Touha vyhovět všem je často považována za projev empatie a laskavosti. Ve skutečnosti ale může jít o tichý mechanismus, který nás postupně vyčerpává. Fenomén „people pleasing“ ukazuje, jak snadno se snaha být dobrým člověkem může změnit v chronickou únavu a ztrátu vlastních hranic. Proč máme potřebu neustále myslet na druhé? A proč vůbec není sobecké myslet občas i na sebe?
Když „ano“ říkáme až příliš často
Kolikrát jste řekli „jasně, pomůžu ti“, i když jste byli vyčerpaní? Kolikrát jste přikývli jen proto, aby se nikdo neurazil? A kolikrát jste večer zjistili, že celý den patřil ostatním, jen ne vám?
V moderní kultuře, která oceňuje empatii, týmovost a ochotu pomáhat, se nenápadně rozšířil fenomén nazývaný „people pleasing”. Na první pohled působí pozitivně. Být milý, vstřícný a ochotný je přece dobrá vlastnost. Jenže když se snaha potěšit druhé stane hlavním principem života, může vést k chronickému stresu, ztrátě identity a nakonec i k vyhoření. Web CNBC uvádí, že lidé s tímto vzorcem chování patří mezi skupiny nejvíce ohrožené syndromem vyhoření.
Pomalý nástup, rychlý sešup
„People pleasing” se obvykle projevuje velmi nenápadně. Nejde o jednorázovou záležitost, ale o stovky drobných rozhodnutí během dne, která se kumulují v řádů týdnů či let. Souhlasíme s projektem, na který nemáme kapacitu. Zůstáváme déle v práci, protože nechceme zklamat kolegy. Přijímáme pozvání, i když bychom raději zůstali doma.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: NEMÁTE NÁLADU A NIC VÁS NENAPLŇUJE? MOŽNÁ TRPÍTE SYNDROMEM VYHOŘENÍ
Vzpomínáte na film Já, mé druhé já a Irena s Jimem Carreym? V tomto snímku, který na první dojem působí jako komedie, se skrývá mnohem hlubší myšlenka. Postava Charlieho, kterou ztvárňuje americký komik, se snaží zavděčit všem. Je policista a milující otec, který na děti zůstal sám. Jednoho dne to v něm ale bouchne a objeví se Hank – jeho druhé, potlačované já.
„People pleasing” navíc bývá paradoxní. Čím víc se snažíme vyhovět všem, tím víc práce a očekávání na sebe přebíráme. A protože jsme v očích okolí spolehliví a ochotní, lidé nás začnou žádat o pomoc ještě častěji.
Strach z odmítnutí
Zajímá vás, kde se tato vlastnost v lidech bere? „People pleasing” ve skutečnosti často vychází ze strachu. Strachu z konfliktu, z odmítnutí nebo z pocitu, že nejsme dost dobří. Mnoho lidí se tento vzorec chování naučí už v dětství. Pokud byl člověk oceňován především tehdy, když byl hodný nebo poslušný, může si do dospělosti odnést přesvědčení, že jeho hodnota závisí na tom, jak moc vyhoví ostatním.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: OBJEVTE JEDNODUCHÝ A ZDRAVÝ PŘÍSTUP K BOJI PROTI VYHOŘENÍ, KTERÝ MODERNÍ PRACOVNÍ KULTURA ODMÍTÁ
Lidé s tendencí zavděčit se druhým často potlačují vlastní emoce a názory, aby zachovali harmonii ve vztazích. Právě potlačování frustrace nebo nesouhlasu však vede k nahromaděnému stresu a vnitřnímu napětí.
Proč „people pleasing” vede k vyhoření
Vyhoření obvykle nevzniká z jedné dramatické události. Je to proces pomalého vyčerpávání energie. A „people pleasing” tento proces urychluje. Lidé, kteří neustále dávají přednost potřebám ostatních, často zanedbávají základní péči o sebe. Zapomínají odpočívat, málo spí a odsouvají vlastní osobní život. Postupně tak ztrácejí energii i motivaci.
Web Balancing Bluebells také připomíná, že tito lidé neustále sledují nálady a očekávání ostatních, snaží se předcházet konfliktům a přemýšlejí, jak jejich slova nebo činy působí na okolí. Tento neviditelný mentální proces může být stejně vyčerpávající jako samotná práce.
Jedním z největších rizik „people pleasingu” není jen únava, ale také ztráta autenticity. Když neustále přizpůsobujeme své chování očekáváním druhých, postupně přestáváme vědět, co vlastně chceme my sami. Najednou se začne objevovat pocit, že žijeme život podle představ ostatních. Neustálé přizpůsobování totiž vytváří odstup mezi tím, kým jsme, a tím, jak se chováme. To může vést k pocitu prázdnoty nebo odcizení. Jako by člověk hrál roli, která mu už dávno nepatří.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: SOFT LIVING MĚNÍ ZPŮSOB, JAK PRACUJEME I ODPOČÍVÁME
Spasitelský komplex aneb když chceme zachraňovat ostatní
S „people pleasingem” úzce souvisí také jev označovaný jako spasitelský komplex. Zatímco v prvním případě se ale člověk snaží především vyhovět očekáváním okolí, člověk se spasitelským komplexem cítí silnou potřebu druhé zachraňovat, a to často i v situacích, kdy o pomoc vlastně nikdo nežádá.
iDNES uvádí, že se tento vzorec chování často objevuje ve vztazích, kde jeden člověk přebírá roli neustálého řešitele problémů. Snaží se druhé podporovat, napravovat jejich chyby nebo je chránit před důsledky jejich rozhodnutí. Na první pohled může takové chování působit jako velká obětavost.
People pleasing vs. spasitelský syndrom
Přestože se tyto dva pojmy často překrývají, nejde o totéž. „People pleasing” je především snaha vyhovět druhým a vyhnout se konfliktu. Lidé s tímto vzorcem chování často souhlasí s věcmi, které jim ve skutečnosti nevyhovují, jen aby udrželi harmonii ve vztazích. Spasitelský syndrom je naproti tomu spojený s potřebou aktivně řešit problémy ostatních. Člověk má pocit, že musí druhé zachraňovat, napravovat nebo vést správným směrem. V extrémní podobě může vést k tomu, že přebírá odpovědnost za životy druhých lidí.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: PÉČE O SEBE PODLE ZNAMENÍ ZVĚROKRUHU: NAJDĚTE DÍKY ASTROLOGII TEN PRAVÝ RITUÁL
Společným jmenovatelem obou jevů je často stejný psychologický základ, tedy potřeba uznání, strach z odmítnutí nebo přesvědčení, že naše hodnota vychází z toho, kolik toho pro druhé uděláme. Proto se tyto vzorce chování v praxi často prolínají a člověk, který se snaží vyhovět všem, může zároveň cítit potřebu druhé zachraňovat.
Proč není sobecké myslet na sebe
Jedním z největších mýtů kolem „people pleasingu” je představa, že péče o sebe je sobectví. Ve skutečnosti jde o základní předpoklad zdravých vztahů. Schopnost nastavovat hranice je klíčová pro dlouhodobou pohodu i pro kvalitní mezilidské vztahy. Když totiž respektujeme vlastní potřeby, dokážeme být druhým oporou mnohem stabilněji a autenticky. Říct „ne“ neznamená odmítat lidi. Znamená to jen přiznat, že naše energie není neomezená.
Cílem není přestat být laskavý nebo empatický. Lidské vztahy stojí právě na těchto vlastnostech. Rozdíl je v tom, jestli pomáháme z opravdové ochoty, nebo ze strachu, že bychom jinak nebyli přijati. Zdravá rovnováha vzniká ve chvíli, kdy dokážeme kombinovat empatii k druhým s respektem k sobě. Když víme, že naše hodnota není podmíněná tím, kolik toho pro ostatní uděláme. A možná právě v tom spočívá největší paradox – když se přestaneme snažit zavděčit úplně všem, máme konečně energii být skutečně přítomní pro ty, na kterých nám opravdu záleží.
Zdroje: cnbc.com, kickstartwellness.com, balancingbluebells.co.uk, idnes.cz
$content$