Naplavené dřevo, které by mnozí považovali za odpad, se v jeho rukou proměňuje v originální umělecká díla. Ondřej Pohanka zastává, že každý kus má svůj příběh a on ho jen pomáhá vyprávět. Jak pozná, že má dřevo pořád ještě co nabídnout? Měli bychom se naučit více dávat věcem druhou šanci? A co by se muselo změnit, abychom začali více respektovat přírodu?
Změnilo vám naplavené dřevo pohled na svět kolem vás? Všímáte si dnes detailů, které byste dříve přešel bez povšimnutí?
Určitě. Dnes se mnohem častěji dívám pod nohy a všímám si věcí, kolem kterých bych dříve možná jen prošel. Zajímá mě struktura dřeva, jeho barva, tvar i drobné detaily. Někdy najdu kousek, který na první pohled nevypadá nijak zajímavě, ale když si ho pořádně prohlédnu, začnu v něm vidět něco úplně jiného. Člověk se tím naučí dívat na obyčejné věci trochu jinak.
Když vyrážíte do přírody hledat dřevo, co vám tyhle cesty dávají kromě samotného materiálu? Je to pro vás i způsob, jak si vyčistit hlavu?
To rozhodně. Hledání dřeva je pro mě vlastně takový odpočinek od běžného života. Jsem venku, nikam nespěchám a soustředím se jen na to, co mám kolem sebe. Člověk si při tom krásně vyčistí hlavu. A když navíc najdu nějaký zajímavý kousek, který si hned dokážu představit v budoucí plastice, je to příjemný bonus. Nikdy přesně nevím, s čím se vrátím domů, ale vždy si něco přinesu.
Dnes spoustu věcí rychle nahrazujeme novými. Podle čeho poznáte, že má kus dřeva stále co nabídnout, i když už pro někoho jiného ztratil cenu?
To se těžko popisuje. Některé kusy mě zaujmou okamžitě, jiné si musím chvíli prohlížet a otáčet si je v ruce. Důležitý je pro mě především jejich přirozený tvar. Často už při prvním pohledu tuším, co by z nich mohlo vzniknout. Ale ne vždycky se moje představa nakonec potvrdí. Někdy mě samotné dřevo překvapí a dovede úplně jiným směrem.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: 10 KROKŮ K UDRŽITELNOSTI, KTERÉ ZVLÁDNE KAŽDÝ
Z naplaveného dřeva vytváříte objekty, které by jinak možná skončily jako odpad. Myslíte si, že bychom se měli víc naučit dávat věcem druhou šanci, nebo je problém spíš v tom, kolik toho vůbec spotřebováváme?
Myslím, že bychom se měli naučit věci hned neodepisovat. Dnes je jednoduché koupit něco nového a staré odložit. Přitom i věci, které už zdánlivě nemají využití, mohou mít stále svou hodnotu. Například já mám v dílně stoly a skříňky, které už někdo nepotřeboval a mně ještě poslouží. U naplaveného dřeva je to krásně vidět. To, co už příroda nějakým způsobem opracovala a proměnila, může dostat úplně jiné využití. Neříkám, že tím vyřešíme problém spotřeby, ale minimálně se můžeme naučit dívat se na materiály jinýma očima.
Vaše plastiky nejsou dokonale symetrické ani zaměnitelné, protože jejich podobu do značné míry určuje samotné dřevo. Co vás přitahuje na nepravidelnosti a nedokonalosti, kterou bychom se u průmyslově vyráběných předmětů často snažili odstranit?
Právě to, že každý kus je jiný. Nikdy předem nevím, jak bude výsledná plastika vypadat, protože hodně záleží na samotném materiálu. Nesnažím se dřevo za každou cenu upravovat tak, aby odpovídalo představě dokonalosti. Spíš hledám, co už v něm je, a snažím se to využít. Baví mě, že výsledkem není něco, co by se dalo jednoduše zopakovat. Každá plastika je originál.
Promítá se vaše zkušenost s pomalým hledáním a skládáním dřeva také do toho, jak přistupujete k ostatním oblastem života?
Asi ano. Při tvorbě jsem se naučil, že ne všechno musí být hned. Někdy mám představu, ale správný materiál hledám dlouho. Jindy mám dřevo doma a čekám, až přijde nápad, co z něj udělat. Člověk se postupně naučí být trpělivější a netlačit tolik na výsledek. A myslím, že to platí i v běžném životě.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: „KDYŽ MŮŽEME MÍT PRAKTICKY VŠECHNO A HNED, NEPOTŘEBUJEME COKOLIV VYMÝŠLET. V DEBATÁCH O MÓDĚ POSTRÁDÁM SROZUMITELNOST A UPŘÍMNOST,” ŘÍKÁ UMĚLKYNĚ ANFISA LANNO
Když si někdo pořídí vaši plastiku domů, stává se součástí jeho každodenního prostoru. Co byste si přál, aby mu vaše dílo připomínalo ve chvíli, kdy se na něj podívá třeba po náročném pracovním dni?
Přál bych si, aby mu dělalo radost i dlouho po tom, co si ho pořídí. Aby se na něj občas podíval a třeba si všiml nějakého detailu, kterého si předtím nevšiml. Každý kus dřeva má za sebou dlouhou cestu a mně se líbí představa, že teď bude součástí něčího domova. Že si najde své místo a nebude tam jen jako další věc na poličce. Podle zpětné vazby zákazníků to tak ve většině případů je.
Kdybyste měl lidem prostřednictvím své tvorby předat jedinou myšlenku, co by to bylo?
Aby se občas zastavili a podívali se kolem sebe. Myslím, že spoustu zajímavých věcí přehlížíme jen proto, že jsme zvyklí dívat se určitým způsobem. Já sám jsem díky naplavenému dřevu zjistil, kolik krásy se může skrývat v něčem, co by jiný člověk vůbec nepovažoval za zajímavé. Hodně lidí, kteří mou práci sledují, už mi napsalo, že při procházkách kolem vody teď vidí v naplaveném dřevu něco, co by jindy neviděli, a posílají mi dokonce fotky, a to mě těší.
Při práci s přírodním materiálem člověk asi ne vždycky dostane přesně to, co očekával. Naučil jste se díky tvorbě lépe přijímat věci, které nemůžete ovlivnit?
To se učím pořád. Někdy mám poměrně jasnou představu, co bych chtěl vytvořit, ale materiál mi to jednoduše nedovolí. Dřevo má svůj tvar, svoje vlastnosti a svoje omezení. Buď je respektuji, nebo bych ho musel zbytečně měnit. A to nechci. Často se nakonec ukáže, že původní představa nebyla vůbec potřeba a výsledek je zajímavější, než jsem čekal.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: KROK ZA KROKEM K NIŽŠÍ EKOLOGICKÉ STOPĚ: OMEZIT PLÝTVÁNÍ NEMUSÍ BÝT SLOŽITÉ
Tvoříte vedle dalších povinností. Daří se vám najít si na práci čas, nebo přicházejí období, kdy ji musíte odložit? A umíte si někdy dovolit nedělat vůbec nic?
Skloubit tvorbu s běžným životem někdy není úplně jednoduché. Jsou období, kdy mám více času a prostoru tvořit, a jindy se k ní dostávám méně. Ale tvorba mě provází i ve chvílích, kdy zrovna nejsem v dílně. Inspirace totiž nepřichází jen ve chvíli, kdy do dílny vejdu. Nové nápady mě často napadají úplně nečekaně, třeba i před spaním.
Kdyby si lidé měli z vaší tvorby odnést jednu jedinou myšlenku, jaká by to byla?
Chtěl bych, aby lidé vnímali, že každá plastika vzniká jako jediné konkrétní dílo, které už nelze znovu vytvořit ve stejné podobě. Vychází z konkrétního kusu dřeva, jeho tvaru, struktury a charakteru. I kdybych se pokusil vytvořit podobnou plastiku, nikdy už nebude stejná. Právě proto si lidé odnášejí něco, co skutečně nemá a nebude mít kopii. A to je na této tvorbě nejkrásnější.
Co by se podle vás muselo změnit, abychom jako společnost přestali vnímat přírodu především jako zdroj materiálu a začali ji více respektovat jako něco, čeho jsme sami součástí?
Myslím, že bychom si měli více uvědomovat, že příroda tu není jen pro naše potřeby. Když člověk tráví čas venku, začne si některých věcí všímat úplně jinak. Vidí, jak dlouho něco vzniká, jak se příroda proměňuje a jak velkou sílu má čas. Možná bychom měli méně spěchat, méně plýtvat a více přemýšlet nad tím, co po sobě zanecháváme.
Zdroje: Autorský rozhovor, instagramový profil Ondřeje Pohanky
$content$