Po úspěšném rozběhnutí platformy Slevomat se Ladislav Veselý rozhodl přijmout novou výzvu a prolomit stereotypy. Tímto krokem ukázal, že role rodičů nejsou striktně vymezené a klíč k rodinné spokojenosti tkví především v individuálním přístupu a vzájemné podpoře. O své zkušenosti se Ladislav neváhá dělit a nedávno promluvil například na události Ženy zítřka: Konference o rodičovství, kariéře a rovných příležitostech organizace M.arter. Jak vnímá budoucnost role otce v kontextu rodinné péče a jaké změny by si přál vidět ve společnosti? V čem shledává největší výzvu? A co je pro něj při rodičovské dovolené nejdůležitější?
Rozhodl jste se jít na rodičovskou, protože jste zjistil, že vás to doma baví víc než v práci. Můžete prozradit, jaké konkrétní aspekty vás k tomu vedly?
Pěstuji si takovou pracovní mantru: být užitečný a nakonec zbytečný. Měl jsem dojem, že ve Slevomatu jsem po téměř šesti letech na této trajektorii došel do cíle, předal ze sebe vše a že firma už potřebuje zase někoho nového. Ale ano, ještě silnější motiv byl ten vnější – být se synem je pro velmi naplňující, a když jsem to okno příležitost uviděl, neváhal jsem.
Můžete přiblížit, jak jste přizpůsobil svůj denní harmonogram a rutinu od okamžiku, kdy jste nastoupil na rodičovskou dovolenou?
Je mi vlastní vstávat poměrně brzy, takže se jdu projít se psem, pak většinou dělám snídani. Potud pořád stejné! Pak místo cesty do práce a hromady schůzek jdu se synem na hřiště, obden na nějaký kroužek, od hudebky po všelijaké dílny nebo jedeme na výlet, třeba na kole. Přes jeho spánek stihnu rutinní práci, ale občas prostě usnu s ním, to je můj čerstvě objevený productivity hack na odpoledne.
Jeden den v týdnu pracuju – koučuju. Mám od rána do večera klienty nebo se něco učím, teď zrovna dělám rodičovský kurz u psycholožky Becky Kennedy.
Jaké byly vaše první dojmy a pocity po nástupu na rodičovskou dovolenou? Jak se tyto dojmy postupem času proměnily?
Prvních pár dní jsem měl dojem, že potřebuju každý den stihnout hodně věcí. Najela mi pracovní rutina: priorita, úkol, jedu, jedu. Zpětně se sám sobě směju. Dneska už jsem hodně zpomalil a prostě „jsem se synem”.
Co nebo kdo je pro vás během vašeho rodičovského dobrodružství největší oporou?
Moje žena. Jsem vedle ní rodič-junior, takže jsem rád, že tenhle můj začátek podporuje jednak tím, že nepřestala myslet na některé důležité věci jako jsou doktoři, na což já ještě nemám mentální kapacitu, protože je to pro mě hodně nové, jednak tím, že mi řekne „dobrá práce, zvládáš to skvěle”. Zpětně teď ještě víc obdivuju, co za ty uplynulé dva roky zvládla.
Sám jste zmínil, že inspirací k tomu jít na rodičovskou byli také vaši kamarádi. Jak vnímáte rostoucí trend mužů na rodičovské dovolené ve svém okruhu přátel a obecně ve společnosti?
Ano, mám kolem sebe pár lidí, kteří si zvolili podobnou cestu a těší je to. Ale někdy myslím, že tenhle trend je spíš kognitivní bias, většina mužů volí jinou cestu a věřím, že je to pro ně úplně v pořádku. Já jsem zvědavý a zkrátka jsem to chtěl zažít.
Jak jste zvládal vnější tlaky nebo očekávání ohledně svého rozhodnutí jít na rodičovskou dovolenou? Pociťoval jste nějakou kritiku nebo soudy za své rozhodnutí?
Jsem vůči tomu hodně imunní. I při koučování s lidmi identifikujeme věci, které jsou mimo jejich vliv a valná část těchto názorů k tomu patří. Sám se učím nesoudit a dovedlo mě to k tomu, že i cizím soudům pozornost spíše nevěnuji.
Jaké stereotypy nebo předsudky vůči mužům na rodičovské dovolené podle vás stále ve společnosti panují?
Já mám takové nastavení, že běžím svůj vlastní závod, tak tomu nevěnuju pozornost.
Jaké jsou hlavní výhody a nevýhody, které jste zažil jako muž na rodičovské dovolené?
Výhodou je, že dokážu kočárek naložit sám i do vysoké tramvaje! Nevýhody jsem nezaznamenal.
Na konferenci Ženy zítřka organizace M.arter v rámci panelu Supermámy a supertátové neexistují jste řekl, že rodičovství je přesně tak těžké, jak ostatní říkali, zároveň je to nepřenositelný zážitek. Jaké informace jste před nástupem na ni od přátel dostával a v čem se liší od vaší vlastní zkušenosti?
Ano, říkal jsem nepřenositelně naplňující zážitek, kterým bohatě vyvažuju onu těžkost.
Od narození syna jsem o rodičovské uvažoval a doporučení kamarádů ohledně „věku, od kterého se o syna může starat muž” se různila. Blízký kamarád byl s dcerou doma prakticky hned, jiný zase říkal nejdříve ve třech letech. Pochopil jsem, že to má každý jinak, tak jsem si dal pozor, abych to neminul.
Co vám pomáhá v tom, abyste byl skutečně přítomný v každém okamžiku s vaším dítětem?
Řekl jsem si, že je to pro mě důležité a trénuji to. Aktivně se věnuju práci na své mysli a učím se to. Hodně mě posunula práce Sama Harrise i má role muzikanta v kapele.
Prozradil jste, že s příchodem potomka může dojít k rozhození rolí v rodině. Jak konkrétně ovlivnilo vaše rozhodnutí jít na mateřskou dovolenou dynamiku ve vaší rodině, zejména ve vztahu s manželkou a prarodiči?
Často s lidmi na koučování pracujeme na uvědomění jejich rolí. Bývají překvapeni, kolik času ve skutečnosti v každé tráví. A když vám do stabilního ansámblu u prvního dítěte ze dne na den vstoupí úplně nová role „táta/máma” s alokací vysokých desítek procent času, postaví to ten systém samozřejmě na hlavu.
Myslím, že by v tom byly užitečné přechodové rituály. Pro všechny zúčastněné. Kdybych to měl příležitost řešit ještě jednou, věnuji právě tomu více pozornosti. Udělal jsem si alespoň pár poznámek na dobu, kdy se třeba jednou mně narodí vnouče.
Podělil byste se o nějaké tipy, které jsou účinné při budování partnerského vztahu i po příchodu dítěte?
Je snadné se novou rolí nechat pohltit a uzavřít si zdroje energie, na které byl člověk do té doby zvyklý. Udělejte si čas na to, co máte rádi – sami i spolu. Udělejte z toho prioritu. A říkejte si vzájemně, co potřebujete.
Jaké aspekty rodičovství jsou pro vás stále největší výzvou a proč?
Uvědomovat si a postupně nahrazovat naučené vzory reakcí. Jsem na cestě od „ty jsi šikulka, to nic není” k „věřím, že se tak a tak cítíš”. Proces přeučování bolí, ale prošel jsem si několika koli v různých firmách, a obzvlášť jako šéf Slevomatu, tak mě pohání, že vím, jak mocné vlastní změny chování jsou.
Jak vnímáte budoucnost role otce v kontextu rodinné péče a jaké změny byste si přál vidět ve společnosti?
Co mi chybí po návratu z naší dovolené ve Španělsku, je všeobecný respekt. Nejen tolerance, ale opravdu respekt. Tam jsme měli denně pocit, že lidé vnímají naše dítě jako člověka. Od drobností, že vám sekuriťák podrží dveře pro kočárek, po kustoda, který nedělá „pšt”, ale nudící se dítě vám rozesměje.
Druhá, v kontextu ještě méně reálná věc, je inspirace ze Singapuru. Tam stát finančně podpoří prarodiče, kteří se rozhodnou přestěhovat blíže ke svým vnoučatům. Nukleární rodina je podle mě hrozný nesmysl a mít snadnou možnost žít – ne nutně pohromadě, ale blízko s širší rodinou by všem zúčastněným prospělo.Jaká je budoucnost role otce nemám ponětí. Ale mám opravdu rád písničku Tatínci od Jakuba Koniga, tam je vše.
$content$