Když se Klára Budínová začala potýkat se změnami psychiky a zjistila, že svět kolem ní je velmi komplikovaný, rozhodla se založit blog a podělit se o své pocity s ostatními. Brzy zjistila, že v bláznivé realitě nežije pouze ona, ale i množství dalších lidí, kteří se jen snažili své emoce potlačovat, a teprve její texty jim pomohly se ve světě duševního zdraví lépe orientovat. Jakým způsobem se Klára se svými emocemi vypořádává? Co jí pomáhá? A jak se s problémy svěřila svému okolí?
Jak člověk zjistí, že něco není v pořádku a nejedná se pouze o špatnou náladu?
Špatná nálada je obvykle dočasná a krátkodobá záležitost a často sama odezní během několika hodin nebo jednoho dne. Pokud ale pocity přetrvávají po delší dobu, například týdny nebo měsíce, může to znamenat, že se děje něco vážnějšího.
Stejně tak pokud člověk není schopen rozpoznat jasný spouštěč svých emocí nebo pokud má reakce, které jsou nepřiměřené situaci, může to být známkou závažnějšího problému. Člověk ztratí zájem o věci, které dříve míval rád, začne se vyhýbat přátelům, nebo dokonce i rodině, a uzavře se sám do sebe. Pokud se zaměří na své myšlenky, mohou být často velmi negativní – sebekritika, pocit beznaděje a podobně, i to může být ukázka vážnějšího problému, který je třeba řešit.
Kdy je podle tebe potřeba vyhledat odbornou pomoc?
Odborná pomoc je potřeba ve chvíli, kdy už nám problémy zasahují až moc do běžných činností. Kdy nás to vyloženě omezuje v našem životě, na který jsme zvyklí. Pokud si člověk není jistý, zda je to opravdu vážné, doporučuji se s nějakým odborníkem minimálně poradit.
Pro své čtenáře jsi vytvořila seznam psychoterapeutů a psychologů. Podle čeho jednotlivé odborníky vybíráš?
Seznam jsem tvořila čistě z doporučení mých sledujících na Instagramu. Věřím, že by mi nikdo nenapsal nikoho, koho by sám nevyzkoušel. A přeci jen doporučení lidí, kteří se potýkají s podobnými problémy, jsou nejcennější. Seznam ráda zašlu komukoliv, kdo by o něj měl zájem. Tvořím ho od lidí pro lidi.
Řekla bys z vlastní zkušenosti, že jsou v České republice kvalitní psychologové a terapeuti?
Jelikož já sama mám dobrou zkušenost, tak ano. Zároveň ale znám dost lidí, kteří dobrou zkušenost nemají. Chce to opravdu hledat, zkoušet, ptát se ostatních a nevzdat se po případném prvním neúspěchu.
Kolik odborníků jsi musela navštívit, abys narazila na toho, který skutečně dokázal pomoci?
Co se týče psychiatrů, tak má nynější třetí doktorka je skvělá. Psychoterapeuty jsem měla dva. Jednou muže a jednou ženu a nikdy nebylo potřeba hledat jiné. Sedli mi oba naprosto skvěle. Udělala jsem změnu jen proto, že můj dřívější terapeut neposkytoval na nějakou dobu své služby, takže jsem si hledala někoho nového.
Jakým druhům léčby úzkostí by ses snažila vyhnout a proč? Co bys naopak doporučila?
Snažila bych se vyhnout jakékoliv sebeléčbě. Rozhodně bych dávala pozor na zapíjení nepříjemných pocitů alkoholem, kouření a tak podobně. To nikam nevede. Nejvíce mi ale rozhodně pomohly psychoterapie, které doporučuji dál. Člověku to chvíli trvá, než se rozhoupe a pokoří všechny svoje strachy, ale není se opravdu čeho bát. Terapeuti vždy navedou, i když ztratíte svou nit a nevíte, jak dál. Vyslechnou, nesoudí… Zkrátka to pro mě byl velký přelom. Chodila jsem 1krát týdně po dobu asi 3 let. I u psychoterapeutů je ale třeba dávat pozor, aby člověk nenaletěl nějakému pseudo psychoterapeutovi, který nemá třeba ani psychoterapeutický výcvik.
Máš nějaké rady, jak se o svých pocitech svěřovat lidem v okolí takovým způsobem, aby neměli tendence situaci zlehčovat?
Pokud někdo bude chtít situaci zlehčit, tak, podle mě, s tím moc nenaděláme. Za mě je super jasně komunikovat to, co po druhém člověku požadujeme – radu, naslouchání nebo třeba jen blízkost. Svěřovala bych se na místě, kde není třeba tolik cizích lidí, je to jen mezi těmi lidmi, mezi kterými to má být. Zároveň i pocity bych komunikovala jasně a srozumitelně. Být upřímní ohledně toho, co prožíváme, aniž bychom sami zlehčovali intenzitu emocí. K tomu totiž my, lidé s nějakým problémem, máme taky často sklony, nejen naše okolí. A určitě bych mluvila v první osobě. Nikdy bych neházela vinu na druhé ve stylu: „Je to kvůli tobě, protože mě nikdy neposloucháš.” A pokud má člověk problém se takto svěřit, je super to druhému napsat – SMS, v chatu, dopisem, jakkoliv.
A jak by se měl zachovat člověk, který dostane od druhého informaci o tom, že má psychické problémy? A naopak čemu by se měl určitě vyvarovat?
Já jsem byla vždycky ráda, když ten člověk na mě nezměnil názor, byl mi oporou, snažil se vyjádřit podporu, a hlavně mi dodal pocit, že je tu pro mě a bude tu pro mě, ať se bude dít cokoliv. Svěřit se s něčím takovým není vůbec jednoduché. Člověk si to nejdřív řeší hodně sám v sobě, a když už se konečně odhodlá to říct, bojí se nějakého výsměchu, zlehčování a neporozumění. Takže tomu bych se rozhodně vyvarovala. I když člověk neví, co říct, tak naprosto stačí: „To mě mrzí, děkuju ti za upřímnost. Jsem tu pro tebe a společně to zvládneme.”
Čemu se kromě blogu a sociálních sítí věnuješ?
Pokud myslíte pracovně, tak pracuji jako správce sociálních sítí a recepční pro jeden salon. Zároveň mám svůj vlastní e-shop. Jednu dobu jsem i malovala obrazy, venčila psy, hlídala děti a sem tam uklízím. Člověk si musí vybudovat nějakou svou vlastní cestičku, jak to zvládat.
S jakými reakcemi ses na začátku blogování setkala? Dostáváš převážně pozitivní odezvu, nebo se objevují i negativní zprávy?
Negativní zprávy se sem tam objeví. Přeci jen je to online prostor, takže lidé si dovolí víc, než by si případně dovolili ve skutečnosti. Musím ale říct, že z 99 % mám pozitivní ohlasy. Hodně mě to překvapilo, bála jsem se reakcí, ale jsem šťastná, že většina lidí opravdu podpoří. Tvoříme si tam všichni společně hezký bezpečný prostor.
Co všechno ti profil Holka z blázince přinesl?
Profil mi přinesl spoustu zkušeností, co se online světa týče. Zároveň mi přinesl skvělé lidi, které bych neměla jinak takovou šanci potkat a které mám ve svém životě už několik let. Samozřejmě i pár příležitostí, ke kterým bych neměla šanci se dostat.
Není to ale influencerství jako takové. Pro firmy není toto téma tak „žhavé” a bojí se se s duševním zdravím nějak spojovat. Mně to ale nevadí. Dělám to pro lidi, ne za účelem vydělat z toho co nejvíc peněz. A to je pro mě ten zdravý základ. Jen jsem chtěla říct, že mě mrzí, že duševní zdraví stále není považováno za natolik důležité a zajímavé téma, ačkoliv se to, obzvlášť v dnešní době, může týkat naprosto každého.
Co ti dodává nejvíce energie? Z čeho máš největší radost a čím se nejvíce odreaguješ?
Mně osobně dodává nejvíc energie pobyt v přírodě a sport. A celkově cestování, to je prostě moje láska. A když už jsme u tý lásky, tak můj přítel je takový můj pevný bod, o který se můžu opřít. Mám ráda takové ty malé okamžiky, kdy si dám někde dobré jídlo a kávu, trávím čas s rodinou, čtu doma zalezlá pod peřinou, jsem s kamarádkami na výletě… Takový ten klasický obyčejný hezký život ve společnosti mých nejbližších. To je moje.
$content$