Kateřina Vespalcová působí jako speciální pedagog pro děti s narušenou komunikační schopností na základní škole, zároveň se na sociálních sítích pod značkou Z bříška do školy věnuje tématu prevence této problematiky. Jako logopedka upozorňuje na to, že vývoj řeči u dítěte může žena ovlivnit již v prvních týdnech těhotenství. Kromě toho také přišla s vlastní sadou logopedických pomůcek, které pomáhají rozmluvit i ty nejmenší ratolesti. V jakém věku by dítě mělo dát dohromady první slova? Kdy zpozornět, že by mohlo být s komunikací něco v nepořádku? A je dobře, když dá rodič potomkovi tablet místo toho, aby s ním interagoval on sám?
Uvádíte, že vývoj řeči začíná už v prenatálním období. Může tedy žena ovlivnit vývoj řeči svého potomka už během těhotenství?
Samozřejmě, že ano, protože hned během prvních týdnů těhotenství mohou například vznikat roštěpy patra a spolu s dalším nevhodným životním stylem těhotné ženy může docházet k dalším obtížím ve vývoji plodu, které v budoucnu mohou mít přímou spojitost s rozvojem řeči.
Nevhodným životním stylem je v době těhotenství myšleno užívání drog, kouření, nadměrný stres, velká fyzická zátěž, málo odpočinku, nedostatek spánku, nevhodná strava, užívání nevhodných léků atd. Velkou roli hrají také prodělané nemoci během těhotenství, které mohou též ovlivnit vývoj plodu a v budoucnu i samotnou řeč.
Jsou děti, které nemají problém se rozmluvit, a děti, kterým to trvá o něco déle. Do kolika let je normální, že dítě nemluví, a kdy už je na místě začít zkoumat příčiny? A jaké příčiny to mohou být?
Když použijeme slovo normální, tak vlastně musíme říct, že pokud se s námi dítě od narození nesnaží jakýmkoliv způsobem komunikovat, tak to rozhodně normální není. Naší přirozeností je právě komunikace, touha po ní, a to v jakémkoliv věku. Za prvopočátky komunikace považujeme i křik, oční kontakt, úsměv, broukání a žvatlání.
Za zlomové období v komunikaci během prvních měsíců života považujeme přechod na napodobivé žvatlání, které by mělo přicházet okolo osmého měsíce života dítěte. V tomto období můžeme totiž zachytit nesprávně vyvíjející se sluch, který je jedním ze základních kamenů pro další rozvoj řeči.
Jestliže použijeme slovo nemluví, měli bychom mít na mysli, že s námi dítě nijak nekomunikuje, a to ani gestem, k čemuž v drtivé většině případů nedochází. Ale je nutné si říct, že pokud s námi dítě po osmnáctém měsíci nemá chuť nijak slovně komunikovat, tak něco neprobíhá tak, jak by správně mělo. Může to být maličkost, kterou můžeme jednoduše změnit, a to třeba nesprávný přístup rodičů, nebo také vážnější příčiny, jako například nesprávně vyvíjející se sluch, neurologické či vývojové poruchy a podobně, které je vhodné zachytit včas.
V jakém věku by dítě mělo dát dohromady smysluplnou jednoduchou větu? Kdy je pak ideální pozvolné rozšiřování slovní zásoby?
Okolo druhého roku by dítě mělo pozvolna začít tvořit dvouslovné věty a v období okolo dvou a půl let věty víceslovné, jak uvádí odborná literatura. Rozšiřovat slovní zásobu je tedy vhodné v jakémkoliv věku od chvíle, kdy dítě projeví zájem o komunikaci. Musíme však dbát na to, aby nedocházelo pouze k rozvoji pasivní slovní zásoby, ale především té aktivní. Měli bychom dítěti klást správné otázky, které budou rozvíjet jeho aktivní slovní zásobu, a vyvarovat se těch, na které dítě odpovídá pouze ano, ne nebo hůře nemusí odpovídat vůbec a stačí mu jen ukázat, kde se dotazována věc nachází.
V počátcích rozvoje dvouslovných spojení je dobré myslet na to, že je nutné mít dostatečně velkou aktivní zásobu sloves, díky nimž bude dítě moci tvořit dvouslovné věty.
Jak poznat, že dítě potřebuje právě vaši pomoc, tedy pomoc logopeda?
Na logopeda je dobré se obrátit v jakékoliv chvíli, kdy mají rodiče pocit, že něco není v pořádku. Mohou využít konzultací v různých formách, a to nejen u klinických logopedů, ale i školských logopedů nebo speciálních pedagogů, kteří pracují s dětmi s narušenou komunikační schopností, které najdete ve školách a školských poradenských zařízeních. Všichni tito odborníci spolupracují a dokáží rodičům odpovědět na jejich otázky nebo pomoci tam, kde je to třeba.
Dnes je zvykem mnoha rodičů dávat dětem odmala telefon nebo tablet. Jaký vliv to má na porozumění a mluvu?
Pokud bychom měli vycházet z výzkumů, tak ty hovoří jasně proti. Jestliže bych měla vycházet z vlastní praxe, tak musím říct, že tyto pomůcky mohou být i užitečné, pokud zůstanou pouze nárazovými a krátkodobými. Největší problém vnímám v tom, že telefony a tablety se stávají už i pro děti mladší tří let každodenním chlebem a jsou používány například jako zábava při jídle a krácení dlouhé chvíle nebo někdy i jediným hlasem, který k dítěti za celé hodiny promlouvá.
Vždy, když dítěti dáme do ruky tablet nebo telefon, musíme si uvědomit, že jsme dítě zcela vytrhli od reality. Přestane vnímat okolí a veškerá jeho pozornost jde jen k displeji. Když si budeme třeba prohlížet fotky z výletu a budeme je slovně doprovázet, tak na tom není nic špatného, musíme jen pohlídat čas strávený prohlížením.
Jestliže potřebujeme dítě zabavit a necháme ho dívat se na pohádky, pak už to tak dobré není. Především proto, že obrazovka a zvuk z ní vycházející nikdy nemůže být dítěti komunikačním partnerem. Nezastaví a nevysvětlí mu slovo, které dítě nechápe, nezopakuje mu ho, neuzpůsobí mu tempo ani způsob komunikace, tak aby mu dítě správně porozumělo. Dobré by bylo, kdyby se do dvou let dítě s tabletem vůbec nesetkalo a telefon znalo jen jako způsob povídání si s někým, kdo tu právě není. Kdyby se nám podařilo dodržet alespoň tuto hranici, tak by to bylo skvělé nejen z pohledu vývoje řeči, ale i porozumění, a především pozornosti.
Jaké metody doporučujete, když chtějí rodiče podpořit řečový vývoj svého potomka?
Metody je třeba vždy volit individuálně dle potřeb dítěte, ale i možností rodiny. Osvědčená a funkční rada, kterou můžu dát, platící pro všechny nehledě na věk a potřeby každého z nás je, že v řeči musíme být vždy jen o krok před dítětem.
Proč jste se rozhodla vytvořit vlastní mluvící pomůcky? Jak probíhal jejich vývoj a jde o něco, co na českém trhu chybělo?
Pomůcky, které jsem vytvořila, pomáhají nejen k rozvoji řeči, ale i funkční komunikace či rozvoji dalších oblastí. Většina z nich vznikla tak, že jsem si je vytvořila v rámci vlastní praxe v mateřské a následně základní škole. Denně jsem je využívala při práci s dětmi a nic podobného a opravdu funkčního jsem v rámci rozvoje řeči nikde neobjevila. Pomůcky jsem měla v papírové podobě, která se pravidelným používáním rychle ničila, a tak jsem hledala jinou formu, která by vydržela i velký nápor, což se myslím povedlo. Vzhledem k tomu, že pomůcky jsou dlouhými roky praxe odzkoušené a práce s nimi měla vždy jen výborné výsledky, rozhodla jsem se je nabídnout i rodičům, aby mohly pomáhat i jim.
Existují i nějaké „zrychlovače” mluvení, například v podobě audioknih?
Bohužel, žádné takové zrychlovače neznám. Vždy je totiž nutné do procesu vývoje řeči zapojit více oblastí, aby bylo dosaženo cíle. Velký vliv hraje i prostředí a působení okolí, ve kterém dítě vyrůstá, a samozřejmě jeho individuální vývoj, a zdravotní stav.
Pracujete také s bilingvními dětmi? V čem je odlišný vývoj řeči těchto dětí? Je rychlejší?
Ano, pracuji, ale moje praxe není v této oblasti z mého pohledu natolik dostačující, abych mohla nabídnout každému pomoc.
Vývoj řeči dítěte vyrůstajícího v přirozeném bilingvním prostředí by měl být stejný jako u dítěte pocházejícího z monolingvního prostředí. Jediné, co můžeme pozorovat a může okolí mást, je, že dochází k prolínání se jednotlivých jazyků v jedné větě, a to až do období před nástupem do základní školy. Často to tedy může působit tak, že dítě neovládá žádný z jazyků a plete páté přes deváté.
Je něco specifického, na co je třeba dávat během řečového vývoje bilingvních dětí pozor?
Je třeba myslet na to, že přirozený bilingvismus není příčinou opožděného vývoje řeči. Takže pokud dojde k opoždění v řeči, je třeba jej řešit stejným způsobem a hledat jeho příčiny jako u monolingvnich dětí, nikoliv čekat a doufat v samonápravu.
Další důležitou a někdy i opomíjenou věcí je, že učení se jazyku není jen o řeči. Aby se dítě jazyk dobře naučilo, je třeba, aby mu byl představen ve všech jeho jazykových rovinách a všech formách – mluvené, čtené i psané.
Zaměřujete se jen na děti? Mohou se na vás obrátit i dospělí? A v čem všem je práce s nimi odlišná?
Vzhledem k tomu, že mě najdete v základní škole, kde působím jako speciální pedagog pro děti s narušenou komunikační schopností – logoped, tak mou cílovou skupinou jsou převážně děti. Čas od času se mi ale ozve dospělý klient na instagramový profil, takže ano, může se na mě obrátit kdokoliv v jakémkoliv věku s problémem týkajícím se řeči či jazyka.
Práce s klienty v různých věkových stádiích je vždy odlišná, a to nejen v rámci společné komunikace, ale i při volbě vhodných metod či pomůcek. Představte si, jak by se asi cítil a tvářil dospělý, kdybych po něm chtěla, ať pusinkou napodobí tvar třešinky, jako je na obrázku, nebo naopak, kdybych dítěti v předškolním věku řekla, ať mi přečte předložený text šeptem i nahlas a následně ho převypráví. To by asi dobré nebylo, viďte, a proto je nutné ke každému klientovi přistupovat individuálně vzhledem k jeho potřebám, potažmo i věku.
Zdroj: Autorský rozhovor
$content$