Eliška Janoušová ráda objevuje nová místa a poznává kulturu. V současné době má za sebou návštěvu už 52 zemí světa. Nejenže projela stopem Kanadu, ale na Štědrý den s maminkou vystoupala na Kilimanjaro, kde se potýkala s vysokohorskou nemocí, a v plánu má i výstup dalších vrcholů. Bude mezi nimi i Mount Everest? Kde všude se dá v zahraničních zemích přespat? A proč odmítla účast v Survivoru?
Cestování vás naplňuje. Dokážete popsat, jak a proč?
Asi to bude znít jako klišé, ale prostě mě baví objevovat nová místa a poznávat kulturu v jiných zemích. Taky ráda fotím, což je s cestováním docela dost spojené. Zároveň jsem zjistila, že čím víc cestuju, tím víc si vážím toho, co mám a kde žiju. Každá návštěva rozvojové země slušně otevře oči.
Kde všude už jste byla? A je vaším cílem procestovat celý svět?
Byla jsem v 52 zemích světa, tedy něco málo přes čtvrtinu. Mým cílem určitě není procestovat celý svět, jsou země, které mě vůbec nelákají – většinou ty, kde je vedro. (smích)
Dá se říci, že máte ráda cestovatelské výzvy. Která výzva byla pro vás tou největší?
Projet stopem Kanadu. Vylézt na Kilimanjaro. Mt Blanc taky nebyla úplná procházka. Ale asi nejtěžší bylo v 16 letech přijet do Texasu a nastoupit tam na střední školu. Přijela jsem tehdy s celkem špatnou angličtinou, prostě tou školní, a pamatuju si, že jsem první měsíc nerozuměla skoro nic.
Sáhla jste si během návštěvy některé destinace na úplné dno? Co se stalo? A jak jste se situací poprala?
Já mám asi štěstí, protože se mi na cestách kromě nějakých lehčích nemocí a úrazů nikdy nic nestalo – musím zaklepat.
Mezi ty horší patřila brutální vysokohorská nemoc při výstupu na Kilimanjaro. Tehdy jsme to lezly s mojí stejně praštěnou mamkou na Vánoce, a protože jsme chtěly stihnout vrchol na Štědrý den, tak jsme to vzaly rychleji, než je běžné. Docela mě to vyškolilo, takže si od té doby na to dávám pozor.
Velmi nepříjemnou zkušenost jsem měla i v Maroku, kde mě málem okradla parta kluků. Ale vyvázla jsem díky hotelu, do kterého jsem se mohla „za pět dvanáct” schovat.
Jak je to se spaním v přírodě v zahraničí? Můžete si rozdělat tábořiště, kde chcete? Na co si v tomto ohledu dávat pozor?
To určitě nemůžete – tedy alespoň ne oficiálně. Každá země má pro spaní nadivoko svoje speciální podmínky. Zákaz nocování v národní parcích ale mají pravděpodobně všechny země společné. Nejbenevolentnější je asi Skandinávie, kde se dá spát prakticky kdekoliv, kde nejste v národním parku anebo na soukromém pozemku. V ostatních zemích se většinou toleruje spaní v horách mimo turistické stezky s tím, že se do spacáků ulehá se setměním a balí se s východem slunce. Ať už spím nadivoko kdekoliv, držím se pravidla „opusť místo přesně tak, jak jsi ho našel”.
Co všechno s sebou vozíte, když cestujete do nějaké vzdálené lokace?
Kromě běžných věcí s sebou vozím hlavně fototechniku – ta mi zabírá asi nejvíc místa. Tedy bezzrcadlovku s objektivy, dron a analog. Vždycky s sebou mám taky počítač, který mi dovoluje tolik cestovat a pracovat skoro odkudkoliv. Když nad tím tak přemýšlím, asi jsem nikdy nebyla na tripu, kde bych počítač neměla.
Cestujete sama, nebo máte vždy po svém boku i partnera? V čem je to jiné?
Je v tom hodně velký rozdíl. Nikdy jsem nebyla ten typ, co by se na sólo cestách seznamoval s lidmi a hrnul se do každé konverzace. Spíš jsem ten typ, co si jede po svém a přemýšlí. Sólo trip vám totiž dá spoustu času si srovnat myšlenky nebo třeba přijít na spoustu nápadů.
Sama jsem jezdila dřív, ale dneska mám manžela a dva pejsky, takže je skoro vždycky beru s sebou, což mi vyhovuje víc. Ráda ty zážitky s někým sdílím.
Máte u sebe na cestách i nějaký šťastný amulet? Pokud ano, pomohl vám už nějak?
To nemám! (smích) Já na tyhle věci moc nejsem.
Uvažujete do budoucna i o výstupu na jiné hory?
Moc ráda bych se podívala na Aconcaguu, což je nejvyšší hora jižní Ameriky. Mluvím o ní už strašně dlouho a pořád to nějak nemůžu zorganizovat – a čím jsem starší, tím je to těžší.
Ráda bych taky stanula na vrcholu obyčejného rakouského Grossglockneru, na který jsem se škrábala už třikrát a ani jednou mi to kvůli počasí nevyšlo.
Láká mě samozřejmě i pár šesti a sedmitisícovek v Nepálu, ale Everest ráda vynechám.
Máte při výstupu nějakou speciální techniku, která vám pomáhá? Pokud by se chtěl vydat začátečník na výšlap hory, co všechno by měl vědět a ovládat?
Samozřejmě je potřeba mít nějaké vzdělání a zkušenosti, ale 50 % výstupu je podle mě o hlavě.
Pokud by někdo chtěl hikovat ve vyšších horách, je potřeba mít základní vybavení, neběhat po horách v Converskách, a znát alespoň například první pomoc nebo práci s mapou. Speciální znalosti musí člověk mít při pohybu po ledovci, kde je už vyžadována práce s lanem. A pokročilé znalosti jsou kvůli lavinám potřeba při zimních výstupech nebo jízdě na skialpech.
V roce 2019 jste se na Fiji účastnila nejtěžšího závodu na světě Eco-Challenge. O jaký závod se jedná? Jak probíhaly vaše přípravy před cestou?
Eco-Challenge je vícedenní adventure race, který kombinuje disciplíny. Je to závod, takže cílem je dostat se do finiše v co nejkratší době. Měli jsme 12 dní na to, abychom překonali vzdálenost asi 650 km na kajacích, pěšky, na paddleboardech (často proti proudu řeky) a na kole. Součástí bylo i potápění, slaňování vodopádů, prosekávání se hustou džunglí anebo navigační práce s kompasem a mapou – i na oceánu.
Trénink na takový závod trvá několik měsíců. My jsme měli nevýhodu v tom, že každý člen našeho týmu žil v jiné zemi, a tak jsme se potkali dohromady jen párkrát.
Hraje se v Eco-Challenge o první místo? Co vám tato soutěž dala?
Ano, je to závod jako každý jiný, takže tu jde o čas. Tehdy vyhrál novozélandský tým, který do cíle dorazil asi za čtyři dny.
Dala mi strašně moc skvělých zážitků. A taky „oddělané” tělo. Třeba halucinace byly kvůli nedostatku spánku na denním pořádku. Nohy jsme měli po závodě úplně „zrasované” a trvalo měsíce, než jsme je dali dohromady.
Existují i nějaké další soutěže jako je Eco-Challenge?
Ano, adventure závodů je spousta, ale když člověk zažil ten nejtěžší závod na světě, moc se mu nechce se přihlašovat do něčeho jiného. Laťka je holt nasazená vysoko. (smích)
Neuvažovala jste nad tím, že byste se přihlásila třeba do reality show Survivor?
Ani ne. V mých očích je Survivor spíš reality show než reálný adventure. Jde tam víc o psychiku a manipulování s ostatními hráči než o fyzickou stránku. Dostala jsem letos neoficiální pozvánku od známé, která se točí kolem produkce, ale odmítla jsem ji.
Zdroj: Autorský rozhovor
$content$