Efemér je projekt, který se snaží vymezit vůči trhu s dovozem řezaných květin. Jeho přístup je nejen ekologický a etický, ale zaměřuje se také na rovnoprávnost všech rostlin. Jednou z jeho zakladatelek je zahradní architektka a umělkyně Lucie Králíková. Ta přírodu přijala za podstatu svého bytí, a i z tohoto důvodu se pokouší veřejnost zasvětit do téměř zapomenutých obyčejů. Obrací se lidé více zpět k přírodě? A proč Lucie už roky nevkročila do běžného květinářství?
Vzpomínáte si, kde se vzala myšlenka, která vás přivedla k založení Efemér? A co vůbec znamenají „efeméry“?
Projekt Efemér se rodil zhruba rok v tichosti, provázen naprostým tvůrčím zápalem, experimentováním a radostí nad tím, že krystalizuje něco smysluplného jako alternativa a vymezení se vůči trhu s řezanými květinami z dovozu.
Při návštěvě přehlídky světového designu jsme na ní objevily i aranžované květiny. Jejich použití se nám zdálo dost nevkusné a necitlivé. Začaly jsme přemýšlet, zkoušet, hledat a definovaly jiný – ekologický přístup, v naší zemi tehdy v roce 2011 zcela neznámý. Rozhodly jsme se zrovnoprávnit české zahradní i divoce rostoucí rostliny s těmi z floristických skladů. Vložit je do rukou nevěst, pracovat s jejich symbolikou, pracovat s nimi konceptuálně.
Tehdy jsme také s Klárou Zahradníčkovou vymyslely název Efemér, který vyjadřuje pomíjivost řezaných rostlin a také vědomé těšení se z jejich dočasné krásy. Jméno Efemér tedy nevychází ze slova efeméra, což je jednoletá rostlina, jejíž životní cyklus probíhá rychle a trvá mnohdy jen několik týdnů.
Znamená to, že pracujete jen s jednoletkami? Uchýlíte se občas i k jiným rostlinám?
Je to spíše naopak. V zahradě se snažím pěstovat hlavně trvalky. Pěstování letniček vyžaduje velké množství vody, půdu bohatou na živiny, prostor. Vzhledem k postupující environmentální krizi vyznačující se dlouhotrvající suchy uvažuji o své zahradě jako o co nejvíce soběstačné bytosti nezávislé na stálé péči člověka. Někdy si říkám, jak ty svoje rostliny trápím, jak je nerozmazluji častým zaléváním, jak si přeji, aby pořádně zakořenily a mohly samy čerpat vodu z větších hloubek.
Se kterými květinami pracujete nejraději?
Na tuto otázku nenajdu jasnou odpověď, protože já s rostlinami tvořím jiným způsobem než floristé. U mě stojí na prvním místě koncept, tedy záměr, proč zvolím určitou rostlinu. Přijít na tuto myšlenku mě stojí úsilí, jež provází seznamování se se zákazníkem, sdílení inspirace, důvěrnější napojení, někdy i dlouhá několikaměsíční korespondence. Když se pak najednou dostaví řešení – nápad a vyjeví se mi určité rostliny nebo rostlina, jsem šťastná. S takovou rostlinou pracuji nejraději.
Když si u vás nechá zákazník vytvořit kytici na přání, vyhovíte mu vždy a ve všem?
Samozřejmě to není v mé moci. Moje rozhodnutí, že budu pracovat pouze s lokálními a sezónními rostlinami, vylučuje používat například na podzim pivoňky, v létě tulipány apod. V běžném obchodě je sežene po celý rok. Taky nemohu nabídnout tak bohatý sortiment květin, které nabízejí floristické sklady, v nichž najdete dokonalé květiny pěstované podle normy, hnojené, stříkané chemií, dovážené z dálky přes půl světa. Naštěstí si mě moji zákazníci vybírají a vědí, proč chtějí spolupracovat právě se mnou. Mohu říct, že jsou citliví k přírodě, vnímaví. Nevyhledávají líbivost a trendy.
Jak dlouho vydrží kytice od vás? Můžete prozradit, jak se o ni starat, aby vydržela co nejdéle? A lze ji poté usušit?
Hledisko trvanlivosti řeším. Některá kytice klidně vydrží i 14 dní. Vždy ale záleží na dalších okolnostech. V chladných místnostech zůstávají rostliny svěží déle, než vystaveny horkému slunci či v přetopených bytech. Důležité je měnit ve váze vodu. Přiznám se, že jinak nic do vody nepřidávám, žádnou výživu z květinářství. Když vytvářím svatební kytici, vždycky vybírám takové rostliny, které i bez vody zvládnou svatební obřad a nezačnou vadnout za pár chvil, pokud by to tedy neměl zrovna být záměr.
Letos jsem schválně pracovala s plně rozkvetlými pivoňkami, z nichž vznikla kytice připomínající sošku – objekt. Kytice v dosti abstrahované formě představovala letniční madonu, z níž se postupně sypaly rudé okvětní plátky odkazující k plamenům ohně o svátku Letnic. Mým cílem bylo ukázat na krásu odcházení a pomíjivosti. Z kytice zbyl nakonec na stole „polštářek“ uschlých plátků. Celý tento proces trval docela dlouho – 10 dní, ale podstata mého konání zcela popřela obvyklý požadavek dlouhé trvanlivosti.
Co se týká sušení, všechny rostliny uschnou, ale záleží, jak v suchém stavu vypadají. Některé mají tu přednost, že krásně, a ty se často kvůli sušení i pěstují. Každou kytici ode mě lze tedy usušit, otázkou je, jestli se potřebuji pohledem na ni esteticky kochat, nebo ne. Já mám k sušeným rostlinám ambivalentní vztah. Nevytvářím z nich cíleně kytice, spíš pro mě znamenají memento a vzácný artefakt, který pak po určité době věnuji ohni.
Pěstujete si všechny květiny sama?
To reálně není možné, už jen proto, že dopředu nevím, pro koho budu kytici vytvářet, jaký vymyslíme koncept, jaké rostliny ho vyjádří. Taky mám zahradu s dosti extrémními podmínkami, na níž nelze pěstovat vše, co si usmyslím.
Můj způsob práce definuje pohyb. Přesouvám se po celé zemi, záleží, kam mě pozvou – ať už galerijní instituce, nebo zákazníci. Nemohu být ve své situaci stále na místě jako farmář či zahradník na plný úvazek.
Je možné si luční květy vypěstovat i v květináči na balkoně? A je lze si vůbec semena zakoupit v klasickém květinářství s řezanými květinami, nebo zákazník musí zajít do nějakého specializovaného zahradnictví?
Široká otázka. Záleží na poloze balkonu, záleží na velikosti pěstebních nádob, záleží na luční směsi. Upřímně by mě pěstovat louku na balkoně nikdy nenapadlo, protože krása louky pro mě osobně spočívá ve velké ploše, ne v plastovém truhlíku, který navíc rychle vysychá, nefunguje. Luční směsi do krajiny prodává česká firma Planta naturalis.
Většina květin se k nám dováží opravdu z daleka. Jak se k tomu stavíte? Je podle vás opravdu nutné, aby se květiny dovážely například až z Afriky?
Přesně kvůli těmto faktům Efemér před 13 lety vznikl, takže samozřejmě do klasických květinářství od té doby nechodím a tento trh nepodporuji. Navíc za tu dobu navázalo na osvětovou činnost Efeméru hodně dalších zahradníků a firem. Toto téma není v České republice neznámé, existuje tak velké množství alternativ, jak se květinám z dovozu vyhnout…
Váš přístup a pokora k přírodě je opravdu pozoruhodný. Na svých webových stránkách uvádíte, že oživujete rituály a kulturní zvyky spojené s květinami. Dovedla byste se o některé z nich podělit?
V roce 2020 jsem své poznatky s oživováním zapomenutých rituálů, zvyků a slavností shrnula do knihy Svátosti, která vyšla v nakladatelství wo-men. Byl to intenzivní čtyřletý umělecký výzkum, jehož cílem je nabídnout městskému člověku inspiraci, jak se zastavit, jak během celého roku oslavovat krásu a genialitu přírody. Jezdily jsme společně s fotografkou Michaelou Karáskovou na často velmi odlehlá místa a účastnily se pro běžného člověka neznámých slavností, v nichž hrají důležitou roli rostliny. Ty se pro nás staly hlavními hrdinkami nových slavností a obřadů.
V čase letního slunovratu mám ráda zvyk stlaní svatojánské postýlky, jenž se stále udržuje v rodinách na severu Čech například v obci Vysoké nad Jizerou. Na bílé plátýnko se v předvečer svátku svatého Jana, tedy 23. června, položí nejlépe devatero svatojánských bylin, vytvoří se voňavá postýlka, na kterou v noci ulehne tento světec. Ve spánku do ní otiskne své čelo, byliny posvětí a ony získají zvláštní sílu léčit nemoci. Ráno Jan nechá v postýlce dárky jako poděkování za nocleh. Může to být třeba ovoce, drobnost. Já svou postýlku stelu na náš dlouhý rodinný stůl ve světnici. Svatý Jan na ní minulý rok položil dárek v podobě starožitných kovových cinkajících pohárků a květu růže Emily Brönte. Posvěcený bez a sléz jsme pili celou zimu.
Který rituál máte nejraději a považujete ho za nejdůležitější?
To nemohu tak jednoduše říct, protože pro mě je nejdůležitější prožívat vědomě celý přírodní cyklus. Nacházet záchytné body v rychle plynoucím čase ve všech ročních obdobích, stále se těšit, umět si vychutnávat dlouhé letní dny a stejně tak hlubokou tmu v čase adventu.
Na jaře slavím křesťanské Velikonoce, svou Týdenní ceremonii, která vznikla v době covidu na zakázku pro Dům umění v Brně. Kostely byly zavřené a všichni měli čas. Studovala jsem tehdy staré, dnes vesměs zapomenuté velikonoční zvyky či obřady našich předků prováděné doma na venkově a v přírodě. Počátkem svatého týdne tedy začnu soustředěně a pečlivě uklízet celý dům, na Zelený čtvrtek jdu sbírat jedlé byliny a připravím tematickou večeři se speciálními pokrmy, v pátek brzy ráno se jdu koupat do ledového jezera, abych zůstala zdravá celý rok, v sobotu večer pálím oheň, v němž spaluji vše staré a nepotřebné – metaforicky, nemyslím plastový odpad a podobně… Letos jsme u něj bděli na kopci v Jeseníku a vydrželi vzhůru až do rána. V neděli brzy ráno ještě ve tmě chystám na kopci hostinu, abychom s přáteli mohli hodovat při východu slunce symbolizujícího Zmrtvýchvstání Krista. Důležitou oslavou na jaře je pro mě pro někoho naopak naprosto banální aktivita větrání domu. Otevřu všechna okna a nechávám do něj poprvé po dlouhé zimě vstoupit přírodu. Interiér se naplní zpěvem a křikem ptactva, čerstvým vzduchem a měkkým světlem, které se k večeru usadí na vyvětraných peřinách.
Vaše estetika a láska ke starým zvykům v někom může evokovat návrat do romantického 19. století. Je nějaká historická epocha, ve které hledáte inspiraci?
Moje estetika je ovlivněna hlavně prostorem, v němž žiji. Už sedmý rok mám velké štěstí obývat starý kamenný dům z roku 1850 ukrytý v kopcích nádherné krajiny Českého středohoří. Čtvrtý rok píšu tomuto domu deník, navazuji na zaniklý zvyk psaní domovních kronik, ale uveřejňuji ho na Instagramu, protože pro mě funkčně propojuje obraz a text. Dům námi prostupuje a my ho intuitivně zařizujeme nábytkem a věcmi z pozůstalostí, které by byly vyhozeny do kontejneru. Těší mě znát alespoň z fotografií dávné majitele našeho stolu, talířů, vidliček… Nosit opět jejich šaty, usínat na nádherně vyšívaných polštářích s nevypratelnými kapkami krve. Všechny tyto předměty jsou alespoň sto let staré a v domě působí tak samozřejmě, autenticky. Mám ráda poctivost a precizní řemeslnost starých věcí a potřebuji takové věci zachraňovat, oživovat, používat. Svět je zahlcován stále novými výrobky, které mě nezajímají. Vizuálně mám moc ráda epochu barokní, ale žít bych v ní nechtěla. Pak miluji literaturu sester Brontëových a různá filmová zpracování jejich knih. Obě zemřely mladé zhruba v době, kdy postavili náš dům. V okamžiku prvních plískanic a vichrů tak s přirozeností oblékám dlouhé černé, těžké lněné šaty, nechávám pařáty vinné révy klepat na okenní tabulky, vylézám na vyhřátou pec a těším se, až se Rochester vrátí z práce.
Inspiraci šíříte i vy sama. Bylo možné vaše umění vidět i v nějaké audiovizuální tvorbě?
Činnost Efeméru byla od začátku výtvarně-ekologicky zaměřená, posledních pár let se umění věnuji naplno. Pracuji většinou pro galerie a instituce, ale i u sebe doma na severu pořádám tematické slavnosti. Všechna pozvání a informace vyvěšuji s předstihem na svých sociálních sítích. Zrovna teď jedu na návštěvu magické divoké zahrady, kterou navštívil v roce 1902 významný sochař Auguste Rodin. Třídenní putování krajinou s tematickými zastaveními pořádáme pro veřejnost společně s Kafkárnou (Centrem pro umění a ekologii pražské VŠUP). V srpnu chystáme společnou výstavu Danou Balážovou, Evou Brodskou a Petrem Švolbou v galerii TIC v Brně, v říjnu se pak opět vydáme na pouť se sazenicemi růží na opuštěný německý hřbitov v Čermné, který postupně proměňujeme na mariánskou zahradu.
Lidé, kteří vás sledují na vašem instagramovém účtu, si mohou všimnout, že pořádáte i několikadenní akce. Často se právě týkají starých zvyků. Může se jich zúčastnit každý?
Ano, zúčastnit se může každý, ale popravdě jsou to většinou slavnosti komornějšího charakteru, aby se lidé mohli vzájemně poznat. Počet účastníků proto obvykle limituji.
Váš život je velice inspirativní. Setkala jste se někdy s lidmi, kteří by chtěli žít jako vy, ale nedokáží se oprostit od svého pohodlí? Je váš životní styl pro každého?
Nesetkala. Myslím, že nežiju zas tak jiným způsobem než ostatní. Vybrala jsem si místo k životu mimo město, ale zatím z této oázy klidu musím odjíždět a pracovat jinde, abych se uživila. Navíc neřídím auto, takže se zpomaluji vlastně díky své neschopnosti překonat strach z řízení. Ráno chodím lesem na autobus a cítím, jak je ta chůze pod stromy, v té vlhké vůni rostlinstva, osvěžující a léčivá. Kolem domu panuje klid a ticho, slyšíte jen lesní zvířata, ptáky a hmyz. Téměř jsem přestala poslouchat hudbu, nechávám do sebe vstupovat přírodu.
Jak vnímáte současný stav moderního světa? Myslíte si, že se lidé obrací čím dál víc k přírodě?
Žiju v určité sociální bublině uvědomělých a citlivých lidí, kteří přemýšlejí, jak proměnit své návyky ve prospěch životního prostředí, jak se třeba i uskromnit. Pak sejdu do údolí do města, v autobuse odposlouchávám hovory cestujících a moje představa o proměně společnosti se rozplývá. Přesto se snažím hledat alternativy, přehodnocovat svoje návyky, přitahovat k sobě spřízněné duše, zastavovat se s nimi v čase a užívat si přítomný okamžik.
Přemýšlela jste někdy nad myšlenkou, že by se Efemér rozšířila i do dalších končin naší země, kde by šířila znovunalezené poselství starých zvyků?
To už se přeci děje od úplného začátku. Cestuji a pracuji po celé republice. Ať už jsou to svatební zakázky nebo umělecké projekty pro instituce. Znají mě v Ostravě, Brně, Praze, Ústí nad Labem, Pardubicích, Olomouci… Ale třeba i v Jeseníku, kde jsem letos strávila celý týden a slavila s veřejností Velikonoce v jejich magické krajině léčivých pramenů. Vždycky záleží, kdo mě k sobě povolá, aby mohla vzniknout nová spolupráce.
$content$