Zjistila, že cestování je pro ni přesně to pravé. Do Austrálie se původně vydala na rok, aktuálně to ale spíš vidí tak nějak na neurčito. Na první pohled sympatická Tereza Milerová se o své zážitky rozhodla dělit prostřednictvím svého blogu a podělila se i s námi. Jaké to je cestovat bez parťáka? Zažila v Austrálii kulturní šok? A čemu všemu se tahle v Česku vystudovaná paní učitelka ve školce v zahraničí věnovala a věnuje?
Jak se to vlastně stalo, že ses ocitla v Austrálii?
Austrálie mě nikdy ani nenapadla. Vždycky jsem měla tam někdě vzadu v hlavě, že bych chtěla někam odjet a naučit se anglicky. Pak jsem to v sobě trochu udusila dlouhodobým vztahem. No a zatímco láska skončila, touha po cestování zůstala a z původních snů o Kanadě nebo Americe se stala Austrálie. Vlastně tomu hodně pomohl taťka, když se najednou zeptal: “A proč nezkusíš Austrálii? Vždycky jsi byla sluníčková!” A já vlastně ani nevěděla, co si mám představit! Jediná věc, která mi prolétla hlavou, byli klokani a Opera, o které jsme se učili ve škole. Pak jsme našli agenturu GreatMate… a jsem tady!
Z původního roku se stalo neurčito. Jak složité je po praktické stránce přestěhovat se k „protinožcům“?
Upřímně, jestli něco nesnáším, tak je to obíhání úřadů a papírování! Proto jsem byla šťastná, že existují agentury, které s tím mají spoustu zkušeností a udělají to z velké části za vás. S jejich pomocí mi to tedy tak složité nepřišlo, ale byl to takový kolotoč – letenky, studentská víza, motivační dopis, zařídit ubytování na první měsíc, zařídit si pojištění, pozastavit živnost…
A když mi po roce víza měla končit, tak jsem si je přes agenturu jen prodloužila o dalších 6 měsíců a teď naposledy o další rok a půl. Je to spíš finančně náročné, protože na studentských vízech lze pracovat jen 40 hodin během 14 dnů a život v Sydney je drahý. Všem, co by rádi zůstali natrvalo, doporučuji začít šetřit, a hlavně se obrnit trpělivostí, protože cesta k získání PR (Permanent Residency) je ve většině případech dlouhá.
A co kulturní šok – proběhl? Jak moc a jak dlouho sis na život na doslova druhém konci světa musela zvykat?
Největší kulturní šok jsem paradoxně zažila až teprve nedávno, když jsem začala pracovat ve školce, ale to by bylo na delší povídaní. Na začátku jsem poznala, jak dovede potrápit jet lag! Trval asi týden… V šest hodin večer mi padala hlava únavu a ve 3 ráno jsem byla čilá jako rybička! (smích)
Rychle jsem pochopila, že Australani jsou přátelští a rádi si povídají… bohužel jazykem, který se angličtině jen podobá! Ráno mě budily zvuky papoušků, kteří mi létali nad hlavou a já si přišla jak v zoologické zahradě. Z balkonu jsme kromě aut pozorovali delfíny a velryby, a když jsme jeli kempovat, místo veverek nám kolem stanu skákali klokani. Legíny a sportovní tílko se nosí úplně všude, stejně jako žabky, a kluci nosí slipové barevné plavky, které by si u nás na sebe nikdo nenavlékl. Málem bych zapomněla, že mě málem přejel autobus, protože jsem si neuvědomila, že jezdí na levé straně. (smích) Další věc je téměř úplná absence topení v domácnostech, takže mi je pořád zima a přesouvám přímotop z místnosti do místnosti. Na to si ale nezvyknu nikdy!
Jaké největší rozdíly spatřuješ v mentalitě Čechů a Australanů?
Já moc nemám ráda takové to zobecňování, vždycky říkám, že na blbce můžete narazit všude. Ale pokud bych to měla nějak shrnout, tak Australani opravdu nic moc neřeší a odpověď “no worries” uslyšíte skoro na všechno. Je to asi i tím sluníčkem a pohledem na oceán, který sám o sobě nabíjí pozitivní energií. Připadá mi, že žijí víc “teď a tady”, tolik se nestresují a umí si užívat života. A pijí. Hodně, tak jako my. (smích) Ale nikdy si u piva nestěžují na politiku.
Co bys vyzdvihla na životě v Austrálii a co naopak na životě v Česku?
Tak určitě počasí, protože já osobně nejsem velkým milovníkem zimy a jsem ráda, že ranní čekání na autobus v mínus dvaceti stupních je dávnou minulostí! Bílé Vánoce s českými pohádkami mi ale chybí, stejně jako letní festivaly, kde jsme skákali na Fixu.
Často máme tendence srovnávat naše a “jejich” platy, a i když je tu rozhodně vyšší životní standard, faktem zůstává, že v Čechách máme například možnost studovat vysokou školu zdarma, což je tady velmi nákladné a za služby také utratíte víc.
Také se mi líbí, že zůstáváme s dětmi déle doma na mateřské. Placená mateřská dovolená je tady jen 4 měsíce.
V Austrálii jsi vyzkoušela nejedno povolání – dělala jsi například servírku nebo stevardku. Jak těžké je sehnat práci v zahraničí?
Moc ráda vyprávím historku o tom, jak si mě práce v Austrálii našla sama. Hned první den jsem šla na oběd do restaurace, která byla ve stejné budově jako moje škola, a objednala si salát. Maličká blondýnka mi ho přinesla, poodešla a pak se vrátila se slovy: “Ty jsi tady nová, viď?” Asi to na mě bylo hodně vidět! (smích) Přikývla jsem a ona se zeptala, jestli hledám práci. Tentokrát jsem ze sebe vykoktala “Yes, please!” a ona mi dala svoje číslo, že se mi ozve. Nevěřila jsem, že by se vážně ozvala, ale večer mi pípla smska s pozváním na kafe, kde mi popsala, co taková práce servírky obnáší.
Myslím, že pokud je člověk na začátku skromný a nevadí mu pracovat jako servírka, barman anebo třeba prodávat zmrzlinu, práci najde lehce. Nejlepší je přijet před letní sezónou.
Nejzajímavěji pro nás zní, že se ti podařilo stát se modelkou a fotit pro některé australské módní značky. Jak se ti naskytla tahle příležitost a je modeling něco, co se aktivně snažíš dělat na „full-time“?
Asi bych se úplně nenazývala modelkou. (smích) Měřím 181 cm, což byl důvod, proč jsem občas slýchávala: “Ty bys měla být modelka!” Nikdy jsem se o to ale moc nezajímala. V karanténě jsem se ale dozvěděla o stránce StarNow, kde jsou různé nabídky prací přes modeling až po reklamu, a řekla jsem si, že se zkusím zaregistrovat. A díky tomu jsem se třeba ocitla v krátké reklamě na opalovací krém. Krátce jsem takhle pracovala full-time společně s děláním komparzů do filmů, což byla další zajímavá zkušenost! Měla jsem třeba možnost vidět Natalii Portman a Chrise Hemswortha při natáčení pokračování filmu Thor. Pak se mi ale zastesklo po dětech a soustředím se víc na práci s nimi. Focení a komparzy ale dělám ve volném čase pořád.
Doteď jsme se bavili o Austrálii, to ale musíme změnit, abych neopomenuli tvá další cestovatelská dobrodružství. V roce 2016 jsi odletěla na Maltu – prozradíš nám víc?
Jedním z hlavních důvodů, proč jsem odjela na Maltu, byla moje angličtina, která tou dobou byla katastrofální. Ve škole mi vždycky šla, ale všechno jsem zapomněla a byla jsem na sebe vnitřně naštvaná. Malta byla taky taková zkouška – zalíbí se mi to, anebo zjistím, že mi je nejlíp doma? Nejen, že se mi to zalíbilo, ale cítila jsem se celá taková živá a měla jsem pocit, že to je ono. Chtěla jsem ale nejdřív dostudovat Speciální pedagogiku doma a až pak odjet někam na delší dobu. Rozhodně to byl ale rozhodující moment, kdy jsem si uvědomila, že to mi přesně chybělo.
Taky bychom rádi věděli něco o tvé cestě na Floridu v roce 2017…
Po vydařené Maltě jsem zase chtěla strávit léto někde jinde, poznat nové lidi a procvičit angličtinu, a tak jsem vyrazila na pětitýdenní kurz do Miami. Proč zrovna tam? Mám pocit, že to byl opět spontánní nápad taťky. (smích) Já měla vždycky spíš takový postoj “je mi jedno kam, líbí se mi všude, ale hlavně někam!”
Obě tyto výpravy jsi absolvovala sama. Z jakého důvodu ses rozhodla cestovat bez nějakého parťáka? Bála ses? A jaké jsi nakonec našla výhody a nevýhody „solo cestování“?
Hned ze dvou důvodů – prvním byl jazyk. Řekla jsem si, že se prostě naučím anglicky, a to jde podle mě dost těžko, když vyrazíte s českým parťákem. Druhým důvodem pak bylo “to musím zvládnout sám”, jak zpíval Karel Gott. Pojala jsem to jako takovou osobní výzvu.
Cestu na Maltu i Floridu jsi zaznamenala na svém blogu. Odkud se vzal nápad na jeho založení a je tvorba blogu taková, jak sis ji představovala?
Psaní mě vždycky bavilo, už když jsem byla malá, milovala jsem slohy! Když jsem odjížděla, tak mi rodiče říkali: “Hlavně o tom piš!” Jenže buď nebyl čas, anebo nálada… Ale pak přišla karanténa a výmluvy na nedostatek času přestaly fungovat… a tak jsem začala psát. Pár lidí mi napsalo, že se to moc hezky čte, a tak jsem psala dál. Jenže pak přišel návrat k normálnímu životu a přestala jsem se o blog starat, což mě zpětně trochu mrzí a hodlám to napravit!
Řekla bych, že všechno, co neděláme a vidíme to jen u druhých, nám přijde jednodušší, a to platí i o blogování. Člověk si řekne: “Co na tom je, jednou týdně si na hodinku sednout a něco sesmolit…” Jenže když opominu běžné věci, které nám, kteří se blogováním neživí, berou potřebný čas na psaní, je to také o nápadu a rozpoložení. Když to tak necítím, nejsem schopná napsat ani řádku.
Píšeš formou deníku a na tvém blogu samozřejmě najdeme zaznamenané také tvé australské zážitky. Je pro tebe blog určitá forma relaxu „vypsáním se“? Je to jenom koníček, nebo co se blogu týče nějaké větší ambice a cíle?
Určitě. Hodně o věcech přemýšlím, vlastně asi víc, než je zdrávo, a psaní mi pomáhá si všechny ty myšlenky a zážitky utřídit. Taky mám pocit, že po sobě nechávám aspoň nějakou stopu, nebo jak to popsat. Myslím, že lidi rádi čtou příběhy druhých, protože jim to pomáhá si uvědomit, že v tom nejsou sami.
Svůj instagramový profil vedeš spíš jako takové portfolio. Cestovatelské profily mívají úspěch, nepřemýšlela jsi, že bys šla touto cestou a aktivně sdílela svůj život a zážitky?
Musím se přiznat, že ještě loni jsem Instagram vůbec neměla, dokonce i můj profil na Facebooku byl dlouhodobě deaktivovaný. Založení Instagramu jsem se hrozně bránila a byla jsem šťastná, že mě to nikdy nepohltilo. Ale pak jsem začala mít potřebu začít svoje zážitky sdílet, a tak jsem přidala pár fotek z Austrálie. Jenže mi bylo řečeno, že bych měla svůj profil na Instagramu prezentovat jako “modelka”, protože mi to pomůže k dalším nabídkám. Trvalo mi asi půl roku, než jsem začala fotky z focení sdílet, bylo mi to spíš takové trapné, hlavně používání hashtagů typu “model” a podobně. Pár nabídek ale přes Instagram přišlo, takže se to vyplatilo.
Můj plán ale vždycky byl sdílet fotky z cest a toho bych se chtěla do budoucna držet. A možná občas, když budu mít jeden z takových těch “špatných” dnů, kdy si připadáte nejošklivější a nejtlustší na světě, tak tam přidám nějakou fotku z photoshopu, aby mi bylo líp! (smích)
Nedávno ses rozhodla přidat do našeho týmu – co tě k tomu vedlo?
Líbí se mi váš koncept založený na vzájemné spolupráci, sdílení a propojení lidí se stejnou vášní – psaní. A taky… potřebuju nad sebou takový pomyslný bič ve smyslu “Koukej psát!”, což pro mě fakt, že jsem součástí vašeho týmu, přesně je, a za to vám patří velké díky!
$content$