Snad odjakživa ji zajímal šoubyznys a, jak sama říká, nějak samovolně se do něj dostala. Gabriela Wolfová patří mezi nejznámější české bulvární redaktorky. Kolik let tuto práci dělá, už sama ani nepočítá a na svém kontě má tisíce článků. Jak vypadá Gábinin běžný pracovní den a kolik článků během něj vytvoří? Může a dokáže někdy úplně vypnout? Jaký je její pohled na bulvární média obecně a co nám prozradila o svém vlastním působení na sociálních sítích?
Gabi, prozraď nám, jak ses vlastně dostala ke psaní a pozici reportérky a redaktorky Super.cz?
Vždycky mě bavil šoubyznys, kultura, sama jsem chodila na soukromé hodiny zpěvu k Lídě Nopové a také do sboru. Nějak samovolně jsem se do toho prostředí dostala. A stalo se, že mě tehdy přes kamaráda Sagvana Tofiho oslovil šéfredaktor týdeníku Spy, jestli bych nechtěla zkusit psát. Řekla jsem si, že za zkoušku nic nedám.
Po škole jsem toho zkoušela víc. Někdy v osmnácti letech jsem měla fantastickej nápad nastoupit do pětihvězdičkového hotelu jako snídaňová servírka. Říkala jsem si, že pracovat budu tak od sedmi ráno do desíti, kdy končí snídaně. A celý den volno, paráda! Omyl. Osmiapůlhodinová pracovní doba se dodržuje všude. Takže jsem do práce jezdila noční tramvají v půl páté ráno a končila v půl druhé odpoledne. A hurá rovnou spát a budíček tak na večerní zprávy, jak jsem byla hotová. Tak tuhle parádu jsem vydržela asi tři měsíce. Pak jsem v Annonci našla inzerát za celkem slušné peníze na asistentku, sekretářku. Vypadalo to slibně. Až na tu maličkost, že to bylo v escort servisu, což mi na pohovoru trošku zapomněli říct. (smích) Tahle historka je celá strašně vtipná, ale to bychom se k další otázce nedostali. Zkrátím to. Dobrá zpráva byla, že po mně opravdu nic jiného než zvedání telefonu paní majitelka nechtěla. Za tři měsíce jsem zvedla telefon asi třikrát. Děsně náročný to bylo. (smích) Byl tam obývák, gauč, televize, byla jsem tam celý den sama a chodily za mnou kamarádky na kafe. To zní dobře, ne?
Ale asi chápete, že nabídka na pozici redaktorky byla slibnější. Klaplo to a už tuhle práci dělám tolik let, že se mi to nechce ani počítat. Prošla jsem týdeníkem Spy, Šípem, Bleskem… Ve vydavatelství Borgis pracuji zhruba deset let. Začínala jsem na nejčtenějším zpravodajském serveru Novinky.cz, kde jsem měla na starosti kulturu. Když naše vydavatelství začalo vytvářet obsah Super.cz, s chutí jsem se do týmu zařadila. A musím říct, že v Super.cz jsem spokojená už hodně dlouho a neměnila bych.
Dokážeš popsat, jak vypadá tvůj běžný pracovní den, když se zrovna svět nenachází uprostřed pandemie?
Dopoledne většinou píšu, stříhám reportáže a vybírám fotky k článkům. A někdy od odpoledne začínaly různé společenské akce, křty, párty… Jenom se vybíralo, na kterou z pozvánek odpovědět a kam jít.
A jak vypadají tvé dny momentálně?
První polovina platí stále, jen ji vytvářím vlastně z vody. Akce se nekonají – je to o dost náročnější. Víc se všechno dělá online, pomáhají i sociální sítě, využívání kontaktů… A poslední rok mám každou středu svoji talk show (NE)koušu na Instagramu. Zpovídám zde hvězdy světa šoubyznysu.
Kolik článků denně vytvoříš, co kromě samotného napsání tento proces obnáší a kolik času ti to zabere?
Články by měly být zhruba čtyři nebo pět. Proces už jsem víceméně popsala. Spolupracujeme samozřejmě i s kameramany a fotografy.
Odkud vlastně čerpáš náměty pro své články?
Dříve to pochopitelně byly akce, na které jsem byla zvaná. Nyní vznikají díky přátelům ze světa šoubyznysu, se kterými jsem v kontaktu, a samozřejmě díky zmíněným sociálním sítím. Telefony máme všichni, takže volání, co je u tebe nebo u vás nového, je také na denním pořádku.
Co se týče informací ze sociálních sítí, jsi pořád ve střehu? Můžeš a dokážeš někdy vlastně úplně vypnout?
Nikdy. To je taky taková daň za to být neustále v obraze. Když mi nefunguje Wi-Fi, jako bych byla bez ruky nebo jednoho čelního laloku. Když můj přítel šílí, že jsem na Instagramu závislá, mám dobrý argument – je to moje práce. Ale pravdou je, že trochu už to závislost je. Sama jsem tam hodně aktivní.
Je nám známo, že máte v redakci určitým způsobem rozděleno, na koho se zaměřujete. Jak přesně to funguje?
Striktně to rozdělené není. Že bych psala o Lucii Bílé a kolegům řezala prsty za to, že mi lezou do zelí, to určitě ne. Každý máme nějakou pracovní historii a podle toho se odvíjí i to, o kom víc píše nebo jaké oblasti se více věnuje. Ale rozdělené to není.
Většina celebrit se o bulvárních médiích nevyjadřuje zrovna lichotivě, tobě jako bulvární novinářce se ale daří udržovat velmi dobré, v mnohých případech až kamarádské vztahy. Čím to je?
Záleží na tom, čemu budete říkat bulvár. Za mě je Super.cz spíš společenský magazín, který nikomu neubližuje, dává prostor na reakce, nelže, nevytváří umělé kauzy, naši fotografové nesledují celebrity na každém kroku, paparazzi neděláme… A v tom tkví asi tajemství mých dobrých vztahů. Já sama vlastně v prostředí celebrit žiju roky, často jsou to moji dlouholetí přátelé. Ať jsem konkrétní, například Miss ČR 2002 Kateřinu Průšovou, jejího partnera a její rodiče považuji za svoji druhou rodinu.
Stalo se ti někdy to, že bys šlápla vedle a nějaké tvé kamarádství kvůli tomu, co jsi napsala, skončilo, nebo naopak to, že by se s tebou někdo kamarádil proto, abys o něm psala?
Nechci sahat lidem do svědomí, proč co dělají. Ale když cítím, že se mnou někdo kamarádí jen proto, aby mě využil, házím zpátečku. Vždycky se to po čase projeví…
Na bulvární média obecně není nahlíženo pozitivně, byť jsou velmi čtená, protože společnost zkrátka zajímají životy známých tváří. Nezřídka se v bulváru objevují lži a nepodložené spekulace, typické pro bulvár jsou clickbaitové titulky,.. Jak se ze své pozice díváš na serióznost bulváru? Kde jsou pro tebe hranice, co napsat a co už je moc?
Myslím, že rčení, které používal kdysi jeden z mých šéfredaktorů “cizí neštěstí potěší”, už snad tolik neplatí. Není nutné vytvářet umělé kauzy a lhát. V životech lidí se toho děje v poslední době tak málo, že jim udělá radost i mnohem obyčejnější informace, kterou se o svých idolech třeba z obrazovky dozvědí. A dodávám, že dobrý a zajímavý titulek samozřejmě táhne, ale nesmí klamat, protože pak se k vám čtenáři po nějaké době vracet přestanou a čtenost půjde dolů.
Vadí ti, jak bulvár někteří dělají a vrhají tak špatné světlo na všechny, nebo je pro tebe důležité, jak svou práci děláš ty sama a ostatní neřešíš?
Zamrzí mě, když někdo prací v bulváru ubližuje. Ale nejsem tady od toho, abych kolegům z jiných redakcí mluvila do svědomí. Každý ať si jde svojí cestou… Já si svoji cestu našla a kráčím po ní, doufejme, nyní se vztyčenou hlavou. A musím říct, že jsem na Super.cz moc spokojená.
Pojďme se vrátit k sociálním sítím, konkrétně bychom si rádi popovídali o tvém instagramovém profilu, na kterém jsi velice aktivní a se svými více jak 30 tisíci sledujícími by ses už hravě mohla považovat za influencerku. Cítíš se jí být?
Asi bych se už tak měla cítit. Zní to zvláštně. Ale těch zpráv, které mi chodí, jsou denně stovky. Nikdy by mě upřímně nenapadlo, že budu zrovna já pro někoho inspirativní, budou ho zajímat má doporučení… Moc si toho vážím. Opravdu.
Na Instagramu se teď vlastně do značné míry věnuješ tomu, čemu se věnují i mnozí z těch, o kterých píšeš – sdílíš svůj život, přijímáš spolupráce,.. Pociťuješ nějaký konflikt rolí, nebo je pro tebe naopak fajn být i na „druhé straně barikády“ a čerpáš z toho?
Konflikt rolí? Proč jako? Nerozumím, v čem by měl tkvět. Řekla bych, že je to podobné jako u celebrit, se kterými točím reportáže. Stejně jako oni pustím ze soukromí to, co chci. A co se týče spoluprací, nespojuju to se svojí prací a Super.cz. To znamená, že pokud přijde nabídka od firmy, která by ráda propagaci u mě na profilu a také jako bonus na Super.cz, říkám jasně, že Super.cz má své inzertní oddělení a musí tam…
Už skoro rok můžeme na tvém profilu najít talk show (NE)koušu, což jsou livestreamy s hosty z řad celebrit. Jak vznikl nápad na tento formát, můžeš jej celkově více přiblížit našim čtenářům, kteří o něm třeba doteď neslyšeli? Jak si vybíráš hosty?
Nápad vznikl loni na jaře, když začal lockdown. Říkala jsem si, že bych mohla svůj “Instáč” nějak oživit tím, co mi nejlépe jde, tedy moderováním a zpovídáním hvězd. A taky je to skvělá věc na procvičování mozkových buněk, abych nezapomněla mluvit a až se situace uvolní, nepůsobila jak po lobotomii. Akce nebyly, reportáže a zpovídání celebrit tak nešlo. Mělo to skvělé ohlasy, nápad na to, že to bude pravidelná středeční talk show, vznikl až tak za měsíc. A pak ještě chvíli trvalo, než jsem vymyslela název.
Díváš se na své instagramové působení jako na zábavu, nebo už se stalo nedílnou součástí tvé práce?
Pořád je to hlavně zábava. Až přijde chvíle, kdy mě to bavit přestane a stane se z toho jen práce, zabalím to. Já svoji hlavní práci mám, Instagram je vlastně takový neplánovaný vedlejšák. Hodně nečekaný, ale samozřejmě příjemný. Moc si vážím toho, že své fanoušky bavím, jsou se mnou v kontaktu a pro mnohé jsem, jak jsem zmiňovala, inspirací. A paradoxem také je, že oni jsou pro mě naopak hnacím motorem. Na jaře jsem si vymyslela výzvu Gabi do plavek. Ne proto, že bych chtěla někoho oslňovat svými fotkami v plavkách a posunech, ale proto, abych se sebou konečně začala něco dělat a nemohla z té cesty odbočit. Protože když to řeknete veřejně a žádný progres není, je to pak trošku ostuda a k smíchu. A já se už na sebe zkrátka nemohla dívat do zrcadla. I díky “Instáči” mám dole 10 kilo a zdaleka nekončím. Takže díky, Instagrame!
Kdyby se jednoho dne stalo, že by sociální sítě najednou nebyly, jak moc by se změnil tvůj život?
Jak jsem v jedné otázce zmínila, je to už trošku závislost. Takže hodně. Vidím to na odvykačku u doktora Chocholouška. (smích) Četla jsem o tom, že závislost na sociálních sítích je stejná jako třeba na herních automatech. Také se léčí. Takže mi prosím rezervujete jedno místo na odvykačce v Bohnicích. Předem děkuji.
$content$