Středa 22.05.2024
„Nepovažuji se za herečku, ale hraní je trochu droga,” říká Kristína Tormová
Fotografie: Se souhlasem Kristíny Tormové
INTERVIEW

„Nepovažuji se za herečku, ale hraní je trochu droga,” říká Kristína Tormová

Kristína Tormová se na sociálních sítích proslavila fotkami svých nápaditých triček s originálními nápisy. Začínala ale jako divadelní, televizní a filmová herečka, je autorkou knih, z nichž jedna byla předlohou pro slovenský seriál Som mama, a hlavně je maminkou na plný úvazek. Co ve svém životě považuje za úspěch? Jak se zrodil nápad na trička? A co vše nám Kristína prozradila o mateřství?

Svou kariéru jsi započala jako herečka. Kde všude jsi hrála a jaké dílo máš ze své filmografie nejraději?

Nuže, tak to vzniklo. Vystudovala jsem divadelní dramaturgii, roky dělala asistentku režie, psala články a náhodou jsem se stala herečkou. Tři castingy v životě a jsem považována za herečku. Já se za ni však nepovažuji. Je to spíš moje záliba, příležitostný příjem, ale rozhodně to není něco, čemu bych se chtěla plnohodnotně věnovat.

Začínala jsem v Radošinském naivním divadle, potom přišel jeden z prvních slovenských seriálů Rodinná tajemství, kde mě nevědomky obsadili do role dcery mého skutečného otce. Úplně přelomový byl muzikál Pridcenti, kde na mně jeho producenti postavili PR, a tehdy jsem se definitivně „zherečkovatěla“. Velmi si vážím toho, že jsem hrála ve třech inscenacích v Činoherním klubu v Praze s těmi nejúžasnějšími herci, že jsem měla možnost pracovat s Ladislavem Smočkem, legendou českého divadla, a také toho, že jsem dostala hlavní ženskou roli ve filmu Pouta, za kterou jsem byla dokonce nominována na Českého lva. Na to, že jsem neherečka, mám docela slušné herecké portfolio a všechno jsou to pro mě spíš neuvěřitelné zážitky než životní úspěchy. A všech spoluprací si nesmírně vážím a budu za ně neskonale vděčná. O seriálu, který vznikl podle mé knihy Som mama, ani nemluvím.

Byly to všechno krásné časy, ale už jsem se posunula na jinou cestu. Hlavně proto, že mi nevyhovovalo čekat, až mi někdo dá práci, chtěla jsem zůstat s dětmi doma a nechtěla jsem, aby je vychovávala chůva. Tak jsem se zařídila jinak. Věřím ovšem, že budu mít ještě někdy možnost si něco malého zahrát. Je to trochu droga.

Zmínila jsi, že za hlavní ženskou roli v českém filmu Pouta z roku 2010 jsi byla nominovaná na Českého lva. Jaké jsi měla z nominace pocity a za jak velký herecký úspěch to považuješ?

Byl to opět spíše zážitek, a ne úspěch. Tím, že jsem na herectví nikdy nelpěla a bavila mě spousta jiných věcí, jsem od něho nějak nikdy nic nečekala. A možná i proto se mi událo tolik věcí. Když mi kamarádka napsala, že jsem nominovaná na Českého lva, nejdřív jsem si myslela, že si dělá legraci, a pak jsem byla přesvědčená, že si mě s někým spletli. Byla jsem pyšná na náš tým – film Pouta dostal 11 Lvů. Já toho svého nedostala, jsem slušně vychovaná skromná holka, nechala jsem to na kolegyni Bydžovské. Největší radost měl asi můj otec, který je výborný herec. I jeho otec a máma byli herci. Takže on byl asi nejvíc dojatý, že se děje něco tak výjimečného. Pro mě bylo nejkrásnější sledovat hrdého otce. Ale když v Lucerně ukázali moji fotku mezi Bydžovskou a Geislerkou, uvěřila jsem, že se to opravdu stalo, a řekla jsem si jen: „Haluz.“ Vtipné ty moje příhody, opravdu.

Vyhrála jsi cenu Social Awards Slovakia v kategorii rodina. Byl to pro tebe úspěch, nebo tímto směrem, cestou influencerky, úplně nechceš jít?

V rámci influencerství si jdu svou tvrdohlavou cestou, považuji se spíše za content creatorku a také nic neočekávám. Přiznám se, že když jsem se viděla v užším výběru, nejprve jsem se lekla. I jsem se bála, abych proboha nevyhrála, protože já přece něco takového vůbec nechci. Nakonec jsem tedy vyhrála (smích) a až potom mi došlo, že pro mě hlasovali moji sledující bez mého „pushování“, a díky nim jsem vyhrála. Žádná porota. A tak mě to nakonec dojalo a jsem jim velmi, velmi vděčná, že mi dali zpětnou vazbu na mou práci tímto způsobem.

Je to pěkný zážitek, který však za úspěch zase nepovažuji. Nic kromě radosti mi to nepřineslo. A to je dobře, protože radost je pro mě důležitá. Za úspěch považuji to, že jsem vyhrála toaletní potřeby v hodnotě 500 eur, protože jsem je věnovala noclehárně pro lidi bez domova. A to je další radost.

Fotografie: Se souhlasem Kristíny Tormové

Na Instagramu tě sleduje přes 130 tisíc lidí. S jakou vizí vedeš svůj instagramový profil? Co je pro tebe důvodem být veřejně aktivní online?

Od čtvrté třídy si píšu deník, na základce jsem vydávala tři časopisy, hodně jsem vždy fotila, psala jsem do novin i magazínů. Sociální sítě tak pro mě nejsou ničím novým, jen je to výborná platforma k tomu, abych dělala, co mě baví, jednodušeji. Svůj profil vedu s vizí humoru a jakési osvěty. Snažím se odlehčovat náročné věci, psát o věcech, o kterých se až tak nepíše, propagovat lokální šikovné lidi, psát o tom, že obyčejnost je mnohem neobyčejnější a úžasnější, než by se mohla zdát.

Kde se vzal nápad vyrábět nápaditá trička s nápisy?

Trička jsem začala vyrábět už asi před dvanácti lety jako dárky pro okolí. Několikrát se mi ale stalo, že jsem nesehnala práci v divadle, zůstala jsem v podstatě z měsíce na měsíc bez příjmu, stejně jako můj tehdejší partner. A tak jsem začala trička prodávat nejprve kamarádům, později jezdit na jarmarky a trhy. A protože mi dokázala přinést nějaký příjem, vyráběla jsem jich čím dál víc, až jsem se stala značkou.

Chyběla mi vtipná trička, nechtěla jsem ta s nápisem „love“, chtěla jsem něco, co bych ráda nosila a měla vtipnou hruď. Já, popravdě řečeno, vždycky vyrábím to, co se mi právě líbí a co „potřebuju“. No a pásky, na těch jsem ulítávala už jako puberťačka. Asi hlavně díky cirkusákům a filmu Zahrada

Popíšeš nám, co vše je potřeba udělat, než takový produkt spatří světlo světa?

Kdysi jsem trička malovala ručně. Nakupovala jsem si ty nejlevnější kousky, abych na nich co nejvíc vydělala, když je pomaluju. Když se mi narodily dcery, malovala jsem každý večer, abych měla nějaký příjem, vypisovala faktury, chodila na poštu. Trička mi schla po celém bytě. Později jsem měla velký útlum a nestíhala jsem malovat, a tak jsem poprosila svého exšvagra, který má obchod s nápaditými tričky, jestli by mi je nepomohli vyrábět. Všechna se přes noc vyprodala. A tak vznikla Koláčová, kterou znáte v dnešní podobě.

Koláčová prošla velkým vývojem. V tom obchodě se mě ujal můj současný manžel, se kterým jsme si lidsky i profesně sedli natolik, že jsme si sedli i mužsko-žensky a později jsme spolu i lehli a máme syna. (smích) A také naši malou firmu a e-shop, kde vyrábíme a prodáváme Koláčovou. Snažíme se posouvat k lepšímu, investujeme do udržitelnějších možností, snažíme se co nejvíce šít lokálně, dělat věci stále kvalitnější. Musím říct, že nás to všechno velmi baví, a až z toho jednou bude mít naše domácnost i normální příjem, bude to úplně báječné. Ale na to si asi budeme muset ještě počkat. Tímto děkuji všem, kteří nás podporují tak, že i přes pandemii stále fungujeme…

Sortiment se docela rozrostl – co všechno je nyní k dostání?

Je toho hodně. Už neděláme jen pruhované kousky, ty už jsou spíš taková klasika. Přidáváme i trička, která mají certifikát GOTS, mikiny, čepice. Jedno mají všechny věci společné – vtipné nebo lehce provokativní nápisy psané mým fontem. Píšu ručně. Je to moje obrovská vášeň. Takže děláme věci s mým rukopisem. Součástí Koláčkové jsou také příběhy, které se za každým kouskem skrývají. Ať už jde o vzniklá přátelství s lidmi, kteří je pro nás šijí, nebo o modelky, které jsou mými vzácnými bytostmi, a jejich příběhy… Je to takový malý krásný svět v tomto divném světě. Kromě toho vyrábíme kryty na telefony, a to technologií, kterou máme jen my tady, a podporujeme šikovné slovenské designéry a ilustrátory.

Fotografie: Se souhlasem Kristíny Tormové

Většina promo fotek je focena v kuchyni. Už dlouho nás zajímá – je to opravdu tvá kuchyně? A proč zrovna kuchyně?

Je to naše kuchyně, ano. Proč? Protože se nám nechtělo platit za pronájem ateliérů, kde byly navíc fotky takové sterilní a bez života. A proč kuchyně? Inu, je tam nejlepší světlo v celém našem bytečku. Naše fotografka Alex Kiňová musí při focení stát na balkoně, aby obsáhla celou postavu modelky… A focení jsou často záminkou k setkání s mými úžasnými lidmi, na kterých mám v životě štěstí. Focení v naší kuchyni je vždy zázračným setkáním skvělých lidí. Jsou to malé krátké chvilky trojnásobné matky a jedna z mála socializačních možností. (smích)

Máš tři děti – chlapečka a dvě holčičky. Starší holčičky jsou dvojčátka – jaké pro tebe jako pro prvorodičku bylo starání se o dvojčátka a jaké v porovnání s tím je, když máš teď děti tři?

Hlavní rozdíl je asi v tom, že moje první těhotenství bylo stresující, neužila jsem si ho, a hlavně to, že Ela a Matilda byly narozeny předčasně ve 33tt. Poprvé jsem je držela v náručí týden po narození, měsíc jsme byly v nemocnici, učila jsem je pít mléko, chodily jsme nonstop po vyšetřeních. Alanko se narodil téměř na termín, hned mi ho dali, hned se přisál, a už jsme ho nikomu nedali. Těhotenství bylo srandovní a napsala jsem o něm užitečnou knížku.

Jsou to věci nesrovnatelné, dva šílené zážitky a oba přenádherné. O zážitcích s holkami jsem napsala dvě knížky Som mama a Stále som mama, a tak jsou zachyceny hlavní srandy. U Alanka zažívám, jaké to je mít jedno dítě, protože to jsem nikdy neměla. Když jsou holky ve škole, ani nevím, co dělat. Je to trochu nuda, přiznávám. A ne, není to jednodušší ani náročnější.

Já jsem vždy velmi toužila být mámou, takže si skutečně nemám na co stěžovat a užívám si všechno, jak nejvíc můžu. Někdy mě samozřejmě může ze tří dětí, které furt něco chtějí, trefit šlak, někdy se pyšně těším, že jich je tolik, jelikož se stává, že na mě zapomenou a dělají si svoje. Tři děti je dobrá banda. Jsme dobrý tým. A to ani nemluvím o tom, jak je úžasné mít rodinu s mužem, který je pozorný, strarostlivý a milující.

Měli jste dvojčata v rodině? Někteří lidé jsou toho názoru, že dvojčátka se rodí pouze, pokud je k tomu rodinná dispozice…

Nikdy by mě nenapadlo, že budu mít dvojčata. To kdybych věděla dopředu, tak mě asi trefí. (smích) Dnes si říkám, že kdo jiný by měl mít nadělená dvojčata, když ne já. Měli jsme dvojčata v rodině. Sestra mojí babičky měla dvojčata, ale bohužel zemřela těsně po porodu. To jsem se však dozvěděla, až když měly holky asi rok nebo dva. Rodinná predispozice jistě není jedinou příčinou narození dvojčat. Někdy to je i to, že si o to svojí hyperaktivitou doslova koledujete. To je můj případ. (smích)

Fotografie: Se souhlasem Kristíny Tormové

Pokořila tvá zkušenost s mateřstvím nějaké mýty?

Ano. Všechny. Jsem vyhledávačka mýtů a předsudků a miluji je bourat. Miluji přeměňovat jemné mateřské zoufalství na humor. Snažím se inspirovat jiné mámy k lehkosti a k tomu, aby si to co nejvíc užívaly. Základnímu mýtu „Dvojčata? To bude peklo!“, jsem dala sbohem v momentě, kdy se zdravá narodila. A to, že mít děti je omezující, vyvracím každodenně. Možná tím, že moje děti jsou předčasňátka a jejich život a zdraví nebyly úplně samozřejmé, a já jsem zažila ten nejšílenější strach a úlevu v životě, dívám se na to trochu jinak… Ale po takové sedmé večer už také hučím únavou, nemyslete si.

Po narození dcer jsi začala psát blog, ze kterého následně vznikla kniha, kterou ilustroval tvůj otec. Kniha byla posléze i předlohou pro slovenský seriál Som mama, ve kterém hraješ. Jak moc se liší seriál od knihy a kniha od tvého života?

Kniha se od života příliš neliší. Psala jsem ji na týdenní bázi a měla jsem radost, že mám konečně o čem psát. Že jsem si porodila dvě geniální témata. K psaní mě inspirovaly právě spolumatky, které si neustále stěžovaly na mateřství. Chtěla jsem psát o tom, že mateřství je skvělé… Respektive takové, jaké si ho uděláte.

Seriál má s knížkou společného poměrně málo. Hlavní postava jsem do velké míry opravdu já a je až neuvěřitelné, jak to dokázali scénáristé přečíst. Knížka a seriál mají společný humor, pohled na mateřství a jemnou šílenost hlavní představitelky. A aby se nezapomnělo, díl o porodu jsem přepsala přesně podle mého porodu, takže jsem si zažila malý regres. Navíc v té porodnici, kde jsem umírala strachy o děti. Takže jsem si seriálem udělala terapii a zbavila se velkého traumatu. Asi i proto mohl přijít Alanko.

Po knize Stále som mama jsi napsala i Budem mama – bude i tato kniha předlohou pro další díly seriálu?

Ne, ne. Na další pokračování se nechystáme. A ani bych na to neměla čas. Jsem totiž máma.

Plánuješ napsat další knihu v návaznosti na dvě předešlé? 

Napsala jsem knížku o těhotenství Budem máma, kterou jsem psala během svého těhotenství s Alankem a která je dobrým průvodcem pro každou těhotnou ženu.

Slyšela jsi, jakožto žena pohybující se v online světě, již dříve o našem projektu BloggersRE? Co na náš projekt říkáš?

Neslyšela jsem, na mou věru. A děkuji, že jsem se k vám dostala. Protože jsem se hned začetla do rozhovoru s mojí oblíbenkyní „somfeministka“, díky kterému jsem zjistila, že i já jsem její oblíbenkyní. (smích) A budu doufat, že budu mít čas prozkoumat váš projekt. Moc bych chtěla. Nacházet inspirativní ženy je moje hobby. Miluji to.


Instagram | Blog

Napsat komentář