Kde je hranice mezi sebeláskou a riskem se zdravím?
V posledních letech se téma sebelásky, především na internetu, hodně rozmáhá. Spousta lidí se přestala prezentovat jako ideál dokonalosti, a naopak ukazuje i normální stránky lidskosti. Čím víc se ale o sebelásce mluví, tím víc otázek okolo ní vzniká. Například, kde končí sebeláska a začíná ohrožení zdraví?
Tak jako dříve byl na internetu velmi vyhledáván ideál lidské dokonalosti, tak o to víc je dnes velmi vyhledávaným tématem sebeláska a sebepřijetí. Lidé si mnohem raději prohlédnou fotky, na kterých krásná slečna ukazuje i svou přirozenou lidskou stránku. Stránku, kde ukáže, že i ona má celulitidu, nějaký „špíček“, akné, případně i špatnou náladu.
Sebelásku ale každý chápe různými způsoby. Někdo ji vidí jako lásku k sobě samému, aniž by na sobě cokoliv měnil. Další naopak vidí sebelásku jako možnost cokoliv na sobě změnit, aby se pak sám sobě líbil, jak to jen jde.
Problém ale nastává, když lidé používají sebelásku jako omluvu své lenosti. Jako například když obézní člověk jí co chce, nehýbe se a tvrdí, že je se sebou naprosto spokojený a říká tomu sebeláska. A, bohužel, minimálně média přesně toto pojetí často sdílí pro „motivování“ lidí, kteří jsou na tom podobně.
Sebeláska by se měla chápat především jako taková láska k sobě, kdy se snažíme pro sebe a své tělo dělat to nejlepší. Aby bylo zdravé a fungovalo správně. A to rozhodně nenastává v situaci, kdy člověk nedbá na stravu, nehýbe se a nemá ani tendence to nějak změnit.
Lidé by se měli mít rádi, i pokud mají nějaké to kilo navíc. Nadváha, či dokonce obezita ale může mít následky. I přesto, že sebeláska se dá chápat různými způsoby, k ní určitě nepatří podporovat své tělo v tom, aby nebylo zdravé.
A jak tuto ošemetnou problematiku vidíte vy? Myslíte si, že by se obézní lidé měli „oslavovat“ za to, že se za své tělo nestydí a mají se rádi, nebo v tom také nevidíte správný přístup k sebelásce?
