Lenka Glisníková a Karolína Matušková jsou známé svým hravým, nekonvenčním a vizuálně bohatým stylem. Společně tvoří fotografické duo SHOTBY.US. Specializují se na módní fotografii, pracují na pomezí výtvarného a užitého umění a jsou mistryně barev, ironie a vizuální mystifikace. Za svou práci již získaly dvě prestižní ocenění Czech Grand Design. Proč má fotografie schopnost mluvit jazykem, který všichni známe, ale ne každý ho umí přeložit? Jak se Lence a Karolíně daří vytvářet silnou tvůrčí synergii, aniž by podléhaly hierarchii? A proč se před absurditou světa chrání humorem?
Práce ve dvojici je ve fotografii poměrně neobvyklá. Jaké jsou největší výzvy a výhody vaší spolupráce? Jak se vám podařilo vytvořit tak silnou tvůrčí synergii, vzhledem k tomu, že obě máte výrazný autorský rukopis?
Měly jsme jednoduše pocit, že nám to spolu šlape. Je pro nás bytostně přirozené takto fungovat. Můžeme se navzájem inspirovat, podporovat a korigovat. Když má jedna pochybnosti, druhá ji dokáže přesvědčit nebo naopak nabídnout jiný pohled. Díky tomu si dovolujeme víc riskovat a experimentovat. Můžeme se navzájem hecovat – být divnější, absurdnější, odvážnější. Synergie vychází ze vzájemného naladění se na společné vize, cíle a nutkavou potřebu tvořit.
Jak se ve vašem duu mění dynamika a role? V čem se vaše tvůrčí individuality překrývají a v čem se liší? A jak řešíte tvůrčí neshody?
Jedna je žhář a druhá trochu víc hasič. Jsme organismus. V našem vztahu není hierarchie. Úlohy, míra invence, komunikace s klienty vychází z aktuálních mentálních a časových možností nás obou, když má jedna blbý den nebo ztrácí nápady, druhá to podrží. Tvůrčí neshody řešíme diskuzí, je to spíše takový brainstorming a sled argumentů.
Vaše snímky jsou směsicí „pravdy a fikce“. Jak využíváte tuto dualitu k vyprávění autentičtějších příběhů a jak rozhodujete o tom, kde ve vaší práci končí pravda a začíná fikce?
Člověk nikdy nemá věřit tomu, co vidí, a v dnešním světě to platí stonásob. Vrstvy skutečnosti, fikce a našich postojů splývají. Znejišťující momenty na snímcích jsou gestem naší upřímnosti a podanou rukou k imaginaci.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: ŽENY A SOUČASNÉ UMĚNÍ: TOTO JE 5 OBLÍBENÝCH PŘEDSTAVITELEK, KTERÉ BYSTE NEMĚLI PŘEHLÉDNOUT ANI VY
Jaký je váš přístup k samotnému tvůrčímu procesu? Pracujete s předem připraveným scénářem, nebo necháváte prostor pro náhodu a improvizaci, aby se staly součástí díla?
Máme spíš takový hybridní přístup, záleží na typu zákázky či zadání. Obecně lze říci, že na začátku je nápad, ze kterého vytvoříme hrubou skicu, která nám pomáhá se během tvořivého procesu „neztratit”. Jakmile vstoupíme do fáze skutečné práce, necháváme se vést okamžikem, intuicí, chybou, materiálem, rekvizitami nebo vstupem modela na scénu. Rády si necháváme prostor pro improvizaci, hlavně když tvoříme volnější věci, chceme se vizuálně dostat někam, kde jsme ještě nebyly, byť je to samozřejmě těžké – překonávat limity vlastní představivosti.
Vaše práce je formou vizuálního vyprávění příběhů. Co podle vás dokáže fotografie vyjádřit, co slova nedokáží, zejména pro generaci, která komunikuje především prostřednictvím textů a memů?
Slova jsou moc konkrétní, chtějí pořádek, začátek a konec. Fotografie má tu sílu, že mluví v jazyce, který všichni známe, ale ne každý jej umí přeložit. Oficiální slovník neexistuje. Těžko říct, jestli při jejím pozorování postupovat od detailu k celku nebo naopak. Působí na nás hned na několika úrovních a umožňuje vidět věci, které neexistují. Fotografie není jen o vidění, je i o čekání, až se teprve něco vyjeví.
Vaše fotografie jsou plné živých a výrazných barev. Je teorie barev něco, co aktivně studujete a aplikujete, nebo se jedná spíše o intuitivní volbu?
Barvy jsou něco, co chceme mít pod kontrolou. Baví nás si s nimi hrát a kombinovat je. Líbí se nám, že jejích finální vyznění vychází teprve z jejich vzájemného vztahu. Velkou učebnicí je pro nás japonská kniha Dictionary of Color Combinations, ze které často vycházíme. Někdy se ale celková dramaturgie barev narodí z maličkosti – z plastového zmačkaného obalu, odrazu lampy ve skle nebo z odstínu neonového světla, co bliká v rohu. Barva tam už je, my ji jenom necháme zaznít naplno.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: „ŘEKLA JSEM SI, ŽE TO ZKUSÍM BEZ PŘEHNANÝCH OČEKÁVÁNÍ, S JÍDLEM A JAKO ŽENA,” ŘÍKÁ FOTOGRAFKA NATÁLIA JABLONKOVÁ
V digitálním věku je fotografie všudypřítomná. Jaké je vaše tajemství tvorby snímků, které přimějí lidi zastavit se a podívat se? Čím se lišíte od ostatních?
Žádné tajemství nemáme, a kdybychom ho měly, tak ho stejně neřekneme. (smích) Jen se pořád ptáme: „Co by se stalo, kdybychom to udělaly tak, jak se to dělat nemá?” A většinou to pak opravdu uděláme.
Baví vás vizuální mystifikace a experimentování. Co chcete, aby si moderní diváci odnesli nebo pocítili z vaší práce?
Co se týče prací na zakázku, chceme, aby fotografie zaujala, odkomunikovala produkt nebo službu, a zároveň měla přesah do světa umění. Co se týče volné tvorby, tak tam se nesnažíme úplně předvídat divákovu interpretaci. Možná právě proto se pohybujeme na spektru mezi modernistickým minimalismem, kde kompozice, barvy a jednoduchost vytvářejí řád, až po kontrolovaný chaos, ve kterém je všeho „až přehršel“. Tyto dva póly propojujeme, zpochybňujeme a hledáme nové napětí, které mezi nimi vzniká.
V současné době je v kreativním světě velmi aktuálním tématem umělá inteligence. Co si myslíte o debatě ohledně obrazů generovaných umělou inteligencí a stírání hranic mezi tím, co je skutečné a co je vytvořené? Vnímáte to jako hrozbu, nebo spíše jako nový nástroj?
AI je nástroj a záleží, k čemu ho budeme smysluplně používat. Nesmíme se přestat ptát, komu tím plníme kapsy. Jestli vůbec a kdo bude schopen využít opravdový potenciál. Fotografie byla vždycky konstruovaná a dnes se může zdát, že se ta konstrukce přesouvá z ateliéru do algoritmu. Pro nás osobně je důležité zůstat v kontaktu s hmotou, s prachem a hadrem. Nenechat se spoutat předdesignovanými nástroji.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: „ČTEČKY OHROZILY HLAVNĚ BRAK, S UMĚLOU INTELIGENCÍ TO BUDE NEJSPÍŠ PODOBNÉ. SPOUSTA SKVĚLÝCH TALENTŮ SE NEUMÍ PRODAT,” ŘÍKÁ ILUSTRÁTORKA BARBORA MÜLLEROVÁ
Ve vašich dílech často nacházíme ironii a humor. Je to způsob, jak se vypořádat s vážnými společenskými tématy, nebo spíše způsob, jak je učinit přístupnějšími?
Obojí! Díky humoru si udržujeme nadhled nad závažnými tématy, ale i malichernými myšlenkami. Je to estetická sebeobrana před absurditou světa.
Na trhu přesyceném vizuálním obsahem jste vytvořily velmi rozpoznatelný styl. Jak se vám daří přilákat a udržet ty správné klienty, kteří respektují vaši kreativitu a jedinečnost?
Jsme otevřené se s klienty bavit a naslouchat jim, společně hledáme, kde se jejich svět potkává s naším.
Je těžší pracovat pro umělce než pro komerční klienty? Kde je méně svobody a proč?
U komerčních klientů je jasný cíl – něco se má prodat, odprezentovat. A to paradoxně někdy osvobozuje.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: BYLI VÝJIMEČNÍ A PAK SE NA NĚ SKORO ZAPOMNĚLO: ČEŠTÍ MALÍŘI A SOCHAŘI 20. STOLETÍ, NA KTERÉ V GALERIÍCH JEN TAK NENARAZÍTE
Vytvořily jste vizuály pro značky a osobnosti z různých odvětví. Existuje nějaký typ práce, který je nebo byl pro vás obzvláště náročný?
Rozhodně kampaň pro Tanec Praha. Měly jsme poprvé možnost vytvořit na klíč kompletní vizuál celého ročníku – art direction, fotografie i video. Vytvořily jsme koncept, aniž bychom tušily, jestli je vůbec možné ho technicky zrealizovat. Přesto jsme hledaly způsoby, jak svět z našich skic a představ převést do reality, a hlavně jsme našly ty správné lidi, bez kterých by kampaň nikdy nevznikla.
Velkou výzvou byla také letošní výstava SHOTBY.US: Space of Desire výstava finalistů Czech Grand Design v Kunsthalle Praha. Ocitly jsme se v nové hybridní roli umělkyň-fotografek-kurátorek. Výzvou byla nejen práce na vlastním díle, ale i kurátorská odpovědnost, prezentovat a citlivě zasadit do celkové dramaturgie výstavy tvorbu dalších autorů, designérů a finalistů CGD… a to vše v poměrně dost limitovaném čase.
Ocenění, která jste získaly, včetně dvou cen Czech Grand Design, svědčí o respektu, který jste si v tomto odvětví vydobyly. Co pro vás toto uznání znamená na osobní a tvůrčí úrovni? Změnilo to váš přístup k novým projektům?
Ocenění nás samozřejmě potěšila a přinesla příjemné vědomí, že naše práce má smysl nejen pro nás, ale je nějakým způsobem relevantní i pro ostatní. Co se týče přístupu k práci, tak na něm se nezměnilo vůbec nic.
Jakou radu byste dala mladým ženám, které uvažují o kariéře v kreativní oblasti, kde jsou spolupráce a kontakty obzvláště důležité?
Nenechat se strhnout tím, co je právě „in“, nebo tím, co chtějí druzí. Osobitá tvorba přitahuje ty správné lidi a ty pravé příležitosti.
Zdroje: Autorský rozhovor, instagramový profil SHOTBY.US
$content$