Středa 22.05.2024
„Vyběhli jsme jako snoubenci, do cíle dorazili jako manželé,” vypráví Running2
Fotografie: Se souhlasem Soni a Michala Hrabcových
INTERVIEW

„Vyběhli jsme jako snoubenci, do cíle dorazili jako manželé,” vypráví Running2

Soňa a Michal jsou manželé, blogeři, redaktoři a běžci. Jejich příběh zní jako z romantického filmu – při běhání se seznámili a o pár let později se dokonce vzali na Pražském půlmaratonu v průběhu závodu. Prostřednictvím svého blogu Running2 učí ostatní, jak běh milovat. Se psaním mají bohaté profesní zkušenosti, a proto jsou jejich články o běhání tak populární. Jak se tato sympatická, energická a neustále pozitivně naladěná dvojka k běhání dostala? Jaké jsou její běžecké úspěchy a sny? A jak s běháním může začít každý z nás?

Tuto otázku slyšíte určitě často – kdy jste s běháním začali a co vás k němu přivedlo?

Michal: Jako kluk jsem bydlel na samotě, k nejbližšímu sousedovi to bylo 500 metrů a do města 3 kilometry. Pokud jsem se chtěl v dětství někam dostat, musel jsem pěkně po svých. Abych neztrácel čas, musel jsem běhat. Běhal jsem hodně a celkem rychle, proto jsem v běhu reprezentoval školu, i přesto, že jsem s ostatními netrénoval, dokázal jsme je porážet. To pro mě byla obrovská motivace. Vždycky jsem toužil předběhnout toho kluka, který byl nejblíž a pak dalšího a dalšího. Proto jsem rád startoval pomaleji a postupně je sbíral jednoho po druhém. Bohužel s léty a přestěhováním do města mi začala přibývat kila, až jsme se dostal na unikátních sto dvacet – necítil jsme se dobře a měl jsem stále zdravotní problémy. V tu chvíli jsem si řekl dost a začal znovu běhat. Změnil jsme stravu a najednou jsem měl celý život naruby. Dneska si bez běhu nedokážu život představit. Kdykoliv to jen trochu jde, zase běhám a cítím se skvěle.

Soňa: Běhání jsem vlastně hodně dlouho vůbec neměla ráda. Jedna porada v časopise, kde jsem pracovala, to před pár lety vše změnila. Dostala jsem totiž za úkol napsat o běhání článek, protože nikdo jiný se v redakci k tomu neměl. K dispozici jsem dostala trenérku Danu a ta mi řekla, jak dýchat, jak se rozcvičit, co dělat s rukama. Vyběhly jsme a světe div se, ono šlo. Najednou jsem zažívala pocit volnosti, radosti z pohybu. “Proč neběháš? Vždyť ti to jde,“ řekla mi tehdy. A tak jsem začala. Koupila si své první běžecké boty a přihlásila se do běžeckého klubu pro ženy Jdu běhat. A zrodila se láska a běhání mi změnilo život.

Váš příběh je jako z filmu – při běhu jste se seznámili, o 3 roky později jste měli běžeckou svatbu. Jak tato netradiční svatba probíhala a co na to říkali vaši blízcí?

Byla to svatba přímo na Pražském půlmaratonu v roce 2018. Běželi jsme spolu celý závod, vyběhli jsme jako snoubenci, ale do cíle už jsme dorazili jako manželé. Obřad jsme měli v půlce závodu, na Letenských schodech, pod kyvadlem. Oblečení jsme byli tradičně – nevěsta v bílém a ženich s kravatou, ale zároveň tak, aby se v tom dalo běžet a bylo to funkční. Bylo to úžasné a ta atmosféra, no to se nedá ani popsat!

Fotografie: Se souhlasem Soni a Michala Hrabcových

Víme, že jste měli ještě jednu zajímavou svatbu – v Indii. Proč zrovna Indie a jak probíhala tato svatba?

Do Indie jsme jeli na naši svatební cestu. Byla to tam už naše druhá společná cesta, oba to tam milujeme. A protože tam máme kamarády, tak jsme jim řekli, že bychom zde rádi měli sami dva obřad na pláži – přece jenom na naší běžecké svatbě bylo něco přes 10 000 lidí. (smích) Jenže v Indii je svatba velká událost, a tak nám indičtí přátelé vystrojili „malou svatbu“ – byl to nádherný hinduistický obřad pro asi 30 lidí. Měli jsme tam živou hudbu, svatostánek vyzdobený čerstvými květinami, ovocem. Měli jsme na sobě tradiční keralské sárí a mundu. Prostě zážitek plný barev, vůní, emocí na celý život.

Jste oba velmi energetičtí a vypadá to, že se nikdy nezastavíte. Máte pro naše čtenáře nějaký tip, jak mít tolik energie?

Ano, jsme stále v jednom kole a někdy se cítíme skoro jako tryskomyši. Ale teď vážně – recept je určitě dělat to, co vás baví. Když děláte, co máte rádi, tak energie neubývá. A také určitě mít balanc – to znamená také energii dobíjet a odpočívat.

Co děláte, když se jednomu z vás běhat nechce? Nelezete si někdy vzájemně na nervy tím, jací jste „akčňáci“?

To není nic neobvyklého, že se jednomu z nás občas nechce. Ale ten druhý ho přemluví, ať taky jde. Takže když tak stojíme venku a jsme nachystaní, je vyhráno. Na nervy si nelezeme, my to máme hodně podobné.

Kromě běhu vás spojuje také práce redaktorů. Jakým tématům se věnujete a pro koho například píšete?

Oba jsme na volné noze. Psaní je Soninou hlavní prací, Michal to má jako doplněk, je machr do IT, konzultant a vývojář zdravotnické techniky. Oba píšeme často o běhání – například do časopisu RUN. Soniným hlavním oborem psaní je kosmetika – dlouho pracovala jako beauty redaktorka v Marianne, teď píše například do lifestyle novin What News. Michal také často dělá testy například sportovních hodinek nebo jiné elektroniky do různých časopisů.

Fotografie: Se souhlasem Soni a Michala Hrabcových

Soňo, ty jako kosmetická redaktorka jsi perfektně upravená i při běhu. Máš nějaký tip pro sportovkyně, jak vypadat skvěle i při fyzické aktivitě?

Děkuji za kompliment. Není to nic složitého, základem je nesahat si vůbec na obličej a nosit čelenku, kšiltovku nebo čepici, aby pot nestékal po obličeji. Nosit BB krém s UV filtrem 50+ a mým tipem je řasenka, která se smývá jen teplou vodou. Jinak se ale chová jako voděvzdorná, vydrží v pohodě pot, slzy i déšť.

Jak se zrodil blog Running2? Jak při vaší práci zvládáte tvořit blog a spravovat vlastní sociální sítě?

Často se nás na běhání lidé ptali, a tak jsme to sepsali na blog, vždyť psaní článků je naše parketa. Sociální sítě jsou k tomu velmi důležité, díky nim komunikujeme s fanoušky a ví se o nás. Zvládáme to, je to už částečně naše práce a baví nás to, i když je pravda, že se nám někdy taky nechce. Chce to mít také určitou disciplínu.

Odpočíváte vůbec někdy? Jak vypadá takový den, kdy zrovna neběháte? Doplňujete běh dalšími aktivitami?

Ano, to je potřeba. Bez toho bychom byli vyčerpaní. Nabíjí nás příroda a baví nás wellness pobyty. A někdy neděláme klidně nic. Prostě takový den doma taky není k zahození.

Pro sportovce je důležitá správná životospráva. Jak moc si dáváte pozor na to, co jíte, a používáte nějaké doplňky stravy?

Strava je alfou a omegou. Každý jsme ale jiný, a i my to máme velmi rozdílné, Sonička spaluje dobře cukry, a tak je nutně potřebuje pravidelně doplňovat během závodu. Proto jsou energy tyčinky vždy v jejím běžeckém baťůžku. To Michal funguje primárně na tuky, a i dlouhé běhy zvládne s minimálním doplňováním energie.

Projevuje se to i v běžné stravě, Sonička si nemusí na stravu dávat téměř pozor, a i přesto jí velmi zdravě. Proti tomu Michal musí hodně sledovat, co jí, a pokud náhodou vynechá zdravou stravu a jí více cukrů, hned se to projeví na jeho váze. Jakékoliv doplňky se snažíme hlavně přírodní, bylinky a podobně.

Fotografie: Se souhlasem Soni a Michala Hrabcových

Jak byste přesvědčili neběžce, aby s běháním začali? Máte pro ně nějaké tipy, jak začít?

Hlavně nic nelámat přes koleno, to je základ. S během je třeba začít pomalu, klidně kombinovat chůzi s během a pomalu přidávat. Nedávat si nesmyslné cíle, ale ani se nepodceňovat. Často pomůže zvolit běh jako svůj dopravní prostředek, vyběhnout ráno do práce, nebo odpoledne na nákup je příjemné zpestření a časem z toho vznikne návyk. Důležitá je pravidelnost, ale zároveň rozmanitost. Běhat v přírodě, hledat krásná místa, užívat si každý den.

Často cestujete kvůli závodům. Na jakých zajímavých místech jste běželi? Běháte také v zahraničí?

Českou republiku máme proběhanou téměř celou. Milujeme hory a klidná místa, proto nám učarovaly Lužické hory a Českosaské Švýcarsko.  Do zahraničí jezdíme závodit několikrát do roka. Milujeme balkánské země, ale také Alpy. Všude se dá najít překrásná místa, s minimem lidí a úžasnou přírodou. Baví nás objevovat skryté krásy i tam, kde nám jiní tvrdí, že nic není – takovým příkladem byl třeba Zakynthos, anebo Fuerteventura.

Jaký byl váš nejtěžší závod, při kterém jste překonali vlastní hranice?

Sonička si přidává vzdálenosti neustále a momentálně byl její nejdelší běh 70 km v polské Lemkowyně. Těžký závod bahnem a ostrými kopci ji sice prověřil, ale také ukázal, že to rozhodně stále není její limit.

Michal si užívá stokilometrové závody – ten nejtěžší byl zatím 108 km s převýšením 6500 m v rumunské Bukovině. Závod, který byl v extrémním vedru, ale také s překonáním bouře na hřebeni hor.

Máte nějaký běžecký sen, který si chcete splnit?

Oba máme několik vysněných závodů. Sonička by moc chtěla běžet Halfmarathon des Sables ač se jmenuje půlmaraton, je to ve skutečnosti 120 km v horách a poušti Fuerteventury rozdělený do 3 etap. A pak ji láká také UTMB.

Michal by chtěl běžet Marathone des Sables, to je pětidenní závod 251 km přes poušť Gobi. Stejně tak by chtěl běžet některou ze slavných stomílovek, UTMB, Ultra Tour de Monte Rosa nebo Hard rock 100.


Instagram | Blog | YouTube | Facebook

Napsat komentář