témata, která za mě mají smysl sdílet – téma duševního zdraví, onemocnění, obtíže mladých lidí, studentů. Aby měli lidi pocit, že je důležité se o tato témata zajímat, že jsou to témata, která zásadně ovlivňují život nás a našich blízkých.
Čím je tvůj obsah výjimečný a proč jsi, dle svého názoru, oslovila tak široké publikum?
To je těžká otázka. Pro mě je to hrozně důležitá součást života, protože ve sdílení těchto témat vnímám velký smysl. A vlastně doufám, že je to i důvod, proč moji tvorbu lidi sledují. Zároveň jsem hrozně dlouho nevěděla, jestli vystupovat z anonymity, která byla zpočátku důležitou součástí mojí tvorby – aby to bylo skutečně jen o důležitosti těchto témat, a ne o mně. Postupem času jsem ale zjistila, že se mi nějak nedaří najít balanc. Chtěla jsem do témat sdílet více svůj pohled, přistupovat k nim s větší autenticitou, sdílet, že i psychologové a budoucí psychologové jsou taky jen lidi, že řeší stejné obtíže, bojují s trápeními, a ne vždy ví, jak si poradit. A bez toho, abych mluvila sama za sebe, mi to už nedávalo smysl.
Jak plánuješ své příspěvky a jejich obsah? Cítíš určitou zodpovědnost za to, co vypustíš do světa?
Cítím velkou zodpovědnost a občas z toho na mě padá určitá tíha, která mi taky třeba brání v tom, abych nějaký příspěvek vydala, nebo abych vymyslela nějakou zábavnou a jednoduchou formu, jak téma komunikovat. Jsem ale v tvorbě hodně spontánní – tvořit příspěvky, nahrávat videa mě hrozně baví a tvořím je opravdu jen ve chvíli, kdy mi to dělá radost, a ne protože bych měla pocit, že „musím“. Takže do toho příliš struktury nevnáším a nechávám si to jako takový kreativní chaos.
K obsahu a sociálních sítích a v médiích mají přístup téměř všichni. Jaké povinnosti by měli profesionálové v oblasti duševního zdraví v online světě mít?
Asi mě nenapadají přímo povinnosti. Já považuji za úspěch, že na sociálních sítích profesionálové jsou, sdílí relevantní a ověřené informace a vyrovnávají tak velkou dávku zavádějících informací, které na tam jsou.
V poslední době můžeme na sociálních sítích odborníků, kteří se snaží téma mentálního zdraví otevírat, zaznamenávat čím dál víc. Proč je duševní zdraví „in” a jak rozpoznat skutečného profesionála od pseudoodborníka?
Bohužel není duševní zdraví vidět, tedy na něj bylo po dlouhou dobu zapomínáno a já mám velkou radost, že je osvětových iniciativ čím dál víc. Celkově se jako společnost těmto tématům více otevíráme, stále více lidí hovoří o svém duševním zdraví transparentněji, v čemž měla také velký vliv pandemie. Bylo to náročné období – museli jsme být zavřeni uvnitř (jak obrazně, tak doslova) a řada z nás si začala více všímat, jak má okolí a to, v jakém kontextu se aktuálně odehrává náš život, vliv na to, jak se cítíme.
Řekla bych, že v kontextu sociálních sítí možná není tolik tak „in“ téma duševního zdraví jako takové, ale spíše si jako společnost více ceníme otevřenosti a autenticity. Sami u sebe si více všímáme a přiznáváme si, když nám není dobře, a možná chceme podobnou míru transparentnosti od lidí na sociálních sítích. Zároveň ale hledáme vysvětlení – proč nám najednou není dobře, co s tím máme dělat, jak pomoci našim blízkým, pokud si všimneme, že nejsou ve své kůži. Sociální sítě se tak stávají určitým svědectvím toho, že všichni zažíváme dobré i špatné dny, a zároveň jsou zdrojem informací, co tedy s tím, když se dobře necítíme.
Samozřejmě je ale na sítích vedle řady relevantních informací i spousta zavádějících. Bohužel je terminologie ohledně toho, kdo je tedy odborník na duševní zdraví pořád neukotvená, takže to může být pro celou řadu lidí matoucí. Kdo je psycholog? Kdo je psychoterapeut? Kdo je psychiatr? Jak poznám, že se skutečně jedná o člověka, který za sebou má relevantní vzdělání? A jak mám poznat, že i ten, kdo jej má, poskytuje relevantní informace?
Obecně by mělo platit, že psycholog má za sebou pět let studia psychologie (tj. minimálně titul Mgr.), pracuje v různých oblastech (škola, zdravotnictví ad.) a může poskytovat psychologické poradenství a diagnostiku. Psychiatr je lékař s atestací z psychiatrie (tj. titul MUDr.) a najdeme ho v nemocnicích, ambulancích, soukromé praxi, může předepisovat medikaci. Psychoterapeutem může být dle České asociace pro psychoterapii psycholog, psychiatr, ale i jiná profese zejména humanitního zaměření (např. arteterapie, supervize, sociální práce, sociologie, speciální pedagogika, adiktologie apod.) s absolvovaným většinou pětiletým psychoterapeutickým výcvikem. A pozor, terapeut si může říkat prakticky kdokoli, protože to není legislativně ukotveno. Musím se ale přiznat, že ačkoli vím, jak dané odborníky rozeznat dle vzdělání, je pro mě někdy těžké na první pohled poznat, jestli se jedná o pseudo-odborníka, nebo ne.
Chci tak všechny podpořit v tom, abychom opravdu byli důslední v tom, si ověřovat, z jakého backgroudu člověk vychází a že bohužel neplatí, že kdo má na Instagramu v biu uvedený titul „terapeut“, tak jím skutečně je. Zejména v oblasti duševního zdraví se opravdu vyplatí být kritický a raději se člověka doptat – na jeho vzdělání, zdroje, zaměření, zkušenosti. Mnohdy platí, že pokud vám je člověk nechce poskytnout, je to red flag.
Věnuješ se různým tématům od traumatu přes zvládání stresu a úzkostí až po sebepoškozování. Jsou oblasti, které tvé publikum zajímají více než jiné?
To se vlastně těžko určuje. Některá témata zajímají více lidí, ale třeba více povrchově a některá menší počet lidí, ale více do hloubky. Jsou témata, která jsou nám více či méně známá všem (např. stres, úzkost, strach a další), není potřeba je hluboce vysvětlovat, ale spíše nějak tematicky zarámovat, navrhnout možné řešení, normalizovat je. Potom jsou ale témata, jako je právě sebepoškozování, sebevražedné myšlenky apod., která v nás vzbuzují velké emoce, a zároveň potřebujeme hlubší vysvětlení. Taková témata také spouští velkou diskusi, protože jsou to stále témata, které jsou tabu a je kolem nich velké stigma.
Vzhledem k tomu, že se každý den setkáváš s lidmi a jejich problémy, není pro tebe někdy těžké „vypnout” a oddělit svůj osobní život od toho pracovního?
Kdybych měla napsat ryze strojovou odpověď, tak bych řekla, že je to samozřejmě hrozně těžké, ale je potřeba si nastavit hranice, mít stabilní podpůrný systém toho, jak se opečovat, systém supervizí, odpočinku, strategií vyrovnávání se s náročnými situacemi. Kdybych ale měla být upřímná, tak samozřejmě, že je to těžké, a někdy se mi to úplně nedaří. Učím se to.
Na druhou stranu je tvá práce určitě i neuvěřitelně naplňující a obohacující. Jaké je pomáhat lidem a měnit jejich životy?
To je zajímavá otázka. Aniž bych chtěla brát psychologii jakoukoli zásluhu, tak svůj život vždycky mění člověk sám. Psycholog je součástí podpůrné sítě, která může člověku pomoci, ale to nejdůležitější se stejně děje mezi sezeními a po nich. To ale mluvím spíše o své budoucí práci.
V současnosti se věnuji hlavně prevenci v roli lektorky a taky na sociálních sítích. A to mě hrozně naplňuje a obohacuje. Hrozně moc se tím učím. Ale těžko se mi vlastně hledají slova pro otázku: „Jaké je to měnit životy?“ Já to vlastně nevím. Ačkoli je to klišé, vybrala jsem si tuhle profesní dráhu, protože mám ráda lidi a chci jim pomáhat. Vnímám to jako neuvěřitelně naplňující a smysluplné. Takže asi jen to, že vnitřně cítím, že to má smysl, ať je ten dopad sebemenší – i kdyby to nikomu život nezměnilo, ale jen v nějaké malé oblasti pomohlo.
Jak se o sebe a své zdraví staráš ty sama?
Snažím se nekázat vodu a nepít víno a určitě mi pomáhá, že mám v hlavě představu, co dělat v rámci své psychohygieny. Když mám být ale konkrétní, snažím se být k sobě vnímavá – všímat si, jak se cítím, jestli nejsem unavená a nepotřebuji si odpočinout. Zároveň dělám věci, které mám ráda – chodím tancovat, háčkuju, chodíme s přítelem na badminton, na tenis a taky se ráda dívám na filmy. Ale samozřejmě jsou i přesto dny, kdy mi není dobře a snažím se být k sobě milá a opečovat se. Svěřit se blízkým, říct si o obejmutí, koupit si něco dobrého k jídlu, jít dřív spát. Cokoli v tu danou chvíli cítím, že by mi mohlo pomoct.
Kromě duševního zdraví se věnuješ i recenzování knih s psychologickou tematikou? Jaké je pracovat se sponzory a značkami?
Bohužel teď nečtu tolik, kolik bych chtěla. Musím číst dost věcí v rámci studia, a potom často sahám po beletrii, abych si od učebnic trochu odpočinula. Spolupracuji ale se skvělými nakladatelstvími jako je nakladatelství Portál, Grada nebo Albatros, které se mnou mají, díky bohu, trpělivost. Například s Portálem spolupracujeme už několik let a díky němu jsem se dostala k řadě knih, po kterých by mě třeba ani nenapadlo sáhnout, protože mi téma původně nebylo blízké, takže je to pro mě velmi rozvojové. Celkově mě ale knižní svět hrozně baví a strašně ráda si o knihách povídám.
Které knihy, filmy a podcasty patří mezi tvé oblíbené? Dokázala bys nám nějaké s psychologickou tematikou doporučit?
Baví mě, když autoři témata zpracují formou, která je čtivá, ale zároveň spoustu naučí. Mezi moje oblíbené knihy patří třeba knihy M. Orla – například Na Freuda já nemám čas, doktore. Mým dalším oblíbencem jsou knihy I. Yaloma, který je pro jeho neuvěřitelnou lidskost v terapeutické práci mým velkým vzorem. Z podcastů mám hrozně ráda Psychologický podcast, který poslouchám už od střední školy. Co se týče filmů, tak každý je svým způsobem trochu psychologický. Ale mezi moje oblíbené patří třeba Fight Club nebo Good Will Hunting.
Jak se, podle tebe, změní péče o duševní zdraví v průběhu následujících let?
Já myslím, že se bude téma duševního zdraví dále posouvat, bude se o něm více mluvit a budou se otevírat i témata, která jsou stále tabu. Doufám, že tahle debata povede k tomu, že lidé s duševními obtížemi nebudou zažívat stigmatizaci ve škole, v práci, mezi vrstevníky, jako se tomu bohužel stále ještě děje. Spousta lidí raději své obtíže skrývá, než aby musela čelit reakcím svého okolí, což je mi líto, ale chápu to. Přála bych si, aby člověk díky společenské debatě o duševních obtížích neměl pocit, že je sám. Protože v tom nikdo není sám, i když se to tak může zdát.
Co plánuješ dělat po ukončení studia? Máš už nějaké konkrétní plány?
To je těžké říct. Pořád jsem si ještě nevyzkoušela všechny oblasti, ve kterých by člověk mohl jako psycholog fungovat – a to se mi vlastně asi nikdy nepovede. Láká mě ale oblast školství a plánuji i psychoterapeutický výcvik. Zároveň mi dává opravdu velký smysl zmíněná oblast prevence, proto bych chtěla v téhle oblasti zůstat aktivní a hrozně moc děkuju, že mám na sítích prostor v téhle oblasti přispívat.
$content$