Že se chce věnovat architektuře si Lukáš Janout uvědomil až po studiích, a tak si musel doplnit vzdělání. Dle vlastních slov měl štěstí na práci se spoustou mladých a talentovaných lidí, mezi které patřila také Nina Ratočka Pevná. Právě s ní později založil architektonické studio LUNI, které se prezentuje individuálním přístupem a důrazem na respekt, důvěru nebo spolehlivost. Jak moc Lukášovu tvorbu ovlivňuje minimalismus? Proč rád volí přírodní materiály? A jak náročná je práce architekta po psychické stránce?
Váš rukopis definují čisté linie a jednoduchost. Proč tomu tak je a bylo tomu tak vždy?
Můj rukopis se určitě v čase vyvíjel a myslím, že během studií na fakultě architektury dozrával. Mám rád funkční, jednoduché a estetické věci, které na mě působí přehledně a klidně. Mám pak pocit, že tomu rozumím, že vše má své místo a svůj důvod. Současně věřím, že to umožňuje takovéto architektuře stát se nadčasovou.
Jak moc vás a vaši tvorbu ovlivňuje minimalismus?
Myslím, že zásadně, protože do každého nového projektu se více, či méně, obtisknou základní principy minimalismu. Již od konceptu se snažím najít takové řešení, které bude jednoduché, účelné, udržitelné a současně estetické. Samozřejmě v každém návrhu hrají zásadní roli požadavky klientů, ale ti si nás vybírají na základě doporučení nebo referencí, a tak vím, že na základních principech návrhu se vždy shodneme.
Co pro vás minimalismus znamená a jaké má výhody? A má i nějaké nevýhody?
Minimalismus pro mě není jen interiérový styl, ale životní přístup, který se osvobozuje od nadbytečných věcí. Neříkám, že žiju stoprocentně podle tohoto principu, ale pokud k něčemu tíhnu, tak právě k minimalismu. Teda až na to, že mám tři kola. (smích)
Výhody minimalismu jsou pro mě jednoduchost, nadčasovost a funkčnost. Současně to ale je styl, který není určený pro každého. Na dost lidí působí sterilně, neosobně, chladně. Jako nevýhodu vidím to, že minimalistické interiéry jsou náročné na udržení pořádku a čistoty, protože jinak se jejich podstata zcela vytrácí. Paradoxem je to, že návrh takového interiéru bývá dosti složitý, ačkoliv to pro laika může vypadat přesně opačně.
Jak se stavíte k trendu upcyklace? Lze jej vůbec promítnout i do architektury?
Myslím, že to je princip, který se bude objevovat stále častěji, a to i v architektuře.
Již nyní se například ze starých lodních kontejnerů budují nové stavby, opětovně se používají staré stavební materiály anebo se již dosloužilé věci používají pro umělecké instalace v parterech a interiérech nových staveb. Takovéto věci nemusí mít jen specifickou estetiku, ale hlavní je i odpovědnost k životnímu prostředí.
Ve vaší tvorbě je hojně zastoupen prvek dřeva. Čím jsou dřevěné stavby a interiéry specifické a vyžadují nějakou zvláštní péči?
Rád používám přírodní materiály, které umí přirozeně stárnout. Vlastně mám rád tu patinu, kterou mají všechny staré domy a které s žádnými náhražkami na bázi plastu nedosáhnete.
Je známo, že jsem příznivcem dřevostaveb stavěných technologií CLT panelů, kdy je dřevo v interiéru přiznané. Naopak nemám rád dřevostavby, kdy je dřevo použité jako konstrukční materiál, ale je z exteriéru přikryté polystyrenem a z interiéru parozábranou a SDK předstěnou. Specifikum dřevostaveb je, že jejich životnost je dlouhodobá, ale narozdíl od zděných domů vám odpustí méně chyb. Zejména těch, které souvisí se zvýšenou vlhkostí v konstrukci. Další specifikum souvisí s tím, čemu já říkám „český chatařský syndrom”. Kdo očekává, že dřevo na fasádách nebude přirozeně šednout, bude odkázán na to, že bude fasádu pravidelně brousit a natírat.
Dřevo použité v interiérech tak náchylné není, ale vyžaduje specifickou péči. Například obnovu olejů na podlahách, použití specifických čistících prostředků atd. Za mě ale náhražkou dřeva srovnatelné atmosféry nikdy nedosáhnete.
V interiéru je chvíli trendy vintage styl, chvíli mid-century modern a další. Ohlížíte se na trendy?
Vzhledem k tomu, jaké mám rád věci, tak mě tyto trendy dost míjí. Mám rád nadčasové a jednoduché produkty, architekturu i módu. Vlastně si nedokážu představit, že budu mít za úkol udělat nějaký interiér ve vintage stylu. Nejen že bych to asi neuměl, ale vůbec by mě to nebavilo, protože to nevychází z mého vnitřního přesvědčení.
Ubírá se postoj Čechů vůči modernímu minimalismu spíše pozitivním, nebo negativním směrem?
To nedokážu úplně soudit. Určitě bude spousta obhájců, ale i odpůrců daného stylu a je to vždy dost individuální. Myslím ale, že v porovnání s předchozími desetiletími se postoj Čechů k minimalismu zlepšil.
Jaký projekt byl pro vás doposud největší výzvou?
Nechci, ať to zní jako klišé, ale každý projekt je výzva, protože se vždy snažíme naplnit klientovy představy a sny.
Pokud bych měl vybrat dva, tak to bude rodinný dům v chatové kolonii, který musel mít zastavěnou plochu 50 m2, a pak hotel Villa Fitz. První zmiňuji pro jeho prostorovou omezenost a ten druhý pro jeho konstrukční a technologickou složitost, která souvisela i s tím, že se jednalo o rekonstrukci novorenesanční vily s dostavbou restaurace a druhé části ubytovací kapacity.
Jak dlouho trvá například vytvoření návrhu rodinného domu? Pracujete často v časovém presu?
Když se budeme bavit o kompletním návrhu stavby a interiéru v podrobnosti prováděcího projektu, tak to bude minimálně 12 až 14 měsíců. Během té doby s klienty vymyslíme koncept domu a interiéru, vybereme a vyspecifikujeme všechny materiály a výrobky, zajistíme stavební povolení a rozkreslíme všechny potřebné části projektu až do měřítka 1:10. Jen s takovým podkladem je možné očekávat zdárný výsledek v podobě vysněného domu.
Každý projekt má svůj termín, a i když všem klientům dopředu sdělujeme časovou náročnost jednotlivých kroků, tak se občas stane, že se kvůli neočekávaným situacím dostáváme do časové tísně.
Jak moc je práce architekta náročná po psychické stránce?
Z mého pohledu dost. Neseme zodpovědnost za bezpečnost, funkčnost a estetiku každého projektu. Musíme komunikovat se širokým spektrem lidí – od investora, přes projektanty specialisty, úředníky až po řemeslníky na stavbě. Vše navíc probíhá pod tlakem termínů a financí – jak ze strany investora, tak i ze strany GD. Jen s tím rozdílem, že ten tlak je u nich protisměrný.
Před pár lety jsem si v souvislosti s touto profesí a mými sklony k workoholismu a perfekcionismu prošel syndromem vyhoření. Dodnes se tento stav umí při větším stresu přihlásit o slovo, ale i přesto si nedokážu představit, že bych šel dělat něco jiného.
Stalo se vám někdy, že byl váš návrh zamítnut? Jak v takovém případě postupujete?
Celý proces již od studie prezentujeme klientům po dílčích částech, krocích, takže se nikdy nemůže stát, že kompletně navrhneme celý dům a klient nám to na první prezentaci shodí ze stolu. V každém kroku s klienty navržené věci diskutujeme, a pokud si je nedokážeme obhájit nebo klientům nevyhovují, tak návrh upravujeme.
S Ninou Ratočka Pevnou vlastníte studio LUNI. Rozdělujete si práci, nebo naopak hledáte kompromisy, až vznikne společný celek?
Strašná výhoda je, že si s Ninou rozumíme jak lidsky, tak profesně, a to se pozitivně promítá i do naší práce. Jednotlivé projekty si rozdělujeme mezi sebou a vzájemně si je konzultujeme a obhajujeme napříč studiem. Každý máme trochu jiné silné stránky, a tak vím, že výsledek je vždy lepší, než by byl, kdybychom pracovali zcela samostatně.
Nastala už někdy situace, kdy jste se s Ninou na něčem vůbec neshodli? Jaký je klíč k tomu, aby to dvěma lidem pracovně ladilo?
Nevzpomenu si na jedinou situaci, kdy bychom se nedokázali domluvit, ale samozřejmě vedeme o spoustě věcí dialog a vzájemně si argumentujeme. Myslím, že klíč je v tom, že si rozumíme i mimo profesi, respektujeme názor toho druhého, umíme přiznat chybu a nebereme se moc vážně. Myslím, že u architektů obecně je problém s jejich egem, ale my tím snad moc netrpíme.
Zdroj: Autorský rozhovor
$content$