Podle statistik zastávají ženy jen třetinu vedoucích pozic ve firmách střední velikosti po celém světě a nárůst je jen velmi pozvolný. Alice Bednaříková mezi takové ženy patří – má více než 15 let zkušeností v oblasti financí, je CFO společnosti Foodora, kromě toho má zkušenosti s řečnictvím na konferencích, působí jako mentorka nejen v neziskové organizaci M.arter a pečuje o svého dvouletého syna. Jak Alice přistupuje k tomu, že je pro některé ženy vzorem? Měla to na své kariérní cestě obtížnější než muži? A čemu přičítá nízkou porodnost?
Podle zprávy Women in Business 2024 od Grant Thornton tvoří ženy 33,5 % vedoucích pozic ve firmách střední velikosti po celém světě. Co podle vašich zkušeností brání většímu zastoupení žen ve vrcholovém managementu?
Buďme teď k sobě upřímné. Dokud bude existovat žena, která musí nejpozději o půl páté vyzvednout dítě ze školky a obstarat celou druhou směnu doma, bez podpory rodiny, partnera nebo externí výpomoci, tak prostě nemůže soupeřit s někým, kdo si může dovolit být v kanceláři 12 hodin denně a komu pak už zbývá jen fitko.
Aby ženy mohly být ve vrcholovém managementu v podobném počtu jako muži, musíme jako společnost normalizovat to, že je normální pracovat flexibilně, že rodinné povinnosti jsou dělené mezi oba partnery a že ti, kdo odpovídají na e-maily po večerech, nejsou automaticky efektivnější nebo lepší než ti, kteří udržují rovnováhu mezi pracovním a osobním životem. Jestli to dokážeme, vytvoříme startovací platformu, kde budou podmínky srovnané.
Sama jste CFO společnosti Foodora, jste tedy jednou z žen, kterým se podařilo překážky překonat. Jaká byla vaše cesta na tuto pozici?
Nebudu to malovat na růžovo. Když mi bylo 29 let, moje kariérní ambice nebyly naplněné. Do Foodory, tehdy Dáme jídlo, jsem přišla ve správném období, kdy jsem měla možnost rychle převzít odpovědnost za finance a utvářet jejich roli v rychle rostoucí společnosti. Nešlo už jen o finance, ale i o leadership, soft skills, stakeholder management, vyjednávání o rozpočtech a spoustu dalších věcí, které jsem dřív nebrala vážně, protože mi přišly málo sofistikované. Dřív jsem obdivovala lidi, kteří uměli v Excelu vytvořit složité modely. V tomto mi zkušenost ve Foodoře otevřela oči. Ale postupně jsem zjistila, že skutečná síla spočívá v úplně jiných dovednostech, které pro mě byly novinkou a které mi pomohly se v této roli etablovat a růst.
Měla jste někdy pocit, že musela pracovat tvrději než muži, abyste se ve svém oboru prosadila?
To nedokážu říct jednoznačně. Ale někdy jsem měla pocit, že jsem nedostala příležitost, protože se ostatní obávali, že odejdu na mateřskou. Jestli to byl jediný důvod, neumím posoudit. U rozhodování o povýšení nebo náboru zvenčí hraje roli spousta faktorů. A čím vyšší pozice, tím složitější ta rozhodnutí jsou. Jedno ale vím jistě. Cesta nahoru nikdy není snadná – ani pro muže, ani pro ženy.
Setkáváte se i dnes jako žena na své pozici s nějakými genderovými stereotypy?
Já sama jsem se s přímou diskriminací nesetkala. Ale po návratu z mateřské jsem cítila určitou míru opatrnosti – asi ve smyslu, jak zvládnu výkon a roli v kombinaci s malým dítětem. Vnímala jsem to hlavně v začátku. Tuhle nedůvěru jsem ale cílenou a konzistentní prací rychle rozbila.
Myslím, že to souvisí i s českým kontextem. Návrat do práce hned po mateřské je u nás stále spíš výjimkou a firmy zobecňují na základě předchozích zkušeností, například když ženy mění plány nebo se nečekaně rozhodnou zůstat doma déle. Vzniká tím určitá nedůvěra, i když ne vždy oprávněná. Sama jsem žádnou výraznou penalizaci nezažila, ale vím, že existuje a může být pro mnoho žen překážkou.
Jaký je poměr mužů a žen, se kterými se ve svém oboru setkáváte, a vyvíjí se tento poměr nějak v průběhu času?
Ve Foodoře se velmi aktivně pracuje na tom, aby měly ženy i muži rovné příležitosti. Diverzita je velmi aktuální téma. V rámci skupiny je dnes v Evropě dokonce v pozicích finančních ředitelů v jednotlivých zemích o něco více žen než mužů. Je vidět, že se struktura mění a ženy postupně do vedoucích pozic prorůstají.
Na konferencích a v profesním prostředí obecně potkávám žen stále víc, což je pozitivní posun. Často jsem ale jediná řečnice nebo jsme obecně ve velké menšině. I to slovo řečnice má jiný vibe, než řečník, protože ho moc nepoužíváme.
Změna přichází, ale je to proces.
Co byste poradila ženám, které chtějí uspět ve finančním sektoru?
Poradila bych jim, aby si věřily a nebály se mířit vysoko. Finanční sektor je náročný, ale nabízí obrovské možnosti růstu. Je důležité budovat si silné odborné základy, nebát se převzít zodpovědnost a být vidět.
Druhá věc je najít si vlastní styl leadershipu a nenechat se tlačit do role, která není přirozená.
A nakonec obklopit se správnými lidmi. Mít podporu, mentory, ideálně i ženské vzory, které ukazují, že to jde. Není ostuda si říct o radu nebo pomoc, naopak je to znak silného leadera.
Jaký je z vaší zkušenosti přístup jiných firem k nerovnostem mezi muži a ženami?
Z mé zkušenosti mnoho firem aktivně pracuje na zlepšení rovnosti mezi muži a ženami. Vidím snahu přizvat více žen do výběrových řízení, někteří headhunteři dokonce cíleně nabírají jen ženy, které splňují požadavky. Na úrovni středního managementu už jsou pozice pro ženy mnohem lépe dostupné. Výš je to ale složitější a často narážíme na hlubší kulturní vzorce a stereotypy.
Dlouhodobě funguje hlavně osobní příklad. Ženy potřebují vidět, že mohou být úspěšné, aniž by musely opouštět svou autenticitu nebo přejímat výhradně mužský styl vedení. Podle mě je důležité ukazovat, že leadership může mít různé podoby a že i ženský styl řízení má svou hodnotu. Klíčové je vytvářet prostředí, kde se ženy mohou rozvíjet a růst tak, jak jim to dává smysl.
Zastoupení žen ve vedoucích pozicích narůstá i podle statistik. Mezi lety 2023 a 2024 to bylo o 1,1 %. Při tomto tempu by bylo genderové parity dosaženo v roce 2053. Jak by se z vašeho pohledu dalo současné tempo růstu urychlit?
Za mě je rok 2053 dost pozdě. Pokud se chceme bavit o reálné změně, nestačí doufat, že se to nějak stane „samo“. Vnímám ale, že se buď bavíme o tom, že se to „samo” stane, nebo o kvótách. A mezi tím skoro nic. Přitom prostor pro systémová dlouhodobě udržitelná řešení tady je.
Potřebujeme přestat vnímat ženy jako riziko a začít je vnímat jako příležitost. Ať už jde o návraty po mateřské, vedení týmů nebo rozhodování na vrcholové úrovni. Když totiž ženy vidí, že „tam nahoře“ někoho mají, mnohem častěji si začnou věřit, že tam mohou být taky.
Důležitou roli hrají flexibilní pracovní podmínky a také infrastruktura, například dostupnost dětských skupin, školek nebo jiných forem výpomoci. Ale ještě zásadnější je změna v hlavách. Přestat očekávat, že žena musí nejdřív dokázat, že něco zvládne, zatímco u muže se to často předpokládá automaticky.
Dle dat ČSÚ se v roce 2024 narodilo v České republice 84 311 dětí, což je historické minimum. V souvislosti s klesající porodností se hovoří o různých faktorech, které ji mohou ovlivňovat, a často se jako jeden z nich zmiňuje touha žen po kariéře. Jak váš kariérní život ovlivnilo mateřství?
Myslím si, že svádět nízkou porodnost na to, že ženy mají kariérní ambice, je extrémní zjednodušení velmi komplexního problému. A navíc to ukazuje prstem právě na ty ženy, které přitom často nemají ani zdaleka takovou infrastrukturu a podporu, jakou by pro skloubení rodiny a práce potřebovaly.
Nikdy nezjistím, kam by se moje kariéra mohla posunout, kdybych dítě neměla. Ale to rozhodnutí stát se matkou bylo moje, dlouho chtěné, a bohužel ne tak rychle naplněné, jak bych si tehdy přála. Je pravda, že mě to v určitých věcech zpomalilo. Ale zároveň cítím, že se ve mně hromadí něco úplně nového. Jako kdyby se síla, zkušenosti, nový pohled na věci a nadhled sbíraly pod povrchem a čekaly na chvíli, kdy je budu moct zase naplno pustit ven. Nemám pocit, že bych ztratila ambici. Spíš že se proměnila. Zklidnila se. Ale o to víc věřím, že až přijde čas, vystřelí o to výš.
Jak se vám aktuálně daří balancovat mezi náročnou profesí a rodinným životem?
Mám ani ne dvouleté dítě, což znamená, že se mi mimo rodinu a práci opravdu těžko nachází čas. Snažím se ale každou minutu využít co nejlépe a soustředím se na to, co mě nebo rodinu dlouhodobě posune. Doma se držím toho, co mi funguje v práci – deleguju. Abych udržela rovnováhu, seznam věcí, které nedělám, je mnohem delší než těch, které dělám. Samozřejmostí je výpomoc v domácnosti, a když potřebuji něco dělat na našem novém domě, zapojím do toho i syna – formou hry.
Pokud si s kamarádkami najdeme čas, většinou přijedou za mnou, protože už nemám možnost často někam vyrazit. A když už jdu někam ven, jsem většinou první, kdo odchází, protože se potřebuji vyspat a odpočinout. Dřív jsem hodně četla, ale teď jsem ráda, že přečtu alespoň jednu dvě knihy ročně.
Pracuji z domova dva dny v týdnu, což mi pomáhá ušetřit čas na dojíždění a lépe se soustředit na práci, i když bych raději byla v kanceláři. Neumím si představit, že bych pracovala z domova bez možnosti hlídání, přitom vím, že některé ženy to zvládají.
Jste mentorkou organizace M.arter. Prozradíte nám o této své roli více?
Velice mnou rezonuje, co M.arter dělá. Jsem součástí jejich mentoringového programu Rodičovská není brzda. Mentoruji pro ně ženy, které jsou ve fázi hledání směru nebo restartu kariéry po mateřské. Mentoruji ženy i samostatně a v rámci Foodory.
V mentoringu často řešíme obavy, limity, které si ženy samy nastavují, ale i nedostatek perspektivy, který přináší každodenní kolotoč péče o dítě, domácnost a někdy i vnitřní tlak „být všude dokonalá“. S některými mentees pracujeme na osobních tématech, jindy na zcela konkrétních věcech – například revidujeme jejich business plán. Mentoring je velmi různorodý a vždy je to hlavně o sdílení zkušeností a pohledu zvenčí. Věřím, že právě to může být pro mnoho žen zlomové.
Cítím, že některé ženy ve mně vidí vzor, a vnímám to jako závazek. Ne ve smyslu „ukazovat dokonalost“, ale právě naopak. Mluvím otevřeně o cestě, o překážkách i o tom, že úspěch má mnoho podob.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: „ASISTENTKA NENÍ PANÍ NA RECEPCI, KTERÁ VAŘÍ KÁVU A VÍTÁ NÁVŠTĚVY, CHTĚLA JSEM MÍT MOŽNOST BÝT S DĚTMI I PRACOVAT,” ŘÍKÁ VIRTUÁLNÍ ASISTENTKA PAVLÍNA HRBKOVÁ
Je něco, co byste poradila každé ženě, která chce být matkou a zároveň pracovat?
Ano, poradila bych jí hlavně, aby se zbavila pocitu viny. Nejde všechno dělat na 100 procent najednou, a to je v pořádku. Důležité je nastavit si realistická očekávání, říkat si o pomoc a nebát se dělat věci po svém.
K jakým změnám by podle vás mělo nebo muselo v České republice dojít, aby se stala zemí, která pracující matky podporuje, a ne naopak?
Potřebujeme začít vnímat diverzitu jako téma nejen ve vedení firem, ale i v tom, co vlastně znamená být matkou. Neexistuje jediný správný model. Péče 24 hodin denně sedm dní v týdnu doma po dobu tří let není jediná cesta, přestože se to tady proklamuje, protože je na to každý zvyklý. Stejně tak není špatně vrátit se do práce dřív, nebo si nastavit fungování rodiny jinak, než je „běžné“.
Často jako společnost odsuzujeme všechno, co se vymyká představě normy. Nepodporujeme se navzájem. Věříme tomu, že když si někdo něco musel těžce vybojovat, tak už to další nemají mít snazší. Protože za jejich mladých let to přece taky nikdo neusnadnil jim.
Věřím, že mentoring je sice jen malý, ale důležitý kousek skládačky. Když ženy vidí, že něco jde, mnohem snáz uvěří, že to zvládnou taky.
Zdroj: Autorský rozhovor, Grand Thornton, ČSÚ
$content$