Ne každému vyhovuje žánr jako je poezie. Znáte to ze školy, všechny ty milostné básně a pitvání hlavní myšlenky. Co tím chtěl autor říct? Nejabsurdnější věta, která nás často přiváděla k šílenství a dělala z poezie něco, co jsme nemohli vystát. Ať už je váš vztah k poezii jakýkoli, knihy, které vám chceme představit, jsou dostatečně tenké na to, abyste to alespoň zkusili. A ne, rozhodně to nejsou verše, které byste čekali. Uvidíte sami, pokud sáhnete po dílech těchto tří českých básníků…
Michaela Keroušová – Nemístnosti
Znáte to – znuděně a bezcílně procházíte webové stránky knihkupectví a náhodně (pomineme-li pravidlo „nesuď knihu podle obalu“) narazíte na něco zajímavého. A nejen na první pohled. Zdá se, že autorka, o níž víme nanejvýš to, že sbírá pivní zátky, shromáždila veškerou svou inspiraci do této útlé knížečky. Jakmile si přečtete první řádky, budete vědět, že je to jedna z vašich bláznivých spřízněných duší. Její psaní je tak originální, svérázné a místy vám možná bude připadat i nepochopitelné, dokud se nad ním opravdu nezačnete zamýšlet. Nestoudně, až snově pojaté, každé slovo vás prostě nemůže nepobavit.
Jan Cimický – Stopami dláždění Mademoiselle Paris
Autor, který kromě této útlé publikace psal i romány, musel být tímto městem skutečně okouzlen, když vytvořil něco tak krásně propracovaného. Ach, Paříž. Každý, kdo tam jednou byl, o ní musel napsat. To platí i v tomto případě. Není pochyb o tom, jak je autor vnímavý ke svému okolí, což by měl být každý spisovatel. V knize najdete letmé postřehy z běžného života, krásně popsané výjevy z pařížských ulic a hlavně zachycení okamžiku, a to vyloženě impresionistickým způsobem. Aby toho nebylo málo, obsahuje i zajímavé ilustrace Jana Antonína Pacáka.
Jan Vladislav – Příběhy/parafráze
Muž, který má na svém kontě mnohem víc než jen jednu knihu z edice současné české poezie. V této konkrétní však popisuje životy umělců, filozofů a veškeré verše, nakolik by měly být poezií, dýchají příběhem. Příběhem, v němž hledá smysl – ať už umění, nebo života, na to bychom se ho museli zeptat osobně. Uvidíte, že v každé strofě sahá víc a víc do hlubin toho, na co hledá odpovědi. Nebo snad otázky? Toto čtení možná není tak snadné, ale o to zajímavější.
Přesvědčili jsme vás alespoň trochu? I kdyby ne, zkuste si zajít do knihkupectví a uvidíte, že poezie není tak zatraceníhodná, jak se v dnešním světě zdá. Koneckonců, jak řekl sám Jan Vladislav: „Literatura je především místem setkání čtenáře s autorem, člověka s člověkem a člověka s jeho osudem.” A co vy? Našli jste tu svou?
$content$
Ach, nevěděla jsem, že Cimický píše také básně. Jinak, co se týče poezie, sama občas nějakou báseň napíšu a věřte, rozhodně to není kvůli tomu, že bych toužila po tom, aby někdo na sílu přemýšlel nad tím, co to znamená. Předenším se hlavně vypituju z aktuálního emočního rozpoložení. Ať tak, či tak, báseň zkrátka musí člověka chytit za srdce, dotknout se jeho duše, otevřít mu snový svět. Básní, která ke čtenáři nijak nepromlouvá ani nemá cenu se zabývat. Žádnou z těch knih zmíněných článků jsem nečetla. Možná si některou seženu.