Podzim má zvláštní schopnost probouzet chuť zmizet. Ne nutně odjet na druhý konec světa, ale alespoň na chvíli vystoupit z vlastního dokonale naplánovaného života. Právě tehdy mohou znovu začít dávat smysl knihy beatniků. Jejich svět byl plný cestování bez itineráře, jazzu, poezie, spirituality i hledání svobody mimo společenské normy. A přestože by dnes bylo poněkud laciné jednoduše napodobovat jejich životní styl, některé jejich otázky zůstávají překvapivě současné.
Beatnická generace vznikala jako odmítnutí předem daného scénáře
Beatnická generace se formovala v poválečných Spojených státech a její představitelé zpochybňovali představu, že správný život musí mít předem danou trajektorii. Kariéra, dům, manželství, konformita a materiální úspěch pro ně nepředstavovaly automaticky naplnění. Jejich literatura se pohybovala mezi poezií, cestováním, jazzem, spiritualitou, sexualitou a experimentem.
Dnes samozřejmě není potřeba sbalit batoh a odjet stopem přes Ameriku ve stylu Kerouacových románů. Přitažlivost beatnické literatury spočívá spíš v otázkách, které klade. Co když nemusíme žít podle předem daného scénáře? Co když produktivita není jediným měřítkem hodnoty? A co když trochu chaosu není selhání systému, ale způsob, jak znovu něco objevit?
Právě v době, kdy se mluví o slow living, digitálním detoxu a potřebě zpomalit, mohou některé beatnické myšlenky působit překvapivě současně. Ne proto, že by beatnici nabízeli návod na dokonale vyrovnaný život, ale právě proto, že ho sami odmítali hledat v předem připravených šablonách.
Kerouac a romantika cesty, která nemusí mít jasný cíl
Když se řekne beatnická literatura, většině čtenářů se pravděpodobně jako první vybaví Jack Kerouac a jeho Na cestě. Román vyšel v roce 1957 a stal se jedním z určujících děl beatnické generace. Kniha sleduje cestu Sala Paradise napříč Amerikou a zachycuje především neklid a touhu po svobodě. Je přitom zajímavé, že cesta pro autora není klasickým cestopisem. Nejde o seznam míst, která stojí za návštěvu. Cesta je existenciální stav. Člověk vyráží, protože na místě, kde právě stojí, něco nesedí.
To je ostatně jeden z důvodů, díky kterým Na cestě funguje i dnes. Současná kultura cestování často proměňuje dovolenou v další projekt. Máme itinerář, rezervace, doporučené restaurace, seznam fotogenických míst a mapu s přesně označenými body, které bychom měli stihnout. Kerouacův svět je pravým opakem. Jedete, protože chcete jet, a to i za cenu toho, že přesně nevíte, kde budete spát, koho potkáte nebo co se stane zítra.
Kerouacův způsob psaní se snažil zachytit spontánnost, rytmus a bezprostřednost zkušenosti. Zároveň je ale mýtus o autorovi, který jednoduše sedl k psacímu stroji a bez jakékoli práce vychrlil celý román, značně zavádějící. Slavný původní rukopis vznikl během intenzivního psaní v roce 1951, publikovaná verze Na cestě z roku 1957 však prošla dalšími úpravami a redakčním procesem.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: CENZURA A AUTOCENZURA NEJSOU JEN POJMY Z MINULOSTI. J. K. ROWLING BY O TOM MOHLA VYPRÁVĚT
Ginsbergovo Kvílení jako výkřik proti světu
Jestliže se Kerouac vydává na cestu, Allen Ginsberg kvílí. Jeho Kvílení vyšlo poprvé v roce 1956 a stalo se jedním z nejvýraznějších textů generace beatniků. Ginsberg v něm odmítl představu, že existuje jediná legitimní podoba života. Mluvil o lidech stojících mimo společenskou normu, o sexualitě, duševním utrpení, drogách, umění, marginalizaci i materialismu.
Text byl natolik provokativní, že jeho vydání vedlo ke známému procesu kvůli údajné obscénnosti. Soud v roce 1957 nakonec rozhodl ve prospěch vydavatele Lawrence Ferlinghettiho a dalších obžalovaných, čímž se Kvílení stalo také symbolem širší debaty o svobodě uměleckého vyjádření.
Kvílení je dodnes fascinující mimo jiné tím, že nepůsobí jako literární uhlazenost. V době, kdy sociální sítě často odměňují dokonale formulované názory, esteticky bezchybné fotografie a pečlivě budovanou osobní značku, působí Ginsbergův hlas jako něco téměř nepatřičného. Jeho poezie je otevřená, rytmická a místy záměrně nepohodlná. Právě v tom spočívá část její přetrvávající síly.
Beatnici nebyli jen Kerouac a Ginsberg
Beatnickou generaci však netvořili jen Kerouac a Ginsberg. Vedle nich je třeba zmínit Williama S. Burroughse, jehož Nahý oběd patří k nejradikálnějším textům spojeným s beatnickým hnutím, nebo básníka Garyho Snydera, který Kerouaca ovlivnil zájmem o buddhismus, přírodu a východní filozofie. Důležitou postavou byl také Lawrence Ferlinghetti, básník, nakladatel a spoluzakladatel sanfranciského nakladatelství City Lights, které vydalo mimo jiné Ginsbergovo Kvílení.
A stejně důležité je připomenout, že beatnická scéna nebyla výhradně mužskou záležitostí. Ženské autorky v ní dlouho stály ve stínu svých slavnějších mužských kolegů, přestože samy psaly, publikovaly a byly součástí tehdejší literární scény.
Jednou z nejvýraznějších byla básnířka Diane di Prima, jejíž tvorba se s beatnickou generací výrazně spojovala. Významné svědectví o beatnickém prostředí přinesly také spisovatelky Joyce Johnson a Carolyn Cassady. Jejich vzpomínkové knihy zachycují život kolem Kerouaca, Ginsberga a dalších představitelů generace z perspektivy, která v tradičním obrazu beatnického hnutí často chyběla.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: ROVNOST MEZI MUŽI A ŽENAMI DODNES NEPANUJE ANI V POEZII, BYŤ SE SITUACE MĚNÍ
Proč nás dnes beatnici stále přitahují
Na první pohled může současná představa slow living s beatniky souviset jen málo. Beatnici by pravděpodobně nebyli nadšení z aplikace, která měří jejich „mindfulness“. Jejich představa svobody byla mnohem chaotičtější. Přesto mezi dnešní touhou zpomalit a beatnickou nechutí k dokonale nalinkovanému životu existuje zajímavá paralela.
V době, kdy lze každý výlet naplánovat do posledního detailu, každý zážitek zaznamenat a každý zájem proměnit v součást osobní značky, může být představa života, který nemusí být neustále dokumentován a optimalizován, překvapivě osvobozující. Beatnická literatura přitom nenabízí jednoduchý návod, jak z takového života udělat nový životní styl. Spíš pokládá otázku, jestli vůbec potřebujeme mít všechno pod kontrolou.
Je ale dobré oddělit samotnou literaturu od pozdějšího mýtu beatnického života. Černý rolák, cigareta, whiskey, jazz a psací stroj mohou fungovat jako estetická zkratka, ale pod ní se skrývá mnohem komplikovanější literatura i způsob uvažování. Beatnici hledali svobodu, ale často za ni platili vysokou osobní cenu. Jejich životy nebyly jen nekonečnou cestou za dobrodružstvím a jejich tvorba nebyla pouze oslavou chaosu.
Možná právě proto má smysl vracet se k jejich knihám i na podzim. Ne kvůli romantice cigaretového kouře, jazzových klubů a amerických dálnic, ale kvůli ochotě pochybovat o tom, co považujeme za samozřejmé. O tom, jak má vypadat úspěšný život, kolik toho musíme stihnout nebo jestli každý zážitek opravdu potřebuje fotografii, komentář a okamžité sdílení.
Na cestě, Kvílení, Nahý oběd nebo tvorba Diane di Primy nemusí být návodem, jak žít. Mohou být jen připomínkou, že ne všechno musí mít jasný plán, měřitelný výsledek nebo podobu, kterou lze vystavit ostatním.
Zdroje: Penguin Random House, Poetry Foundation, City Lights Publishers, Journal of English Studies
$content$