Možná si ji pamatujete z taneční soutěže StarDance. Pokud jste ji naposledy viděli právě na tanečním parketu, nejspíš byste ji ale nepoznali, neboť ráda a často mění svou image. Ačkoliv ve skrytu duše je to pořád ta stejná osoba. V současnosti je Martina Marková osobní fitness trenérkou známou z komunity BodyHunters. Jak její život poznamenala pandemie? Co mají společného svět tance a svět fitness? A proč podle ní není sebeláska destinací, ale cestou?
Marťo, kdyby ses měla pro naše čtenáře popsat jednou větou, jak by zněla?
Čtu vaši první otázku a přemýšlím. Mělo by to být jednoduché, ale ukazuje se, že je pro mě až nepředstavitelně těžké takovou větu sestavit, na nic nezapomenout, a zároveň neříkat nic příliš zbytečného…
Snažím se ve všech směrech neustále na sobě pracovat, a tak jsem téměř přesvědčená, že by se ta věta neustále vyvíjela a měnila. S časem i se mnou…
Bez jakých tří věcí by ses neobešla na pustém ostrově?
Potřebuji v životě několik věcí, aby dával smysl a byla jsem opravdu šťastná. Smysluplný cíl, na kterém pracuji. Zdraví, které mi umožňuje věnovat se všemu, co mě naplňuje a baví. A v neposlední řadě člověka, se kterým své radosti mohu sdílet a je mi přítelem.
Začínala jsi jako profesionální tanečnice, někteří si tě možná pamatují ze soutěže StarDance, nyní jsi úspěšná fitness trenérka. Mají tyto dva světy – svět tance a svět fitness něco společného?
Rozhodně ano. Více, než se může zdát. Tanec i fitness nás učí rozumět tělu a umět ho ovládat. Fitness mi v tanci také velmi pomohlo. Cvičení bylo vždy nedílnou součástí všeobecné připravenosti během mé taneční kariéry.
Tanec, na rozdíl od fitness, se ale skládá z více složek. Té sportovní – tedy samotný trénink techniky a fyzička. Dále složky umělecké – tedy vyjádření emocí pomocí pohybu a interakce (jak fyzické, tak emoční) s partnerem a publikem.
Fitness je oproti tanci postaveno na jednotlivci. To se může zdát na první pohled osvobozující, opak je ale pravdou. Nelze se zde spoléhat na dobré psychické nastavení nebo štěstí. Tak například při jiných sportech se mi, bez větší závislosti na tréninku, může dařit a mohou zásadně kolísat mé výsledky ze dne na den. Třeba jako trefit pokaždé střed na terči, být ve správný čas na správném místě a nastřílet tak hodně gólů… nebo se prostě „dobře vyspat“ a zatančit svůj životní výkon, nebo naopak. Tohle bohužel v soutěžním fitness nefunguje. Pokud formu neudělám, žádná náhoda nebo to, že se dobře vyspím, mě nezachrání…
Nedávno o tvé taneční kariéře vyšel také dokument Ještě hořím?, jednalo se o pokračování dokumentu Nehasit! Hořím!, který vyšel v době, kdy jste oba s bráchou byli teprve puberťáci a tvořili jste taneční pár. Jak moc jste se oba za tu dobu změnili?
Pokračování dokumentu naši změnu a to, čím jsme si prošli, popisuje dokonale. Jednalo se o pohled paní režisérky, nikoliv naše subjektivní vnímání… Lépe bych to nevystihla. Opakovala bych v podstatě pouze to, co bylo v dokumentu tak hezky zachyceno.
Dokument, obě části dokumentu, je kdykoliv možné zhlédnout na stránkách České televize.
Ráda měníš vizáž. Která je ta opravdová tvář Martiny Markové? Zkrátka, v čem se cítíš nejlépe?
Moje image odráží to, jak se v danou chvíli cítím a co mě zrovna inspiruje a baví.
I když to k tomu často může svádět, je důležité se image nejen pobavit a inspirovat, ale také vnímat člověka samotného – “nesoudit knihu podle obalu“. I já se to stále učím.
Moje opravdová tvář se neodráží v tom, jak vypadám, ale v tom, jaká jsem. A to ví jen pár lidí kolem mě. Mohu mít milion účesů, podob a imagů, ale i tak mě vždycky poznají, protože to jsem „prostě já“. Ve všech mých „podobách“ se cítím sama sebou.
Na svém Instagramu se věnuješ tématu sebelásky, své tělo považuješ za svůj chrám a vyzýváš k tomu také ostatní. Jaká byla tvá cesta k sebelásce?
Neustále na tom pracuji. Nemyslím si, že sebeláska je destinace. Myslím si, že je to cesta a neustálá práce.
Když je nám se sebou dobře, jsme spokojenější a šťastnější ve svém vlastním těle, přenáší se to automaticky i na vztahy s lidmi kolem nás. A nemusíme být dokonalí pro své okolí. Nemusíme být dokonalí vůbec. Dokonalost je totiž relativní pojem. Stačí, že si na své nedostatky nebo to, co nás trápí, jen stále nestěžujeme, ale že na těchto věcech pracujeme. Už to je báječné a odrazem toho, jak si sebe sama vážíme.
Napadlo tě někdy, jaký bude mít tvůj Instagram dosah? A považuješ sama sebe za influencerku?
Mnoho lidí v dnešní době zakládá sociální sítě primárně proto, aby byli influencery. Aby mohli na Instagramu vydělávat peníze a aby byli „slavní“. Tedy aby dostávali zaplaceno za to, že „jsou“. Být influencer a nic neumět je z mého pohledu obrácená posloupnost událostí. Nejdříve bych měla něco umět, být v tom dobrá, nebo se o to alespoň snažit, a teprve na základě toho, pokud o to lidi budou stát, jim mohu předat své zkušenosti a třeba jim tím pomoct.
Pamatuji si doby, kdy na sociálních sítích reklama nebo placené propagace ještě neexistovaly, nebo jen minimálně. Ti, kteří se tvorbě věnovali, to dělali primárně proto, že je to bavilo. To mělo za následek růst jejich kanálu, protože jejich nadšení bez primárního chtíče vydělávat upřímně přilákalo fanoušky a sledující. Teď je to všechno naopak.
Já jsem si Instagram založila z důvodu, že mě ta platforma moc bavila. Poslední dobou vnímám, že se mnou lidé opravdu komunikují a tvoří se nejen číslo sledujících, ale relevantní a reálná komunita lidí. Jsem za to velmi vděčná a mám ty lidi ráda. Vnímám, že na ně mám určitý vliv a stavím se k tomu zodpovědně. Naopak i sledující často pomohou něčím mně. Fungujeme společně. Uvědomuji si, že bez nich by to nešlo. Vážím si jich.
Instagram mě neživí a ani bych si to nepřála. Je důležité mít možnost volby. Vědět, že mohu říkat a propagovat věci, které opravdu považuji za dobré, a mít možnost odmítnout věci, které jsou pouze marketingovým trikem a zdrojem příjmu.
Myslím si, že kdokoliv, kdo je svým názorem schopen ovlivnit jen jednoho člověka, je svým způsobem už influencer. A nezáleží na tom, zda je to v reálném světě, nebo ve světě sociálních sítí.
Jakožto člověk pohybující se v online prostředí, znáš projekt BloggersRE a jeho hlavní poslání?
Našla jsem u vás mnoho zajímavých tváří a rozhovorů, které mě obohatily. Děkuji vám.
Vraťme se zpátky k tvému povolání fitness trenérky – jsi spoluzakladatelkou společnosti BudyHunters. Čí příběh nebo zpětná vazba tě nejvíce dojala?
Nehrajeme si na jednotlivce. BodyHunters je komunita lidí, kteří se motivují a společně chtějí zlepšovat. Každý příběh za zlepšením je svým způsobem inspirativní.
Na jeden bych ale přeci jen mohla vzpomenout. Jeden kluk se s přítelkyní snažil dlouho o miminko. Díky tréninku a radikálnímu zlepšení svého celkového zdraví se jim to podařilo. Mají krásnou holčičku. Klučina maká dál a láska k tréninku ho neopustila doteď.
Jaké cviky jsou tvé nejoblíbenější?
To se upřímně hodně mění. Miluji pohyb všeobecně a vždy, když zkusím něco nového, jsem tím fascinovaná a tělo se opět nakopne a mám větší motivaci a vidím větší zlepšení. Nový pohyb znamená vždy nové zapojení svalů a tak nějak to tělo opět trochu probudí z rutiny. Než přišel lockdown, byla to gymnastika.
Na základní cviky ale samozřejmě nedám dopustit a pravidelně se k nim vracím.
A naopak, který druh cvičení nebo které cviky vždy přetrpíš?
Samozřejmě, že to, co mi nejde, je pro mě vždy primárně spíš výzvou, než abych se těmto cvikům nebo pohybům cíleně vyhýbala. Ale pokud je něco, co mě opravdu nebaví nebo mi nesedí, netlačím se do toho. Například do dlouhého vytrvalostního běhu. Nemám to ráda, nesedí mi to a vím, že v rámci mých cílů je více cest, které budou stejně efektivní nebo efektivnější, proto se do běhu nenutím.
S jakými předsudky ses ve světě fitness setkala?
Nikdy jsem nebyla upřímnější, když se odvážím říci, že pokud člověk tančí, v jakémkoliv okamžiku a kdykoliv dokáže “předvést, co umí”. Ty tančíš? Něco nám zatancuj…
Ve fitness je to trochu složitější. Ty cvičíš? Tak nám něco ukaž… Tohle tady nefunguje. Pokud člověk dře ve fitku každý den, ale zrovna není v soutěžní dietě nebo nedrží velmi striktně dietu a nemá tedy minimum tuku, které svaly odhalí, a nemůže zrovna ukázat “čtverečky na břiše”, moc se nemá čím pochválit. Tedy tak to alespoň většinou hodnotí okolí, které cvičení třeba zrovna příliš nerozumí.
Fitness ale, jak samotný název napovídá, není primárně o tom, jak člověk vypadá, ale jak se cítí. Což nemá s procentem tuku nebo množstvím svalů mnohdy co dělat. Hubený člověk totiž nemusí být vždy nutně zdravý a naopak…
Tvůj životní příběh je velmi inspirativní, přemýšlela jsi někdy o sepsání své autobiografie?
Zatím ne. Myslím si, že mám ještě velký kus práce před sebou, abych něčeho takového byla třeba jednou hodna.
Jak moc tvůj život poznamenala pandemie?
Vzhledem k tomu, že pracuji převážně online a čas si organizuji sama, nijak zásadně.
Vlastním online fitness business a tomu tato doba vyhovuje. To je velké štěstí.
Samozřejmě, není to lehká doba. Už rok jsem neviděla svou babičku, která je doma sama. Dědeček nám na covid zemřel. Ani nás k němu nepustili… Je mi smutno, ale asi spíš celkově kvůli tomu, co se děje lidem kolem. Já i můj přítel jsme covid překonali a nebyla to žádná legrace. Dlouho jsme měli velmi vysoké horečky a nikomu bych to nepřála. Jsme mladí, sportovci, a i tak to nebyla legrace. Pandemie mě poznamenala především tím, že si uvědomuji, jak je důležité být ohleduplný a vážit si okamžiků s blízkými, které evidentně nejsou samozřejmostí.
To, že nechodím momentálně do fitka, pro mě není žádná oběť. Spousta lidí se mě ptala, jestli někam nechodím tajně a podobně. Děsí mě, že si někdo doopravdy může myslet, že pár kilo navíc nebo méně svalové hmoty by bylo pro mě tak strašidelných, že bych musela porušovat nařízení státu. Mohu cvičit doma nebo venku. Není to samozřejmě úplně ono, ale pokud to znamená podpořit fakt, že se svět vrátí do normálu, je to pro mě opravdu trapná a samozřejmá “oběť”. Fitness se nerovná jenom „činkám“.
Na co se nejvíce těšíš, až skončí nouzový stav?
Upřímně? Na to, že přestanu mít obavy, že dnes je něco tak a zítra už být nemusí. Že budeme moci jet za rodinou, obejmout ji a cítit se svobodně. To, že si zajdu do fitka nebo do kina, bude milý bonus.
$content$