„Běžný divák si neuvědomuje, jak je těžké v této branži prorazit,“ říká Stanislava Kozubíková

Stanislava Kozubíková je hostující sólistkou v libereckém Divadle F. X. Šaldy. Jak sama o sobě říká, je velmi všestranným člověkem s různorodými zájmy. Snaží se žít život naplno a využívat veškerých možností, které se jí naskytnou. Kromě zpěvu a vystupování v divadle ráda cestuje, čte knihy, vaří, sportuje, a dokonce se zajímá o finance a obchodování. Střípky ze svého života sdílí se svými sledujícími na svém Instagramu, YouTube kanálu a blogu, kde vystupuje jako Staňka Soprano. Je těžké dostat se do divadla? Jakým způsobem se učí nové texty? Na jaké představení vzpomíná nejraději? A jaké jsou její kariérní cíle?

Popsala bys, jak ses dostala k divadlu a opeře?

Vzhledem k tomu, že pocházím z hudebnické rodiny, to, že se budu věnovat hudbě, nikoho nepřekvapilo. Zpívala jsem odmalička a hudba u nás doma byla puštěná téměř nonstop. Mohu však upřímně říci, že opera byla ze všech žánrů zastoupena snad nejméně. Proto byl můj obrat tímto směrem docela nečekaný.

V jaký moment jsi zjistila, že opera je tou pravou cestou?

Tento zlomový moment si pamatuji velmi živě. Studovala jsem tehdy masmediální komunikaci na univerzitě v Košicích, když mě kamarádka jednoho večera vzala do divadla. Bylo to první operní představení, které jsem viděla naživo. A byla jsem absolutně okouzlená. Vzpomínám si, jak jsem s otevřenou pusou sledovala dění na jevišti a hlavou mi běžela věta: „Tohle chci dělat“. Hned druhý den jsem poslala přihlášku na konzervatoř na obor operní zpěv. Byla to jednoduše osudová návštěva divadla, při které mě jakoby „osvítilo“.

Co ti dělá na hraní největší radost?

Kdybych měla mluvit o všem, byl by tento rozhovor asi hodně dlouhý. (smích) Baví mě na tom strašně moc! Od samotného zpěvu, přes krásné kostýmy a možnost být pořád někým jiným, až po poznávání nových lidí. Je to nádherné pestré povolání, které s každou novou inscenací přináší další a další zážitky. A když je odezva publika pozitivní, člověk má z toho ještě větší radost.

Vnímáš naopak ve spojitosti s hraním i nějaká negativa, která divák nemá možnost vidět?

Bohužel i tak krásná práce jako je vystupování v divadle má svá negativa. Jednou z věcí, kterou si běžný divák zřejmě neuvědomuje, je to, jak těžké je v této branži prorazit. Je zde Konkurence je obrovská, a zároveň i v umělecké oblasti – a to je také jedno z negativ – fungují určité principy konexí, protekce a byznysu. Člověk se však nesmí nechat odradit, musí na sobě neustále pracovat a samozřejmě potřebuje i určitou dávku štěstí.

Když jdeš do divadla z opačné pozice, tedy jako divačka, preferuješ činohru, nebo operu?

Ačkoliv mám ráda i činohru, opera je pro mě prostě srdcovka. Hudba, a především ta klasická, je tím, co mě vždy dokáže nejvíc zasáhnout, dojmout a probudit ve mně emoce. No a ve spojení s nějakým silným příběhem opery je to pro mě vždy ten největší zážitek.

Na jaké představení vzpomínáš nejraději?

Každé představení, na kterém jsem se podílela, mi přineslo něco jiného. Proto je pro mě těžké hodnotit, které má v mých vzpomínkách nejdůležitější místo. Asi bych však zmínila svůj debut v Divadle F. X. Šaldy v Liberci v díle Legenda z Mlžných hor. Šlo o moje první účinkování v České republice, a zároveň o první větší roli. Ocitla jsem se v novém kolektivu plném skvělých lidí a byla to pro mě zkušenost, se kterou jsem se do té doby nesetkala.

Jaká největší pozitiva ti zatím divadlo v Liberci přineslo?

Je toho určitě víc. Myslím si, že jsem se v Liberci posunula po interpretační i pěvecké stránce, protože každá inscenace je pro mladého zpěváka tou nejlepší školou. Ale nejvíc ze všeho jsem tomuto divadlu vděčná za nová přátelství, která jsem si tam vybudovala. Ať už se moje kariéra bude ubírat jakýmkoliv směrem, vím, že pár lidí, které jsem v Liberci potkala, mi v životě zůstane.

Potýkala ses nebo potýkáš se někdy s nervozitou přes vystoupením? Jakým způsobem se s ní vypořádáváš?

Sama se tomu občas divím, ale před představeními v divadle trému vůbec nemám. Nikdy jsem ji neměla, ani před svým úplně prvním představením. V divadle pociťuji jen samé pozitivní pocity, při kterých tréma a nervozita nemají místo. Každé představení si neskutečně užívám a mám z něho radost. Ale o koncertech to říct nemůžu. Nevím, čím to je, ale koncertní vystoupení pro mě představují stres. Je těžké se s ním vypořádat, ale nejvíc mi pomáhá představa, jak se budu cítit po koncertě. Nebude mi líto, že jsem si ho víc neužila? Že jsem se příliš bála? Pocit, že nechci promarnit příležitost užít si pěvecký výkon, mi pomáhá nejvíc.

Jak se učíš nové texty? Máš nějaké rituály?

Asi vás zklamu, ale na tohle žádný trik nemám. (smích) Vlastně jsem se nikdy žádný text cíleně neučila – vždycky mi tak nějak naskákal do hlavy během cvičení nebo následném zkoušení v divadle. Asi mám štěstí, že na to mám dobrou paměť. Paradoxně se však při koncertech bojím toho, že mi text vypadne, i když si racionálně uvědomuji, že ho znám i pozpátku. (smích)

Kromě znalosti textů a zpěvu musíš během hraní prokazovat i svou pohybovou zdatnost. Snažíš se z tohoto důvodu udržovat v kondici?

Už několik let pravidelně cvičím, rekreačně se věnuji několika druhům sportu a s manželem se hodně procházíme po Praze, kde žijeme. Nemohu však říci, že bych to dělala primárně proto, abych se udržovala v kondici kvůli divadlu – pohyb mě jednoduše baví. Ale samozřejmě, že když je člověk “ve formě”, určitě se na jevišti lépe pohybuje a má sám ze sebe lepší pocit.

Jaká role pro tebe byla zatím nejtěžší?

Největší výzvou pro mě zatím byla role komtesy Stázi v operetě Čardášová princezna. Opereta je charakteristická tím, že se v ní kromě zpěvu také hodně tančí a mluví. Takže jedna věc byla pohybová stránka této inscenace – museli jsme sladit krásné choreografie se zpěvem a snažit se nezadýchat natolik, aby to ovlivnilo pěvecký výkon. (smích) No a mluvené slovo bylo pro mě kapitolou samo o sobě. Operety se většinou hrají v jazyce země, ve které se hrají, takže Čardášová princezna v Liberci byla, samozřejmě, v češtině. Během zkoušení jsem si uvědomila, že slovenština a čeština nejsou až tak podobné jazyky, jak by se na první pohled mohlo zdát, a zpočátku jsem se svými mluvenými replikami trochu bojovala.

Kdo je tvým vzorem?

Nemohu říct, že bych měla jednu konkrétní zpěvačku, ke které bych vzhlížela. Obdivuji všechny interprety, kteří se díky kombinaci svého talentu a tvrdé práce dostali do divadel a mohou se živit tím, co je baví. Sama už totiž vím, jak je to náročné. Abych však byla konkrétnější, ráda poslouchám americkou zpěvačku Joyce DiDonato, německou sopranistku Dianu Damrau, ale i jako žena ze všech zpěváků nejvíc obdivuji dokonalého a nenapodobitelného Luciana Pavarottiho.

Co je tvým největším kariérním snem?

Ráda bych zpívala roli Cio Cio San – hlavní představitelku opery Madama Butterfly, ve které v Divadle F. X. Šaldy momentálně účinkuji jako Kate Pinkerton. Je to moje nejoblíbenější opera – má dojemný příběh a hudba je pro mě okouzlující. Obecně ale musím říct, že nejšťastnější budu jednoduše tehdy, když budu mít i nadále příležitosti vystupovat v divadlech a budu moci dělat to, co mě baví nejvíc – zpívat a dělat radost divákům.

---

Instagram | Blog | YouTube