Děvče… kde začít. Není to lehké, ale navzdory tomu bojuješ. Není to lehké, ale navzdory tomu se nevzdáváš. Není to lehké, ale stále jsi tady. Není to lehké, ale vždy najdeš důvod k úsměvu. Není to lehké, ale stále jsi sama sebou. Není to lehké, ale jsi to ty. Jen ty. A na tom záleží…
Vzdát se něčeho, co ti dělalo radost. To je náročné. Něčeho, co tě nutilo vstávat z postele. Něčeho, co ti dávalo život. Něčeho, co tě nutilo být sama sebou.
Někoho, kdo možná nebyl ten pravý, ale udělal z tebe lepšího člověka. Někoho, při kom jsi zjistila, jaká jsi a kým jsi. Někoho, kdo ti možná ublížil, ale navzdory tomu jsi dokázala vstát a stala se z tebe silnější verzí sebe sama. A věř mi, děvče… osoba, které patří tvá duše, ale má před tebou zavřené srdce, není ta pravá.
Někdy nás něco nutí setrvat. Setrvat v něčem, co nás kdysi možná dělalo šťastnými, ale dnes už ne. Tedy… myslíme si, že to tak je a jsme šťastní. Ale není… Protože věci nebo lidé, kteří vás rozpláčou, rozesmutní, vyděsí – ti nemohou dělat šťastnými.
Nejtěžší je si to uvědomit
Nejtěžší je si to uvědomit. Uspořádat poradu sama se sebou. Uklidit si v hlavě. Uklidit si v sobě. To bývá nejtěžší. Boj. Ale když to zvládneš, získáš svobodu. Svobodu od svých pocitů. Svobodu od věcí nebo situací, které tě vnitřně ničily. Od člověka, kterého jsi měla ráda, milovala, ale někam to zmizelo…
Některé vztahy jsou tu proto, aby nás něco naučily. Ne proto, abychom v nich zůstali. Každý z nás si musí projít tou bláznivou láskou, která neskončí dobře. Také si musíme projít tím „zlým klukem”, abychom pochopili, co v životě chceme. A koho chceme. Každý z nás. Někteří mají to štěstí, že najdou toho pravého hned… Přála bych ti to, ale šance je velmi malá.
Možná ti zlomil srdce. Ten jeden. Ale dostal se k tvé duši? Podle mě ne… Každá láska se dostane k srdci. I ta malá. Ale k duši, tam se dostanou jen vyvolení lidé. A tak pokud zlomil „jen” srdce a duše je v pořádku, neboj se, děvče! Možná ani ta duše nebude jako dřív, ale věř mi. Pokud se k duši nedostal, jsi zachráněna. Však budeš zase věřit v lásku. Budeš zase bezhlavě milovat. Zase budeš mít zasněné oči s růžovými brýlemi. Ale už jinak. Skutečněji. A přesto budeš umět milovat upřímně, láskyplně a vášnivě. Protože on tě ve skutečnosti nezničil. Jen se musíš zpět poskládat. Ale máš základ, máš duší…
Věděla jsi, že se rozloučíte
Marně budeme říkat, že jste se neměli ani pozdravit. Ale v koutku duše jsi časem věděla, že si povíte sbohem. Čau. A že se budete na ulici jen míjet. My ženy to cítíme. Problém je, že si to nechceme přiznat. A tím ubližujeme sobě, i tomu druhému…
Nejhorší rozchody jsou ty, které nebolí. Ty, které přijdou automaticky. Najednou ležíte v posteli a ztratili jste slova. Spojují vás životně důležité informace, ale nic víc. Najednou z těch hodin smíchu a prokecaných večerů nezbylo nic. Tehdy jsou rozchody nejtěžší, protože člověk neví, jestli má o něco bojovat, nebo to vzdát.
Není třeba to hned vzdát
Není třeba se hned vzdávat. Ono… láska je vztah. Vztah, ve kterém se může dostavit nuda, stereotyp, něco, co je pořád stejné, a proto možná docházejí slova. Nemusí to hned znamenat, že láska už mezi vámi není…
Musíte zkoušet něco změnit. Něco vymyslet, aby nebyla nuda, aby nebyl stereotyp, aby to bylo jiné. A pokud si stále nemáte co říct, tak až potom se rozlučte… Láska může vyprchat, ale o lásku je třeba pečovat. Nemusíte ji hned zahodit…
A proto, děvče mé milované… pokud jsi ve stereotypu a s partnerem se nudíš, vyrazte na výlet, zajděte do kina, udělejte něco pro svou lásku a až pak dělej závěry. Někdy stačí málo, jedno slovo, jeden výlet, a najednou je všechno jasnější… Zkoušej, bojuj, žij!
$content$